Autorem tohoto cestopisu nejsem já sám, ale má sestra Tereza Daňková. Já jsem tu pouze v roli vydavatele a technické podpory.

Proč chce jet člověk zrovna na Hawaii, není potřeba vysvětlovat. Každý chce jet na Hawaii. Před několika lety jsem zahlédla na internetu fotky proslulé stezky Kalalau a od té doby byl tenhle výlet jen otázkou času. Navíc ta výzva rozcupovat mýtus snobské destinace na padrť! Jednoho dne Lufthansa spustila akci levných letenek a během několika minut proběhl rychlý telefonát mým oblíbeným spolucestovatelům ve stylu „Jedu s vámi, nebo bez vás“ následovaný okamžitou koupí letenek. Někdy je zkrátka potřeba rychle řezat, a nic neměřit… Budějcká i plzeňská frakce se v sobotu 13. února 2016 setkala v Praze a zahájila tím nekonečnou odyseu Wroclav - Frankfurt - Vancouver – Honolulu. Iva měla k snídani vodku. Peťa má chřipku. Tomáš má pořád v mobilu ten šílenej budík: „Bababababa bábaba“. Dovolená může začít. Vše je tak, jak má být… Letíme na nejizolovanější souostroví světa, k nejbližšímu kontinentu to máme „pouhých“ 3 600 kilometrů. Hawaii leží uprostřed Pacifiku a skládá se ze 137 ostrůvků, z čehož jsou největší Hawai´i (Big Island), Oahu, Maui, Kaua´i, Moloka´i, Ni´ihau, Lana´i a Kaho´olawe. Hawaii se v roce 1959 stala padesátým, posledním státem USA a je patřičně hrdá na svého rodáka Baracka Obamu. A jak se popereme s celou tou snobárnou, kterou je Hawaii prosáknutá? Jedeme tam stanovat! Outdoor, bejby!

PŘÍPRAVY PŘED ODLETEM

Ke vstupu na území USA je nutná cestovní registrace ESTA, online dotazník za 14 USD alá: „Jste terorista?“. Jde jen o příslib, teprve na letišti budete podrobeni rozhovoru s celníkem, který uváží, zda jste hodni vstupu do země zaslíbené. Můj celník ve Vancouveru se tváří vážně, mračí se nad arabskými znaky v mém pase a má debilní otázky. Proč letíte z Polska, není to divné? Plánujete se vrátit do Čech? Byla jste někdy na Blízkém východě? Pak mu oči sklouznou na moji cílovou destinaci, lupne mi razítko a s vážnou tváří praví: „Party hard!“

Na Hawaii nepotřebujete žádná očkování ani antimalarika. Pokud se chystáte kempovat, nezapomeňte na powerbanku, která dobije vaší elektroniku, až budete bez elektřiny a vězte, že to může být často. Pokud máte stupidního operátora jako já, který v 21. století automaticky blokuje USA roaming, aktivujte si ho. Na druhou stranu, ty 3 týdny bez mobilu byly taky fajn… Vřele doporučuju pořídit si (nebo zapůjčit) opravdu minimalistický stan, karimatku i spacák. Na trhu jsou k dostání velmi odlehčené verze, díky kterým jsem se ve finále sbalila do batohu o objemu 45 litrů. Do tropů opravdu nepotřebujete polární výbavu do -30°C.

Připravte se na to, že Hawaii musíte naplánovat skoro do puntíku. USA je mekka byrokracie, EU je začátečník. Náš dosavadní hippie styl cestování vzal tak bohužel za své. Několik měsíců před odletem jsem ležela v Lonely Planet, pročítala blogy, rezervovala, vyplňovala, registrovala a žádala. Zařizovat všechno pro všechny byl můj dosavadní vrchol sadomasochismu. Ze všeho nejhorší jsou povolení ke stanování. Každý ostrov má svůj vlastní systém, vlastní pravidla, vlastní ceny a vlastní level voseru papírování. Každý kemp navíc na několik dní v týdnu úplně zavírá a každý to má jinak. A pokud se nechystáte ještě na Bora-Bora, připravte se na to, že tohle bude pravděpodobně nejdražší dovolená vašeho života. Nezapomeňte se naučit proslulý pozdrav „shaka“. Je to tradiční a oblíbené gesto, které v každodenním havajském životě použijete hlavně za volantem, když je potřeba poděkovat jinému řidiči. Používá se i jako náhrada za pozdrav. Nedoporučujeme používat po návratu domů, neboť je velmi snadno zaměnitelné s českým paroháčem

KDY JET NA HAWAII?

Kdykoliv. Hawaii totiž leží na okraji tropické oblasti a počasí je tu celý rok velmi stálé. Teplotní výkyvy jsou minimální, Hawaii v podstatě pořád topí na 25°C a na noc trochu ubírá. V horských oblastech to trochu fláká, zažili jsme tu i velmi „nehavajské“ 3°C. Zimní období (listopad - březen) je o něco deštivější a doprovázejí ho větší vlny, ale zase je nejlepší pro pozorování velryb a pro turistiku. Na každém ostrově je praktické rozeznávat závětrnou (západ a jih) a návětrnou stranu (východ a sever). Závětrná strana je většinou o hodně sušší a vytopenější, návětrná je studenější a deštivější.

OSTROV OAHU

Okolo 22:00 v neděli večer po překročení 11 časových pásem rozjařené letušky Lufthansy konečně hlásí: „Alohááá, welcome in Honolulůůů!“. Hawaii nabízí dokonalou náplast na našich 48 hodin na cestě s jazykem na vestě. Všude jsou barevné havajské košile, lidé se vítají s havajskými věnci a venku je vedro. Na první 4 dni poprvé zkoušíme ubytování přes všemi hoteliéry nenáviděnou službu AIRBNB. Bydlíme v malém čistém bytě asi 2 km od letiště. Pan domácí čumí, že jsme přišli uprostřed noci pěšky a zděšeně hledá taxíka. Platíme tu 580,-Kč na osobu na noc, což je méně než za nejlevnější hromadný hostel. Časový posun pracuje proti nám, nejde nám spát. První den nám proto začíná již ve 4:00. Sedáme na místní autobus a jedem objevovat.

HONOLULU

Toto bouřlivé hlavní město, které v překladu znamená: „chráněná zátoka“, je prý buď nejasijštější americké město, nebo nejameričtější polynéské město. Toto ekonomické, kulturní a gurmánské centrum Havaje prostupuje betonová džungle mrakodrapů. Honolulu volně navazuje na slavnou plážovou čtvrť Waikiki. Bývalé úrodné bažiny plné komárů a vodních buvolů byly postupně odvodňovány kanály, aby zde nakonec vznikla jedna z nejluxusnějších plážových destinací světa. Během 3 kilometrové procházky po slavné Waikiki beach narazíte na Duke Kahanamoku statue, sochu havajského hrdiny, který vyhrál řadu olympiád v plavání, i na sochu Surfer on a Wave. Obě sochy jsou neustále ověšené havajskými věnci. Havajské věnce symbolizují pozdrav, lásku, úctu, oslavy i loučení. Havajané je nosí u speciálních příležitostí nebo se jimi vítají na letišti. Věnec si nikdy nesmíte sundat v přítomnosti jeho dárce a musí se zpátky vrátit do přírody, poté co uvadne. Havajský věnec si koupíte v každém větším supermarketu v chladicím boxu hned vedle jogurtů a másla.

My míříme v prvé řadě na sopečný kráter Diamond Head, na kterém kdysi našli britští námořníci lesknoucí se krystaly, které považovali za diamanty. Je to poměrně nezáživný davový výšlap po betonovém chodníčku, ale výhled na město stojí za to. Odpoledne dospáváme časový posun na Waikiki beach, asi jediné městské pláži na světě, která má skutečně bílý písek a skutečně tyrkysovou vodu. Únorové slunce slastně pálí a pláž se hemží surfařskými prkny. Surfařská subkultura je všudypřítomná. Večer od sklenky pozorujeme opálené borce přecházející silnice na boso s prknem v podpaží, jak se projíždějícím autům třepotají barevná prkna na střeše a jak se přilehlé ulice mění na důmyslná parkoviště pro tyhle prkýnka, která na Havaji znamenají svět.

Druhý den si půjčujeme auto, bez něj si tu neškrtneme. Jezdí tady čas od času autobusy, ale do těch se nesmí s velkými zavazadly a rozhodně nejezdí všude. Dá se tu stopovat, ale to je zas časově náročné. K půjčení auta potřebujete kreditní kartu a zhruba 6.000,-Kč na týden. Benzín je kupodivu jediná věc, která je tu opravdu za hubičku (okolo 16,-Kč za litr). Fajn je i vlastní GPS navigace, pokud nechcete platit za půjčení. Rozhodněte se, kdo bude po celou dobu řídit. Za každého dalšího řidiče navíc se totiž platí taky. Havajský řidič má povolenou veselost v krvi ve výši 0,08% promile. Vězte, že v autě nesmíte mít pohozené žádné alkoholické nápoje, ani prázdné obaly od nich (vše musí být schováno v kufru) a platí tu přísný zákaz požívání alkoholu za jízdy pro spolucestující. Na divoký road trip v kabrioletu s pivem v ruce tedy zapomeňte. Naše dvoudenní jízda po Oahu začala 80 km severně od Waikiki na krásné pobřežní stezce Ka´ena Point Trail. Stezku je možno jít ze dvou směrů, my jsme zvolili start v Yokohama Bay. Na tento nejzápadnější mys ostrova kdysi ve zlaté éře cukrové třtiny vedla železnice až z Honolulu. Stezka není davová, měří celkem 8 km a kromě hnízdících albatrosů jsme na samém výběžku měli to štěstí vidět i povalující se tuleně. Pro toto kriticky ohrožené zvířátko mají Havajané svérázný výraz: „pes, který běhá v moři“. Pes, který běhá v moři, nekouše.

Nemohli jsme vynechat severní pobřeží Oahu, které je Mekkou surfařů. Staří Havajané se odjakživa hecovali ke statečnosti kuriózními způsoby, s oblibou třeba sjížděli vysoké hory na úzkých saních. Není velkým překvapením, že se za vynálezce klouzání na vlnách považují právě oni. Městečko Waimea Bay je proslulé soutěží v surfování The Quiksilver in Memory of Eddie Aikau, které dodávají nutnou špetku adrenalinu vlny o výšce 15 metrů a útoční žraloci. Útočiště po dobu majestátního lijáku nám poskytla Green World Farm, což je místní farmička, kde se chová kávička. Hawaii byl prvním státem USA, který začal pěstovat kávu a Kona coffe je dnes již světoznámá. Na západním pobřeží se nezapomeňte zastavit u barevných náklaďáků zvaných „shrimp station“. Ano, jsou to stanice na doplnění vaší denní dávky krevet.

Boj s jet lagem nemá konce. Iva ráno v 5:29 konstatovala, že váží 3 krosny. Dnes je v plánu Koko Crater Trail, nervy drásající stezka, 2 kilometry strmého stoupání po starém dřevěném kolejišti na sopečný kráter Koko Head. Smějeme se a směle huntujeme kolena. Některé pražce jsou trochu více od sebe a tak trochu nad propastí. Zlí jazykové tvrdí, že dodnes vzpomínáme na tento krásný výšlap jako na „Kokot Trail“. Nedaleká stezka Makapu´u Point Lighthouse Trail nás pak zavedla na nejvýchodnější bod ostrova. Maják je pěkný, ale není ústředním motivem. Kousek od něj je totiž jeden z nejkrásnějších výhledů na zdejší skalnaté pobřeží a tyrkysové moře. Výjimečná možnost zalapat si po dechu nejen kvůli prudkému větru. K večeru jsme se dorazili na kýčovitou Kailua Beach a navazující Lanikai Beach. Krásná pláž, kde dokonale střižený trávníček navazuje na dokonale vytříbený píseček. A restaurace The Buzz je opodál…

HAVAJSKÁ KUCHYNĚ

Na první pohled zdejší gastronomie začíná a končí v amerických fastfoodech, jejichž důsledky jsou k vidění na Waikiki v praskajících kraťáskách velikosti XXXXL. Kafe v havajským Mekáči dostanete automaticky rovnou oslazené v takové intenzitě, že by z toho i Medvídek Pú dostal cukrovku. A věřte, že motorové vozíčky, které si můžete vypůjčit u většiny supermarketů, nejsou určeny pro invalidní babičky, ale pro velkou línou prdel amerického turisty. Hawaii sám o sobě je však jedním z nejzdravějších států USA. S pupkem na surfu prostě neoslníš… Nejtypičtější havajské „pupu“ (malá svačinka) je výborné poke (syrové kousky tuňáka ochucené vším možným) nebo lomilomi salmon (losos s rajčaty a cibulkou). Moc nám chutnalo i kailua pork (vepřové maso natrhané na kousky). Relativní blízkost Japonska pocítíte na každém kroku, dokonalé čerstvé sushi se prodává v každém supermarketu. Kuriozitou Havaje jsou plechovky vepřového masa SPAM, kterých Havajané spořádají 7 milionů ročně. Dělají z toho i velmi podivné „sushi“, kterému vzletně říkají SPAM musubi. My jsme tomu říkali „nevyžádaná pošta“. Nemohli jsme vynechat ochutnávku opihi (malý měkkýš nevalné chuti) a loco moco (snídaně po havajsku - rýže, vejce, omáčka a mleté maso). Oblíbenou surovinou je stará kulturní rostlina taro (kolokázie jedlá). Fialová pasta poi, která se vyrábí z roztlučených kořenů tara, byla dříve posvátná. Fialová zmrzlina i fialová „bramborová kaše“ byly bezesporu gurmánským zážitkem. Ochutnali jsme proslulý shaved ice (drcený led s příchutěmi) i tradiční kokosový dezert haupia. Naší nejoblíbenější sladkou tečkou však byl legendární koktejl mai tai, jehož hlavní ingrediencí je světlý a tmavý rum, likér orange curacao, likér z mandlí a ananasový džus. Spokojili jsme se však i s mai tai, který obsahoval pouze 2 rumy a led.

Na Havaji je obecně všechno drahý jako prase a o jídle to platí trojnásob. Místním nezbývá nic jiného, než to s úsměvem na rtech a s kvítkem za uchem nazývat „paradise tax“, tedy daní za život v ráji. Ceny potravin jsou tu o 30% vyšší než na americkém kontinentu a důvod je prostý. Dováží se sem úplně všechno, kromě ananasu. Havaj je totiž ananasová velmoc, což leckomu již docvaklo při objednávce pizzy Hawaii…

OSTROV KAUAI

Kauai je čtvrtý největší ostrov Havaje, kterému se přizdívá „Zahradní ostrov“. Jinak než letadlem to sem nejde, ale let z Oahu trvá pouhých 41 minut. Na místní přelety má v podstatě monopol Hawaiian Airlines. Kauai zní jako dost blbej název pro ostrov, dokud nezjistíte, že havajská abeceda má jen 12 písmen a jedno debilnější než druhý. Na Kauai je hodně hor, zeleně a vláhy. A ode dneška spíme ve stanu! Iva se ostatně nechala ráno slyšet, že ji začaly bolet záda a že už se těší, až si je ve stanu vyspraví. V půjčovně aut jsme nuceni vymyslet si název hotelu, půjčovna neakceptuje adresu kempu. Symbolem ostrova je kohout, což pochopíte hned první den ráno. Spoustu volně žijící drůbeže mají na svědomí dva dávné velké hurikány. Rozfoukáno, nepochytáno.

První den projíždíme pobřeží ve směru od letiště v Lihue až na samý konec silnice u Haena Beach Park. Ostrov nelze objet kolem dokola, brání v tom mohutné útesy Napali. Zastavujeme u fotogenického majáku Kilauea lighthouse i úchvatného místečka pro sadistické sebevrahy Queen´s Bath, které je proslulé velkým počtem uhynulých turistů. Obrovské vlny tu smetou nebožáka do důmyslného kotle a ze všech stran ho ubijí do lebky o ostré lávové kameny. Prostě Hawaii… Idylická Hawaii nám začíná i večer v našem prvním kempu. Havajské kempy, to je jen kousek posekané trávy a záchod. Sprcha je vždy venku a je vždy studená. Holt není Hawaii jako Barma. Dost často je navíc nutné se sprchovat v plavkách, protože sprchy jsou venkovní a nemají žádné plenty. Dobíjení elektroniky jsme řešili důmyslnou kombinací power bank a autobaterie. Zkušený obyvatel kempu při vstupu do restaurace vždy volí vhodnou skladbu otázek v následujícím pořadí: „Wifi? Zásuvka? Jídlo?“ Vzdálenost restaurace od kempu je tím větší, čím menší jsou vaše aktuální zásoby jídla. Až letos zase v českých kempech uslyším remcání nad nepříliš bohatou nabídkou pochutin, budu se jen blbě usmívat…

Na Kauai jsou 3 státní kempy (Kokee State Park, Polihale State Park a Na Pali Coast Park) a 7 okresních kempů (Haena Park, Hanalei Park, Anini Beach Park, Anahola Beach Park, Salt Pond Park, Lucy Wright Park a Lydgate Park). Ty státní se rezervují po internetu (www.hawaiistateparks.org), ty okresní naopak jedině osobně v kanceláři ve městě Kapaa. Ve státních kempech se platí 18 USD za skupinu do 6 lidí, v okresní kempech 3 USD na osobu. Jiný režim má jen Lydgate Park, ten se rezervuje v Lihue a stojí 25 USD. Neptejte se mě, proč. A aby to nebylo vůbec jednoduchý, každý kemp má jednou týdně zavřeno, aby tam trvale nežili bezdomovci.

KALALAU TRAIL

Naše letošní „must-see“ je legendární stezka Kalalau, nejznámější trek Havaje o celkové délce 36 kilometrů (= 11 mílí). Trek kopíruje divoké pobřeží Napali Coast, jehož útesy dosahují výšky až 1300 metrů. Stezka bývá zařazována mezi 10 nejnebezpečnějších treků USA, takže slintáme. Jedná se o náročný kopcovitý terén, na kterém strmé stoupání střídá strmé klesání s občasnou nutností náhonu na všechny čtyři. Stezka vede z 90% po úzké cestičce vysoko nad mořem, na které se sotva vyhnou dva lidé. Na stezce je nutné překonat několik rozvodněných řek a potoků. Mnoho turistů již v jejich důsledku absolvovalo vyhlídkový let vrtulníkem hrazený z cestovního pojištění, což je pochopitelně ta šťastnější varianta. Srandy pytel je umocněn tím, že na celé stezce není telefonní signál. A když začne pršet, strašidelné cestičky se mění na strašidelné kluzké cestičky…

Náš nástup na stezku proběhl dramaticky, jak jinak. Naše stany od rána bičuje velmi nehavajský slejvák. U srkání horkého čaje, který ode dneška vaříme na plynovém vařiči z místního Wallmarktu, jsme se seznámili s dvěma hippie chlapci z Kanady, od kterých jsme zjistili, že stezka je už třetí den zavřená a neschůdná. Z infarktu nás po další hodině lelkování dostala až nádherná duha nad kempem. Rychle rveme do batohů mokré stany a jídlo, pití a oblečení na 3 dni. Není co řešit, máme koupený permit na následující 3 dni a 2 noci (20 USD osoba/noc) a jiný neseženeme. Permity jsou vyprodané několik měsíců dopředu, počet návštěvníků je zde striktně limitován. Drsní Kanaďané to vzdávají, my však jásáme, protože stezka je otevřená. Auto necháváme v Haena Beach Park a k začátku stezky na Ke´e Beach ťapeme pěšky, protože nechceme dávat signály místním zlodějíčkům. Okolo 11:00 jsme konečně na startu, déšť střídá sluníčko a my tak kromě impozantních útesů pozorujeme i všechny druhy a neduhy duhy. Pláštěnky nemají smysl, fungují jako skleník. Brzo jsme pochopili, že celý výlet nebude o tom, jak se vyhnout bahnu, ale jak se s ním sžít. Na 3. kilometru těsně před prvním kempem na Hanakapiai Beach se nám postavila do cesty první řeka a rangerka kontrolující permit. S vážnou tváří chválí Tomášovu bohatě zásobenou lékárničku, ve které nechybí pomůcky na šití, chirurgické skalpely či izotermická fólie. Asi taky četla tu povzbuzující dřevěnou tabuli kousek odtud, na kterou se zaznamenává každý uhynulý návštěvník vyrytou čárou. Hanakapiai Beach má zatím skóre 83 kusů. První úspěšné přebrodění řeky po pás ve vodě s 15 kily na zádech je skvělá příležitost pro první lok tvrdého alkoholu.

Někde mezi 5. a 6. kilometrem došlo k prvnímu pádu, který mi přinesl významné ponaučení, že těžká krosna svého majitele velmi snadno převáží po hlavě dolů do hluboké propasti. Jelikož na Kalalau Trail nedojede záchranka, nezakotví loď a jediný heliport je na 10. kilometru, další úrazy jsme si již zakázali. Na bojové poradě u tzv. Space Rock jsme střízlivě konstatovali, že naše průměrná rychlost je 1,5 km/hod., takže dál než do „kempu“ v Hanakoa Valley na 10. kilometru se dnes nedostaneme. Koupelna je all-inclusive (jedna kadibudka a jedna řeka), ale najít místo pro stan není žádná sranda, nehledě na všudypřítomné blátivé podloží. Bahno nám neprodyšně obaluje boty, kalhoty, batohy, vlasy i spacáky. Do stanu, kterému začínáme ve směsi zoufalství a ironie říkat „Pelíšek“, zvolna prosakuje bahno snad už i zespodu. Spolu s námi tu kempuje ještě asi 7 lidí, všichni stejně špinaví, vyřízení, zamlklí a hladoví. Hltáme opečený lančmít SPAM s tortillou a ovesnou kaši. Vodu nabíráme z řeky a čistíme pomocí speciálních tablet. Chutná to jak voda z plovárny, ale je to bez breberek. Se západem slunce okolo 18:30 celý „kemp“ jako mávnutím proutku utichá a usíná. Černočerná tma je protínána jen zvuky džungle, mořského příboje a rozvodněné řeky… Konečně máme ten havaj!

Ráno je mystický „Kalalau svět“ růžovější. Vaříme teplý čaj a ovesnou kaši, impozantní zelené útesy se halí do sluníčka. V dáli zurčí vodopád Hanakoa, v jehož blízkosti se natáčel Jurský park. Hned zkraje ráno musíme přebrodit naši včerejší koupelnu. Brzy se pod námi rozprostře pověstná 7. míle, nejnebezpečnější místo celé trasy (tzv. Crawler’s Ledge). Je to tu úzké, kluzké, vysoké a těžká krosna zajišťuje skvělý balanc. Iva vzpomíná na cenné rady její maminky, abychom „seděli na prdeli na pláži“. Cesta se drolí pod nohama a zvětralá skála je skvělou oporou. Zůstala mi v ruce. Pohled dolů ze skály napovídá, že každý chybný krok bude jednosměrný. Překonání 7. míle je šleha čistého adrenalinu. V důsledku odchodu Ivy kolena do věčných lovišť bylo bohužel někde okolo 8. míle rozpoutáno hlasování o dokončení trasy, které jsem prohrála 3:1. Právo veta organizátora nefunguje, rozhodnutí mých spolucestovatelů je přece jen o něco pevnější než okolní horniny. Celodenní návrat do kempu na 3. kilometru probíhá z velké části za velkého lijáku. Krosny tíží čím dál víc, a tak při jejich nasazování často využíváme opory okolního porostu s popěvkem: „Palmička poslouží jako rampička“. Voda kape všude a nám z toho kape na maják. Zoufalá Iva pozoruje svoje ponožky vzorově upevněné na krosně, které si tam celý den „suší“. Promoklé stany stavíme se západem slunce. Iva se snaží bojovat s mokrými botami nasazením igeliťáku na nohy, velmi nápomocen byl nakonec toaletní papír, kterým jsme na noc promoklé boty vystlali. Ovesnou kaši dnes zalejváme medovou whisky. Kalalau Trail je nejlepší kuchař.

Ráno se Iva hlemýždím tempem obléká do promočených legín a potichu si sama pro sebe kňourá: „Ajajaj, ajajaj.“ Na brodění řeky si tentokrát vítězoslavně nesu klacek, který mi dle mého názoru zajistí úžasný balanc mezi kluzkými kameny. V půlce řeky mi klacek praská pod rukama právě v okamžiku, kdy na něj nejvíc spoléhám. Brzo se již pod námi rozprostírá Ke´e Beach, civilizace je tedy na dosah. Do našich bot, které jsou obalené nánosem bahna a získaly specifickou hnědou patinu, se s gustem pustily kolemjdoucí slepice a vyzobávají je jako největší pochoutku. Najedl by se z nich celý kurník. Z celkových 36 kilometrů Kalalau jsme nakonec ušli jen 26, ale na téhle stezce se počítá za úspěch všechno. Pokud hledáte krásné scenerie, adrenalin a různorodý terén, jste na Kalalau správně. Rozhodně zde ale nehledejte havaj

Večer v kempu Anini Beach Park poprvé testujeme havajské pivo, které se pyšní nápisem: „tekutá aloha“ a taky tím, že vaří pivo už od roku 1995. Zdravíme Královský pivovar Krušovice založený roku 1581! V tomto příjemném kempu na pláži se znovu setkáváme s našimi kanadskými hippíky. Místní ranger nás suše varuje, že v noci mají přijít až 13 metrové vlny a zmiňuje se také o tom, že Havaj je dle jeho názoru oblíbenou destinací Čechů, protože je pro nás levná. Ano, pravda, a taky to máme blízko a rádi pomáháme rozvojovým zemím…

TO NEJLEPŠÍ Z OSTROVA KAUAI

Další den pojímáme jako ležérní road trip podél prosluněného pobřeží. Omrkli jsme vodopády Opaeka´a Falls i Wailua Falls, na kterých si staří Havajané skokem dokazovali, že jsou muži. Přitom stačilo stáhnout trenýrky. Zkontrolovali jsme i Wailua River, jedinou splavnou řeku Havaje. Kde se vzal, tu se vzal, nadešel čas prvního praní. Tomáš se ho dožaduje už pár dní. Iva si sice už prý zašpinila jedno tričko, ale ještě ho bude pár dní nosit naruby. Místní samoobslužné prádelny fungují nicméně parádně. Za pár kovových mincí máme během hodiny vypráno i usušeno. Brzo už se řítíme po známé Waimea Canyon, nejlepší vyhlídkové silnici na ostrově podél 16 kilometrového kaňonu Waimea Canyon. Míříme do kempu v Koke´e State Park, kde máme koupený permit na 2 noci. Horké slunné počasí se překvapivě mění s každým nastoupaným metrem a nám tuhne úsměv na rtech. Zdejší kemp jsme okamžitě překřtili na Mordor. Teplota se blíží k nule, prší, fouká a jsme tu úplně sami. Teda až do chvíle, než dorazili naši hipíci z Kanady. Celou dobu stopují a my začínáme mít pocit, že stopují i nás…

Původně plánovanou túru v Mordoru nahrazuje alternativní plán Mahaulepu Heritage Trail, která začíná na Shipwreck Beach. O pár kilometrů níže je totiž vedro a slunečno a krásná 7 kilometrová stezka podél divokého a barevného pobřeží dokonale zalepí naše omrzliny. V klidné zátoce Mahaulepu Beach ze sebe konečně smýváme zažranou špínu. Kousek od břehu kýčovitě skáčou delfíni, z vln vystrkují hlavy mořské želvy a úplně vzadu na širém moři poprvé v životě zahlédneme keporkaka vydechujícího gejzír vody. Na Hawaii pravidelně každou zimu připlouvá okolo 10.000 těchto obrovských kytovců za účelem rozmnožení. Nevynechali jsme dokonale skrytou jeskyni Makauwahi Sinkhole, ve které se našla řada důkazů o dávném osídlení. Den zakončujeme ve městečku Waimea, na které shlíží socha kapitána Jamese Cooka, který v roce 1778 havajské ostrovy objevil. Město Waimea je mimochodem na každém havajském ostrově. Inu, 12 písmen abecedy.

K večeru lebedíme na malebné pláži Kehaka Beach Park, pozorujeme místní chlapce, jak s lehkostí kloužou po vlnách a jak slunce zvolna zapadá nad nedalekým ostrovem Niʻihau. Jde o soukromý ostrov s 250 obyvateli a s žádnou infrastrukturou, na který je zakázán vstup cizím osobám, aby byl zachován tradiční způsob života. Tady se ještě stále mluví havajsky. Jelikož máme před sebou noc kempování v Mordoru, jistíme se na dobrou noc třemi zavařovacími sklenicemi koktejlu Mai Tai. Tomáš coby řidič skřípe zubama a suší hubu.

Kousek od Mordoru se nachází dvě úžasné vyhlídky na útesy Napali - Pu´u o Kila Lookout a Kalalau Lookout. Včera jsme vstávali ve 4:00, abychom záhy zjistili, že slunce vychází až v 6:22 a i v těch 6:22 je hovno vidět, protože je zrovna bílo bílá tma. Teprve druhý den máme štěstí a kruh se uzavírá. Pod námi se rozprostírá Kalalau Beach v plné své kráse, cílová stanice stezky Kalalau Trail, kterou jsme před pár dny nedokončili.

WAIMEA CANYON

Na ostrově Kauai se rozprostírá úžasný 16 kilometrů dlouhý a 1 km široký kaňon Waimea Canyon, který je nazýván Grand Canyonem Pacifiku. Hlavní příčinou jeho vzniku zhruba před 4 miliony let je erupce, láva a nejdeštivější místo na zeměkouli. Ani týden by nestačil k prozkoumání všech 70 km zdejších stezek. S ohledem na Ivy stávkující koleno volíme jednodušší Canyon Trail, která vede po hřebeni kaňonu a nenutí nás sházet na samé dno. Celý kaňon hraje do výrazných červených barev díky velkému obsahu železa, hlíny a lávy a pohledu na něj se nelze nabažit. Jeho dominantou jsou 240 metrů vysoké vodopády Waipoo Falls. Ano, ta abeceda…

Poslední noc na ostrově Kauai rozbíjíme stany na pláži Salt Pond Beach Park, což je jeden z kontroverznějších kempů, na jehož okraji bydlí bezdomovci. Většina havajských bezdomovců přes den pracuje, akorát si nejsou schopni vydělat na bydlení. Mimochodem, nezapomněli jste na naše přátele z Kanady? Už jsou tu zase…

OSTROV HAWAII (BIG ISLAND)

Týden se s týdnem sešel a my letíme na další ostrov, tentokrát ten největší a nejmladší. Je mu jen 500.000 let a jmenuje se Hawaii. Aby se to nepletlo, všichni mu říkají Big Island. Byl vytvořen pěti vulkány, tři z nich jsou dodnes aktivní. Naleznete zde 8 z 13 světových klimatických pásů. Jsou tu pouště, džungle, zasněžené hory, tropické pláže i korálové útesy. Asi 30 km jižně odtud už vzniká nová podmořská sopka Loihi Seamount, která se asi za 10.000 let vynoří a stane se novým ostrovem. Na odlehlý Hawaii se v minulosti dostávaly nové druhy zvířat a rostlin jen díky náhodám, čímž zde vznikl naprosto unikátní ekosystém. Říká se, že kdyby sem byl býval zavítal Darwin, přišel by na svou slavnou teorii evoluce daleko dřív. Na Havaji nenajdete skoro nic jedovatého. Většina rostlin a živočichů tu dlouho neměla žádné přirozené predátory, takže postupně ztratila všechny svoje obranné mechanismy. Díky tropickému klimatu je Hawaii navíc jednou velkou stále kvetoucí zahradou…

Po přistání v Kailua Kona opět míříme do půjčovny aut, resp. autobusů. Naše auto už neměli, tak jsme dostali za stejnou cenu minivan pro 8 lidí. Na 4WD pečeme. A dnes večer kempujeme v Chorvatsku. Teda pardon, na severu ostrova v Kapaa Beach Park, ale zdejší pobřeží hodně připomíná to chorvatské. Povolení ke kempování je zde zase o něco složitější, cena je 22 USD na osobu za noc. Oproti Kauai jsme ale na tomhle ostrově zažili kontrolu jen jednu, a to navíc rozespalému rangerovi stačilo jen ujištění, že povolení opravdu máme. Nejprve míříme na nejsevernější cíp ostrova Upolu Point. Zdejší krajina byla vytvářena chladnoucí lávou z erupce sopky Kohala a vlny jsou tu pořádný. Na výběžku leží nejstarší pozůstatky osídlení ostrova z období 480 př. Kr. zvané Mo´okini Luakini Heiau. Všem starým hromadám kamení se tu vznešeně říká „heiau“. Záhy se ocitáme v jedné z nejzelenějších oblastí ostrova, v tropickém úrodném údolí Pololu Valley a Waipio Valley. Waipio Valley, do kterého vede silnice se sklonem 42°, je bohužel neprodyšně uzavřené v důsledku vypuknutí epidemie horečky dengue. Před několika měsíci tu totiž měli podezření, že se tu možná jeden obyvatel nakazil. Jsme holt v USA. Když nemůžeme chytat dengue v údolí, zkoušíme štěstí alespoň u vody. Pár zaručených zábaviček pro sebevrahy by se v moři našlo. Co takhle modrá měchýřovka portugalská, žraloci tygří, perutýny či ropušnice? Raději se odebíráme na náš první havajský burger. Ostatně kde jinde než v této kovbojské oblasti Waimea. Zdejší Parker Ranch je pátým největším rančem v USA. Nemohli jsme vynechat ani Akaka Falls, nejznámější vodopády na ostrově. Vodopády jsou krásné, škoda jen všech těch betonových chodníčků a zábradlí okolo. Jsme holt v USA a obzvláště dneska už mě to pěkně sere. Nápis v lese: „Pozor, ze stromů můžou padat větve“ tomu dodává poslední kapku. Aspoň že dnes večer kempujeme na Borneu. Teda pardon, na východě ostrova v Kolekole Beach Park, ale zdejší bujný porost připomíná bornejskou džungli. Kempujeme tu jen my a banda dost hlučných místních feťáků. Aspoň trochu vzrůša v tom všudypřítomném americkém bezpečí.

MAUNA KEA (4.205 m.n.m.)

Dneska vstáváme za tmy, projíždíme mraky a za svítání parkujeme u Onizuka Visitor Center. Spadeno máme na Mauna Kea Humu´ula Trail, kamenitou stezku vedoucí z 2.800 m.nm. do 4.205 m.nm. na samý vrchol sopky Mauna Kea. Na vrchol vede od roku 1964 asfaltka, která je sjízdná jen s náhonem na všechny čtyři kola. My to ale umíme i s náhonem na všechny dvě nohy. V zimních měsících bývá vrchol pokrytý sněhem a dokonce se tu lyžuje. Na parkovišti jsou 3°C a od pusy nám jde pára. Oblékáme všechno, co máme, ale moc toho nemáme. Poslušně absolvujeme doporučovanou 30 minutovou aklimatizaci, abychom předešli výškové nemoci a okolo 7:00 vyrážíme závratnou rychlostí „co noha nohu mine“ měsíční krajinou vzhůru, resp. zatraceně strmě vzhůru. Kamenitá stezka se drolí pod nohama a okolí je vskutku vesmírné, což tady v rámci tréninku ocenili v minulosti i kosmonauti Apolla. Za celý den jsme na stezce nikoho nepotkali. Dohlíží na nás jen nenápadný černý kopeček Mauna Loa s výškou 4.169 m.n.m. Monumentální štítová sopka, největší sopka na Zemi. Poslední ničivá erupce proběhla v roce 1984, nicméně v poslední době se objevují náznaky, že se sopka možná připravuje na další.

Jako první odpadlo Ivy koleno. Koleno se tedy i s Ivou vyhrabalo na blízkou asfaltku a sešlo zpět k parkovišti, kde na nás společně počkají. Okolo poledne nás kvůli neblahým účinkům nadmořské výšky opouští i Peťa. Přeživší se doplazili do cíle okolo 14:00. Slavím osobáček a mám obrovskou radost (nebo první euforickou fázi výškové nemoci?). Do 4.205 m.nm. bych se nikde jinde na světě bez horolezeckého vybavení nedostala. Obdivujeme observatoře, které tu má 11 zemí světa. Není velkým překvapením, že podmínky pro pozorování hvězd jsou tu famózní, 330 dní v roce je tu bezoblačné nebe. Na vrcholu je absolutní ticho, pusto prázdno a k našemu překvapení i docela teplo. Po sněhu ani památky. V podstatě stojíme na nejvyšší hoře světa, protože kdyby se Mauna Kea počítala od jejího samotného začátku u mořského dna, měřila by 10.205 metrů, to jest, byla by vyšší než Mount Everest. Mauna Kea je odjakživa uctívána jako posvátná, na její vrchol směli jen náčelníci. No však! Dodnes se některá občanská sdružení snaží o úplné uzavření této lokality. Na vrcholu jsme se nakonec shledali i s Ivou, která si to vyjela stopem a vzala s sebou i svoje koleno. Na cestu dolů si stopujeme malý náklaďáček. Řidič nechápe, že jsme to vyšli pěšky, nechápe, že přežijeme cestu na jeho korbě a už vůbec nechápe, že naše ubytování „tent“, není „Hotel Tent“, ale normální stan. Magické zjevení sopky Mauna Kea.

ZELENÉ, ČERNÉ A BÍLÉ PLÁŽE HAVAJE

Náš milion star hotel jsme na poslední 3 dni umístili do kempu Whittington Beach Park. Permit kupujeme na poslední chvíli přes telefon, tiskárnu nemáme, takže na stan věšíme jen papír s omluvou. Kemp je příjemný, ačkoliv voda tu není pitná a sprcha je zas jen venkovní. Společnost nám tu dělají „ďáblovi mazlíčci“, místní jedovaté stonožky. Jejich jed sice není smrtelný, ale rozlévá se pomalu do celého těla po dobu 3 dnů a dost to prý bolí. Lékaři doporučují zůstat celou dobu ve stavu opilosti, tak trénujeme nanečisto.

Další den míříme na KA LAE, nejvíc nejjižnější bod celých USA. Na vlastní oči tu pozorujeme havajskou tradici drsných mužů, která spočívá ve skoku z 15 metrového útesu do moře a proplutí zpět na pevninu šílenou dírou, kde se vlny bijí jedna o druhou. Nepovedlo se, ale přežil. Přežili jsme i nedaleký požár, ke kterému se sjely všechny hasičské vozy Havaje. V poledním žáru se odtud vydáváme 4 kilometry pěšky ke Green Sand Beach, což je jedna ze čtyř pláží se zeleným pískem na světě. Zdejší písek je tvořen částečkami olivínu, což je minerál, který je součástí havajské lávy a je zelený jak Esmeralda po tahu. Pláž se nachází v půlkruhové zátoce vymleté do kuželu kráteru Puʻu Mahana. Zrnka olivínu se pomalu z pláže vymývají a jednoho dne pláž ztratí barvu úplně. Pokuta za odnos písku z pláže činí 500 USD. Snad už se to promlčelo. Po výborném obědě v nejjižnější restauraci USA bažíme po změně, a proto jedeme na Black Sand Beach (Punalu´u Beach) s černým pískem, který vzniká vléváním lávy do oceánu. Zdejší pláž okupují krásné mořské želvy. K našemu zklamání zde ale platí důrazný zákaz ježdění na želvách. Pro dokonalý karibský zážitek s bílým pískem doporučujeme Maniniowali Beach, kde jsme si dosyta užili i pravé havajské vlnobraní. Jedna z vln mne odmrštila vší svojí silou tak, že jsem povalila do vody paní, která stála u břehu jen po kotníky ve vodě. Zděšeně nad válející se bábou koktám: „I am so so sorry“, načež baba mírně koriguje moje rozvíjející se nesympatie ke všem Američanům, když zvesela praví: „You are not sorry, my darling. You are in Hawaii“.

VOLCANOES NATIONAL PARK

Celý další den věnujeme národnímu parku, ve kterém se nacházejí nejaktivnější sopky světa. Nejvíc ze všech nezahálí Halemaumau Crater, kráter v kráteru, ve kterém dle havajské mytologie přebývá bohyně ohně Pele. Všude okolo nás někde něco kouří a dýmá. Prošli jsme si stezku Sulphur Banks, kde jsou k cítění krásně žluté krystalky síry a zalezli do Thurston Lava Tube, podzemního tunelu, který vznikl prouděním lávy. Staří Havajané je využívali jako spíže nebo pohřebiště. Odpoledne šlapeme do kráteru sopky Kilauea Iki. Kaldera Kilauea je nejaktivnějším a nejhlídanějším vulkánem světa. Dlouho byla považována za mírný vulkán, jenže tichá sopka břehy Havaje mele. Naposledy vybuchla v roce 1983 a rozšířila tím ostrov o 2 kilometry. Některé země o nové území válčí, Hawaii si ho sama vyrábí. V listopadu 1959 si tady navíc kráter Kilauea Iki cákal svoje ohnivé fontánky do výšky 500 metrů. Totální inferno, zagooglujte si! Náš geologický tým v touze po originálních suvenýrech ihned začal pracovat na nenápadném odcizení většiny kamenů z této oblasti. Láva je určujícím rysem této krajiny, křupe pod nohama jako sklo a má mnoho podob. Někde vytváří spletené provázky, někde uhlazené polštáře, jinde je výbuchem rozdrcená na prach. Láva typu „pahoehoe“ může po strmých svazích dosahovat rychlosti i 50 km/hod a vytváří hladké nebo provazovité struktury. Láva typu „a´a láva“ je naopak roztrhána na nepravidelné ostré úlomky a procházka po ní vám zaručeně zničí boty. Na Havaji se na každém kroku setkáváte s destrukcí, ale zároveň s úsilím přírody o vznik nového života. Ve vychladlých trhlinách se okamžitě usazují kapradiny a posvátná rostlina bohyně Pele, jež nese jméno ohia. Zahlédli jsme tady i havajské endemické druhy z ptačí říše - Hawaiian honeycreepers a kriticky ohroženou bernešku havajskou zvanou „Nene“, která je státním ptákem Havaje. Který jiný stát je natolik nad věcí, že si zvolí za symbol země kachnu?

V pobřežní oblasti u skalního mořského oblouku Holei Sea Arch pátráme po legendární silnici, kterou v roce 2014 přerušila tekoucí láva. Bohužel však byla v nedávné době opravena, aby mohla opět sloužit jako jediná evakuační cesta z celé zdejší neklidné oblasti. Škoda, ještě loni tady bylo možné pozorovat tekoucí žhavou lávu. Kdo pozdě chodí, už jen na ztvrdlé lávě sedí. Vyrazili jsme tedy aspoň ještě k archeologickému nalezišti petroglyfů. Tyto obrázky byly vyryty do lávy ještě před příchodem západní civilizace. Většina z nich jsou jen kolečka nebo tečky, ale najdeme tu i spirály, postavičky nebo kánoe. Tečky a kolečka nejspíš sloužily jako sčítání lidu. Po setmění pozorujeme z vyhlídky od Jaggar Museum ohnivé divadlo v Halemaumau kráteru. Žhavá láva má až 1.160°C, bohyně Pele vaří hodně ostrý guláš. Dnes je 29. února a Tomáš slaví svoje fiktivní 7. narozeniny. Na jeho počest jsme trhli náš havajský rekord a šli spát až v 22:00! A dnes naposled ve stanu.

ZÁPADNÍ POBŘEŽÍ

Naše kolečko dokončujeme po západním pobřeží. Všude tu rostou makadamové oříšky, které jsou výborné a plodí celý rok. Zastavujeme v malém rodinném sadu Joe´s Nuts v městečku Captain Cook. Sympatická energická dáma nás provází celým procesem sklizně a dává nám ochutnat oříšky s různými příchutěmi. Ty obalené v kávě nemají konkurenci. Hned kousek odtud stojí kuriózní křesťanský kostel Painted Church, ve kterém je havajská aloha všudypřítomná. Stropy jsou vymalovány barevnými havajskými motivy, na všechno dohlíží Ježíš s havajským věncem kolem krku. Zastavujeme i v příjemném skanzenu Pu´uhonua o Honaunau National Historical Park. Toto místo dříve sloužilo jako útočiště pro poražené válečníky nebo nešťastníky odsouzené k smrti za porušení posvátných pravidel „kapu“. Jsou tu repliky starých obydlí, lodí i sochy bohů.

Zastavujeme také v krásné zátoce Kiholo Bay s černým pískem, na kterou navazuje tyrkysové jezírko Wainanali Pond, které v dávných dobách sloužilo jako nádrž na ryby. Málokdo totiž ví, že staří Havajané byli skoro stejně dobří rybníkáři jako Jihočeši. Dnes v noci spíme poprvé v hotelu na normální posteli. Je tu teplá voda a místo, kde ráno dostaneme snídani, kterou si nemusíme ohřívat na plynovém vařiči. V suterénu našeho buržoazního Courtyard Marriott King Kamehameha Hotel je dokonce malé muzeum havajské historie, galerie obrazů a maketa velké dobové kánoe. Z nabytého luxusu nám hrabe, a tak konečně došlo i na surfování na prkně. Co na tom, že bylo jen žehlící? Zítra dopoledne odlétáme zpět na ostrov Oahu. Letiště v Kailua Kona je boží, připomíná spíš pohodový plážový bar, nemá vůbec žádné stropy. Prý tu prší jen jednou ročně. Zdejší dusné podnebí si „pochvalují“ i sportovci, kteří zde každoročně v říjnu absolvují slavný a nejtěžší závod Ironman na světě (Železný muž). Závod se skládá ze 4 km plavání, 190 km jízdy na kole a 44 km běhu. No co?

ZPĚT NA OSTROVĚ OAHU

Na Oahu zakotvujeme ještě na 3 noci v poměrně levném a čistém hotelu Waikiki Prince Hotel, který stojí jen dva bloky od pláže Waikiki. Doháníme resty a vyrážíme na Pearl Harbor. Dne 7.12.1941 zde japonská letadla zaútočila na americkou námořní základnu, čímž USA vstoupilo do 2. světové války. Zatímco dámská část expedice se spokojila jen s notorietami (bitevní loď USS Misouri, kde byla podepsána kapitulace Japonska a USS Arizona, která je hrobkou pro 1.177 námořníků), pánská část zde strávila celý den a v případě zájmu poskytne dvoutýdenní přednášku o každém detailu všech letadel, ponorek, lodí, šroubcích a maticích. Nám začíná dámská jízda, máme GPS, máme kreditky a nemáme Tomáše! Příjemné je, že havajské obchodní domy nemají většinou strop. Naštěstí ho mají naše kreditky. Po pár hodinách už jsme obtěžkány havajskými dobrotami, košilemi, ale i pahýly rostliny plumerie, jejíž květy tu nosí všichni za uchem a která nám doma dokonce skutečně zakořenila a vyrostla. Na jídlo zastavujeme v doupěti Yama´s Fish Market, kde seženete všechny gurmánské poklady. Večer nemůžeme chybět na pláži Kuhio Beach Park, kde se po západu slunce konají představení tance hula. Tento tradiční havajský tanec byl kdysi vážným rituálem, kterým tanečník nabízel bohům své zpěvy nebo oslavoval úspěchy. Současné tance jsou spíše veselé a podobají se těm tahitským, protože to turisty víc baví. Havajskou sukýnku i kokosáky místo podprsenky jsme si samozřejmě všichni ozkoušeli (včetně Tomáše). Noční tah velkoměstem zakončujeme ve filiálce slavného Tvrdýho kamennýho kafe. HARD ROCK!

Poslední den začínáme v zátoce Hanauma Bay, která je vyhlášená bezkonkurenčním šnorchlováním. Zdejší korálový útes je starý 7000 let a pod vodou je to skutečně nádhera. Jen musíte zatnout zuby a před vstupem do areálu absolvovat povinné bezpečnostní školení ve stylu: „pod vodou nelze dýchat bez šnorchlu“ a „střet s mořskou vlnou může způsobit dočasnou ztrátu orientace“. Zátoka je mělká a klidná, všude se prohánějí hejna barevných ryb. Viděli jsme Parrot Fish, Convict Tangs, Yellowfin Surgeonfish, Yellowfin Surgeonfish, ale také národní rybu Havaje s lehce zapamatovatelným názvem Humuhumunukunukuāpuaʻa. Ve volném překladu to znamená: „ryba, která chrochtá jako prase“. Nezachrochtala, takže bůhví, jestli byla pravá!

Třešničkou na dortu je let hydroplánem. Tomáš si na něj pořídil licenci, takže nám to odřídil (a zas musel sušit hubu). Během hodiny jsme obletěli celý ostrov Oahu. Pozorovat všechna ta známá místa z výšky, byl definitivně jeden z největších zážitků, o hladkém přistání na vodě nemluvě. Z výšky je krásně vidět, že velká část ostrova slouží vojenským účelům, armáda je tu jeden z největších zaměstnavatelů. Zahlédli jsme znovu i několik keporkaků a také legendární Haiku Stairs, havajské schody do nebe, strmé armádní schodiště na úpatí hory, které je od roku 1987 pro veřejnost uzavřeno a bedlivě hlídáno policií. Na internetu koluje spoustu zaručených návodů, jak se na Haiku dostat. Chystali jsme se, ale nakonec jsme to z několika důvodů vzdali.

Poslední minuty před západem slunce využíváme k výšlapu po stezce Lanikai Pillboxes Trail, která vede po horském hřebeni podél několika bunkrů z 2. světové války. Náš úplně nejvíc poslední západ slunce na Havaji vytvořil mezi horami velmi netypický famózní kužel z barevných zapadajících paprsků. Hana hou! Stejně úspěšná byla volba restaurace na poslední večeři. Sansei Seafood Sushi Restaurant nám předvedla nejlepší sushi všech dob a několikametrovou frontu dychtivých návštěvníků čekajících na volný stůl. Vždycky to ale jednou musí přijít, zpáteční let domů klepe na dveře. Zpět do reality se probíjíme přes Los Angeles, Mnichov a Plzeň. Na Havaji zažijete často pořádnou havaj, ale letět domů z Havaje není havaj nikdy…

Hawaii je nádherná země, která se zrodila z ohně. V této zemi se spící sopky čas od času probouzejí, bílé pláže střídají černé a tyrkysová modř na každém kroku připomíná jeho polohu uprostřed pohádkové Polynésie. Hawaii si však trochu neprávem hraje na pohodovou destinaci s všudypřítomným duchem hippie a aloha. Ve skutečnosti zde vládne americká přebujelá administrativa, všudypřítomné zákazy, příkazy, varování, uzavírky, registrace a permity. Puritánský přísný zákaz konzumace alkoholu na veřejnosti dává tušit, že Hawaii není tím rájem na zemi, ve kterém si s květinovým věncem na krku a skleničkou tropického koktejlu ustelete na pláži. Pokud jste však ochotni se smířit se skutečností, že Hawaii je státem USA, užijete si tento cestovatelský sen mnoha generací plnými doušky až do dna. Ale budete si na to muset koupit povolení a tu plechovku piva schovat do ponožky… Stojí to ale za to. Tak aloha Hawaii!

Více fotografií pro nenasytné jedince najdete v této veřejné fotogalerii.