Autorem tohoto cestopisu nejsem já sám, ale má sestra Tereza Daňková. Já jsem tu pouze v roli vydavatele a technické podpory.

17. dubna - 11. května 2017

PŘÍPRAVY PŘED ODLETEM & UŽITEČNÉ INFORMACE

Přípravy na Peru jsou náročnější, protože se musíte naučit španělsky. Vlastně si ale vystačíte i s pár číslovkami, protože vzletnou konverzaci vedete především o ceně a o času. Co se týče oblečení, neskutečná diverzita Peru je přítěží. Musíte balit na zimu i na léto. Velmi jsme ocenili nejen lehký spacák a péřovou bundu, ale i plavky. Součástí ubytování je vždy jednoduchá snídaně a skoro vždy i teplá sprcha. Ubytování není potřeba dopředu rezervovat. Nezapomeňte na cestovní pojištění nad 3.500 m.n.m. a lék Dilural proti výškové nemoci, pokud vám nevoní koka. Obecně kamkoliv není od věci mít dva cestovní pasy. V Čechách vám ho vystaví, pokud máte dobrý důvod. Tím mým bylo třeba razítko ze Spojených arabských emirátů a smyšlená cesta do Izraele. Místní měnu peruánský SOL získáte nejsnadněji za americké dolary. Z bankomatů vyberete najednou nanejvýš 5.000,-Kč, a když vám vyplivne bankovku 200 SOL, jen tak se jí nezbavíte. Kartou v Peru neplaťte, účtují si za to poplatky. Naočkujte se proti břišnímu tyfu a žloutence. Vízum ani moskytiéra netřeba, konvertor do zásuvek třeba. V Peru je oproti Čechám o 7 hodin méně. Pokud uvažujete o stanování, počítejte s divočinou, klasické kempy tu nenajdete. A všem bílým cizincům se tady říká „GRINGO“, zvykněte si na to.

Třetí největší stát jižní Ameriky pokrývá z 60% amazonský prales, kterému se s těžkým srdcem vyhneme. Takový výlet totiž spolkne minimálně týden času a zahlédnout zvířata další týden navíc. Peru leží v tropech jižně od rovníku, takže počítejte s východem slunce okolo 6:00 a se západem okolo 18:00. Jde o rozvojovou zemi s 20% populace pod hranicí chudoby, ve které žije bambilion různých etnik a skoro polovinu obyvatel tvoří původní domorodci. Peru jde v posledních letech ekonomicky nahoru. Nejen relativní politická stabilita láká do země 3 milióny turistů ročně, kteří posléze lákají zdejší kriminální živly. Kromě kapsářské nudy a šedě zde funguje navíc proslulý „express kidnapping“, ozbrojený únos, během kterého je nebohý turista vězněn a odvážen každý den k bankomatu k výběru maximální hotovosti. Klasikou jsou krádeže batohu v autobuse z přihrádky nad hlavou, v hospodě pod stolem nebo kopírování kreditních karet. Skrytá ledvinka na tělo a jednoduché oblečení bez šperků je tady nutností. Touha místních domorodců po našem bohatství možná trochu oprávněně pramení v historii. Peru bylo v roce 1532 podrobeno Španělskem, kdy zde přistál známý dobyvatel Francisco Pizarro. V zemi se tím změnilo úplně všechno a bylo vydrancováno na dřeň. Mám dojem, že uzmout pár zlaťáků bělochovi z peněženky musí být pro mnohé domorodce jistou formou historického zadostiučinění…

Pokud uniknete loupežníkům, pořád na vás ještě taky může spadnout chaloupka. Peru je vysoce aktivní tektonická oblast, takže zemětřesení jsou tu denním chlebem. O většinu z nich se starají činné doutnající sopky na jihu země stratovulkán Ubinas a Sabancaya. Peru je velmi soutěživé, především pak na poli produkce kokainu, kde se často utkává se sousední Kolumbií. Necestujte to tzv. „oblasti VRAE“, armáda zde válčí s narko-teroristickými skupinami a dějí se tu nepěkné věci. Teroristická organizace Světlá stezka je ostatně s touto oblastí nerozlučitelně spojená. Přežít nemusíte setkání s tarantulí, pumou, hadem křovinářem, korálovcem nebo anakondou. Asi nejvíce zamrzí setkání s barevnou žábou pralesničkou. Průměrná dávka jejího jedu stačí k zabití 10 lidí nebo 2 slonů. Nemusíte se bát jen setkání s peruánským naháčem. Nejde o otužilého úchyla, ale o pejska bez chlupů a tudíž i bez blech.

ÚČINKUJÍCÍ

Letošní elitní parta účinkujících se vykrystalizovala do neforemného počtu pěti kusů. Moc se navzájem neznáme, takže „idylka” Převaha tří mužů zajišťuje oběma dívkám falešný pocit bezpečí, prostorovou orientaci, technický pohled na věc (na každou) i dokonalý přehled o velikosti všech cizích dámských ňader v blízkém okolí.

Já osobně vždy přispívám k dílu vytvořením nereálného itineráře, ve kterém odmítám škrtat i v okamžiku, kdy už vím o jeho nereálnosti. V terénu trpím problémy se čtením mapy a odhadováním vzdáleností a sil. Umím se zabalit do malého batůžku, ale neobejdu se bez vybavení z batohů ostatních. Španělské číslovky ovládám od 1 do 17 a umím říct: „Kde tu máte záchody?” a „Jsem také advokátka, kolego”. Ivánek je patriarcha výpravy a nejužitečnější člen v důsledku svých znalostí španělštiny. Ivánek vyniká i netušenými znalostmi z oblasti politických reálií, zná směnné kurzy, trojčlenku a je vášnivý meteorolog samouk. Vždycky ví, kde jsou návětrné strany a kde srážkové stíny. Umí si sám diagnostikovat vlastní zvýšenou teplotu, leč nad 39,5°C mu ujíždí přesnost o jedno desetinné místo. Miguel je maskotem výpravy a selfíčkátor, přestárlé dítě v ranné pubertě a občasný řidič peruánských taxíků. Miguel nám zajišťoval neustálou povědomost ohledně své vlastní dokonalosti a všech wifi hesel v okolí. Jeho nejoblíbenější hláškou je „Can I drive?”, „Máte rádi dotyky?” a slovo „Kunda”. Před celní kontrolou se rád dívek ptá: „Máte pussy?”. Peťa je benjaminkem výpravy, Peru je její první cesta mimo Evropu bez cestovky. Jako orgán sociálně právní chrany dětí může tento výlet považovat za služební cestu. Vyniká neustálým spálením od sluníčka. Pokud Peťa něco nesnáší, jsou to hlášky: „Máte rádi dotyky?” a slovo „Kunda”. Vašek je dvorním fotografem výpravy a navigátorem v prostoru. Jeho úroveň španělštiny je ovšem tristní. Obligátní „Kuanto kvesta?” (Kolik to stojí?) prvních 14 dní komolil na „Kuanto kosta”, a ve finále zcela zjednodušil na „Kuanto Costa Brava”.

KDY JET DO PERU?

Hlavní nejsušší davová sezóna v Peru nastává během našich letních měsíců, vedlejší deštivá chladná sezóna během našich zimních. My nakonec zvolili zlatou střední cestu na 23 dní na přelomu dubna a května. V tomto období je tady asi největší teplo, všechno kvete a pokud se vyhnete davovému týdnu Velikonoc, je tu i málo turistů. Přilétli jsme tedy na velikonoční pondělí, které neslaví. O správnosti vybraného termínu i destinace mne brzo začaly usvědčovat novinové titulky s přibývajícími katastrofami v destinaci. To je taková moje tradice. Letos to byly především největší povodně za posledních 20 let a výbuch dvou sopek najednou. I letošní výlet začal dle tradice průserem. Omylem jsem nekoupila letenku Václavovi, ale Vaškovi. Asi tušíte, že jakákoliv nuance ve jméně na mezinárodní letence vás zaručeně a bez náhrady vyloučí z přepravy. Většina leteckých společností opravu jména provádí za kosmický poplatek za předpokladu, že jde o 1-2 písmena. Nakonec tedy velebím Letuška.cz do nebes, protože mi opravili 4 písmena a bez poplatku. Poprvé uznávám, že kupovat letenky od český agentury s fungující help linkou není úplně od věci.

LIMA (185 m.n.m.)

Do Peru letíme se španělskou společností IBERIA (nic hrozného, nic skvělého) ranním letem z Mnichova s jedním přestupem v Madridu. Po 25 hodinách na cestě konečně přistáváme v hlavním městě vytopeném na 25°C. Od Limy jsme nečekali nic, takže nás překvapila skoro vším. Největší město této země je proslulé největší pouliční kriminalitou a bordelem této země. Kdysi byla Lima údajně nejkrásnějším městem jižní Ameriky, ale hádám, že spíš byla jednookým mezi slepými. Kombinace různých zemětřesení a různých Španělů přinesla své ovoce. Z původních staveb tu nezůstalo skoro nic. Hned po příletu jsme velmi neelegantně vyřešili zdánlivě zapeklitý problém, jak cestovat v pěti lidech, když se do jednoho auta nevejdeme. Zjistili jsme, že se do jednoho auta vejdeme (i do Hyundai i20). Každý z nás brzo přesně věděl, která krosna má být kde, jakou nohu má mít kdo ve vzduchu a kudy dýchat. Zběsile, ale nikoliv rychle, jsme se rovněž ještě téhož večera seznámili se stylem peruánské dopravy.

Náš první domov Flying Dog Hostel nás uvítal prvním a posledním švábem. Lima je hned po Káhiře nejsušší hlavní město na světě, ale na suchu tu rozhodně nebudete. Pít na veřejnosti je v Peru sice zakázáno, ale u turistů se to toleruje. To je fajn, hlavně když se ráno zapomenete namazat. Zdejší pláže nepatří zrovna k rajským, hodně se tu krade a teplota vody okolo 20°C potěší hlavně houževnaté otužilce. Ale hned u pobřeží je moc hezký park lásky Parque del Amor, který svými barevnými keramickými prvky svědomitě okopíroval proslulý Gaudího park v Barceloně. Na rozdíl od Park Güell je tenhle zadarmo a kromě našich deseti nohou tu není ani noha. Na moře shlíží El Cristo del Pacifiko, nejvyšší socha Krista na světě s 37 metry. V Limě poprvé vkročíte na svoje první náměstí Plaza de Armas. Všechna další peruánská náměstí se jmenují stejně. Vyplatí se studium bezpečnosti jednotlivých čtvrtí. Zatímco Miraflores nebo San Isidro se považují za zónu bezpečí, do čtvrti La Victoria nebo na kopec San Cristobalo s barevnými fotogenickými domečky prý nemáme lézt ani za světla. Chudinské slumy bez vody a elektriky jsou na předměstí všech měst. Na prodej půdy se v ghettech rezignovalo, platí zde zákon ulice: „Kdo kde postaví, tam si bydlí a má tam mačetu.“ Historické centrum Limy jsme dle doporučení prošli za světla a spatřili tak světlo světa zdejších koloniálních skvostů městské radnice, arcibiskupského paláce, rezidence prezidenta s hradní stráží, katedrály a mnoha kostelů. Nezůstaly nám skryty ani pyramidy Huaca Pucllana, které byly odkryty zcela náhodou před pár lety během motokrosového závodu. Skryta nám naštěstí zůstala zdejší proslulá kriminalita.

AREQUIPA (2.300 m n. m.)

Ještě na večer se vznášíme na 2 hodiny do oblak směrem na jih do krásné koloniální Arequipy, kde ve výšce 2.300 m.n.m. začínáme aklimatizaci. Druhé největší město země je celé vystavené z bílé vulkanické horniny sillar a je domovem dokonale souměrné sopky El Misti, která je tak vysoká, že si ji na poprvé spletete s oblohou. Tenhle dokonalý kužel šplhající do 5.822 m.n.m. tu na vás shlíží všude, kam se hnete. Říkala jsem jí familiérně „kráva“. Pokud jste aklimatizovaní a máte sílu se na ni dva dni drápat, jste vřele vítáni. Ostatně na každé sopce musíte v nejhorším počítat s vřelým přivítáním. Zemětřesení jsou zde třikrát do měsíce. Ve městě je spoustu taxíků a málo turistů. Oblíbeným přivýdělkem místních žebráků je nabídka k využití osobní váhy za poplatek. Zvažte to. Úžasná je velká krytá tržnice San Camilo. V místním koutku s čerstvými ovocnými džusy jsme se stali hrdými štamgasty. Když džus dopijete, podejte prázdný kelímek vaší „džusmamá“ se slovy chvály a čekejte. Dá vám ještě druhý nášup zbytků z mixéru…

Na zdejším trhu jsme poprvé zahlédli pytle plné zeleného lupení. Koka! Je tu legální a pytlíček koupíte za 8,-Kč. Chuťově je to něco mezi senem a zeleným čajem. Čaj z koky jsme si oblíbili, žvýkání listů už tak úžasný nebylo, ale vyhlásili jsme to za povinnost. Tahle posvátná tradiční rostlina totiž usnadňuje aklimatizaci a způsobuje dobrou náladu. To potřebují všichni lidé, kteří žijí většinu svého života v 381 m.n.m. a cestují s Michalem Stejně tak jako v jiných peruánských městech, i v Arequipě kvete proslulá pouliční advokacie, o čemž jsem se přesvědčila hned na zdejším náměstí. Důstojný pán v bílé košili tu právě ve stínu palem za přítomnosti své klientky sepisoval na starém psacím stroji odvolání do uložené pokuty. Pravila jsme mu profesionálně: „También soy abogado, colega”, což považoval za skvělou příležitost padnout do mé bílé evropské náruče. Asi doufal v mezinárodní konglomerát.

KAŇON COLCA

Další dva dni trávíme výletem do kaňonu Colca. Má snaha srovnat před odjezdem účty v hostelu způsobila velké mezinárodní neporozumění. Paní opravdu nechápala, proč bych platila teď, když se ještě vrátím na jednu noc a já jsem opravdu nechápala, co jí zaručuje, že mne ještě někdy v životě uvidí. Toto naivní přátelské gesto vůbec nekorespondovalo se všemi těmi zvěstmi o tom, že nás v Peru okradou a zabijou. Zabilo nás ale málem vstávání na výlet. Tragikomedie začala nastavením budíčku na 2:40, pokračovala přes ulehnutí ke spánku v 21:00 a vygradovala tím, že ve 22:40 začal někomu z nás zvonit telefon. Číselná shoda v rozespalosti způsobila, že jsme začali svorně vstávat. Výlet naštěstí začal tříhodinovým kodrcáním do městečka Chivay, kde se podávala snídaně, koka a červené krvinky (3.630 m.n.m.). Kaňon je vytvářen řekou Rio Colca v suché sopečné oblasti. Hloubka okolo 3 kilometrů a délka okolo 100 kilometrů zajišťuje věčné dohady, zda to je druhý nejhlubší, třetí nejdelší nebo čtvrtý nejširší kaňon světa. Shoda panuje alespoň na tom, že v této oblasti pramení Amazonka. Všude kolem dokola tu navíc máme výhledy na zaledněné vrcholky dosahujících 6.000 metrů a bydlí tu kondor andský. Na slavné vyhlídce Cruz del cóndor se k našemu překvapení konaly hotové letecké dny. Naštěstí jsme neměli tu čest shlédnout oblíbenou kondorskou sebevraždu. Když totiž kondor ve věku okolo 80 let zestárne a už ho to neba, vylítne prý z posledních sil co nejvíce do výšky a pak to pustí střemhlav dolů… My jsme to záhy vzali 1000 metrů střemhlav dolů na dno kaňonu pěšmo. Náš průvodce nás svědomitě zásoboval informacemi o zdejší impozantní krajině, o kultuře jejích obyvatel, kteří odvozují svůj společenský status od tvaru a zdobení svých klobouků, pobízel nás k chůzi výkřiky: „Vamos, chicos!“ a v jedné z vesnic nám zajistil k snědku výborné lamí maso a čerstvě utržené avokádo. Doslova oázou nám pak byla po náročném dni oáza Sangalle (2.160 m.n.m.). Nuznost zdejšího příbytku byla plně vykompenzována přilehlým bazénem, pivem, tropickou zelení a takovou noční oblohou, která jen na pokraji světa může být. Idylu zkazil jen Ivánek, který zcela nediplomaticky Petě přiznal, že v našem pokoji bydlí několik pavouků. Odplatou mu budiž, že vyfasoval peřinku jak pro ruskou kurvu.

Na každé dovolené jsou takové ty úseky, které je potřeba vytěsnit. Tento úsek jsme začali tušit následujícího černočerného rána, kdy nás okolo 4:00 naše idylická poloha na samém dně kaňonu mírně nasrala. Náročný výstup serpentin začíná schválně ještě za tmy, protože stoupat tady 1.000 metrů nahoru za svitu sluníčka, z vás udělá dušené hovězí. V okamžiku, kdy už jsme konečně nedohlédli na dno toho proklatého kaňonu, jsme už byli dosti na dně, a to především s ohledem na absenci snídaně. Teprve až klidná vesnička Cabanaconde nás nahodila zpět do glykemického klidu a výšky (3.280 m.n.m.). Neotřelou kulisu zajišťovala sopka Sabancaya, která mohutně chrlí již několik let. Shlížela na nás zlověstně i na další zastávce u inckých zemědělských teras, i u kostela ve vesničce Maca, kde jsme si užili pár turistických skopičin v podobě focení s lamou a orlem. Hodně příjemně nás překvapil peruánský pouliční business folklór, který je velmi nevtíravý a neagresivní. Zapomeňte na ukřičené asijské smlouvání. Pár věcí jsme v Peru usmlouvali, ale vše to bylo spíše na evropském principu množstevní slevy s žádnou velkou slávou ani hysterií. Zastávka v Patapampa v 4.900 m.n.m. doslova brala dech a nabídla kruhový výhled na okolní sopky dosahujících výšek jako kráva. Poprvé jsme zahlédli peruánské lamy, alpaky a vikuně a naučili se je rozeznávat. Vikuňa je malinká a plachá, alpaka je roztomile chundelatá a lama je lama. Trek kaňonem jsme stylově zakončili naložením do termálních lázní Chacapi o teplotě 38°C. Vstup s pivem do bazénku je zde nejenže povolen, ale vítán. V Peru se nám začíná líbit.

SOPKA CHACHANI - pánská jízda (6.070 m n. m.)

Okolní velehory nedaly klukům spát, a tak záhy jako správní Češi mávli rukou nad aklimatizací a naplánovali trek na sopku Chachani do 6.070 m.n.m., byť pánské jízdě by lépe odpovídala spíše sousední Pichu Pichu. Ostatně ve finále to trochu „na pichu pichu“ stejně prý bylo. K dobytí vrcholu využili místní agentury, která jim zajistila all-inclusive podmínky (stany, jídlo, vybavení a koku), ale vyšlápnout si to přece jen museli sami. Hlavní výhodou této jedné z nejlehčích šestitisícovek na světě je to, že vás auto doveze až do 5.000 m.n.m. Kluci tedy první den strávili hlavně cestou a noc strávili v základním táboře v 5.200 m.n.m. Zlí jazykové tvrdí, že první simulanti vyzvraceli již večeři. Teplota v noci klesla až na -10°C, což bylo fajn, protože mohli přemýšlet, jestli nemůžou spát kvůli zimě nebo kvůli výšce. Útok na vrchol započal v mrazivých 2:00. Sopka Chachani není náročná technicky, resp. posledních pár metrů vyžaduje mačky kvůli sněhu, ale je náročná výškou. Chrabří dobyvatelé ale bojovali a zvraceli ze všech sil, aby nakonec naprosto neuvěřitelně všichni tři skutečně stanuli okolo 8:00 na vrcholu. Kromě osobního výškového rekordu jim byl odměnou i zcela neobvyklý pohled na „krávu“… Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?

LÁZNĚ YURA A NA KOLE OKOLO EL MISTI - dámská jízda

My s Peťou jsme se musely mezitím v nížinách nějak zabavit, a tak jsme vyrazily na cyklo výlet okolo sopky El Misti. Zvolily jsme ale opačný postup než kluci. Nechaly jsme se sice odvézt do základního tábora (3.415 m.n.m.), dále jsme ale pokračovaly směrem dolů. Peťa si jízdu z kopce v písčitém terénu na rozdíl ode mne náležitě užila. Mne se vedlo natolik, že jsem to převážně vedla. Brzo jsme se ale dostaly na normální cestu a testovaly, jak lehce se sportuje ve 3.000 m.n.m. Neustálá všudypřítomnost „krávy“ mi naštěstí po většinu dne pomohla vytěsnit přítomnost bicyklu. Ve vesničce Chiguata jsme vylezly na střechu kostela, prošly se po místních úrodných polích, poobědvaly v putyce s hliněnou podlahou a připomněly si, že všichni psi na světě nesnášejí cyklisty. Návrat do centra města na kole se adrenalinem vyrovnal výstupu na Chachani. Dámská jízda pokračovala i večer. Vypraly jsme!

Druhý den jsme se vydaly na daleko typičtější dámskou jízdu - do termálních lázní. Již jen cesta do cíle byla cílem. Vydaly jsme se totiž zcela samy jen pomocí místní MHD, před čímž varuje veškerá dostupná světová literatura. Jde o malé mikrobusy pro zhruba 10 lidí, kterým se říká „collectivo“. Nikdy pořádně nevíte, kdy jedou, kam jedou, kde zastavují a v každém vás okradou. Byly jsme jak v Jiříkově vidění, třikrát přesedaly a jednou jely dokonce nějakým autem, které ale očividně nabíralo i jiné cestující (i do kufru), takže fakt sloužilo asi i jako collectivo. Řidiči pochopili naši situaci, takže si nás svědomitě na každém přestupním místě předávali a úspěšně dotlačili až do cíle. Při jednom přebíhání davem na nádraží jsem nevědomky upustila mikinu, kterou mi záhy místní Peruánec přiběhl vrátit. Začínáme mít podezření, že nás tady ani neokradou, ani nezabijou. V městečku Yura nás řidič odvezl protekčně až přímo před vchod do lázní, které jsou vyhřívány právě sopkou Chachani. Kluci na ní vymrzli a my jsme se v ní vyhřály. Velmi nekomerční výlet zcela mimo dosah všech turistů. V sirných bazéncích jsme si s povinnou koupací čapkou vegetily jako jediné cizinky. Jako již zkušené místní Peruánky jsme si vegetily i v collectivu při cestě nazpátek.

Večer došlo ke šťastnému shledání dámské a pánské expedice. Dojmy z uplynulých dvou dní jsme šli zapít do víru Arequipy spolu s peruánským chlapcem Enrique, s kterým se kluci seznámili při treku na Chachani. Enrique nás zasvětil do místních poměrů a do tajů božského koktejlu Pisco Sour (kořalka z vína, limetky, cukru, ledu a vaječného bílku), který ode dneška pijeme každý den. Ivan má horečku a není mu moc dobře, tak zůstal odpočívat na pokoji. Jako jediný na Chachani nezvracel, tak ho to asi dohnalo teď…

KTERAK JSME NASADILI ANTIBIOTIKA A STRÁVILI DEN S PERUÁNSKÝM VRAHEM

Arequipay Backpackers Hostel se nakonec neplánovaně stal naším domovem na trochu déle, resp. se přeměnil na polní nemocnici. Paralen přes noc Ivanovi pomohl zvýšit teplotu z 38,5°C na 39,4°C. Slavné protisračkové Imodium bylo též na hovno. Nasazujeme tedy rychlá antibiotika a pomoc českých přátel lékařů na telefonu. Z českého gauče byla na dálku během pár hodin diagnostikována salmonelóza, rabdomyolýza, útok bakterie e.coli, zápal plic a otok mozku. Pacient vyžaduje klid na lůžku, krájené mango a neklid na klozetu. Itinerář splachujeme tamtéž, a to nikoliv poprvé a naposled. Voláme Enrique, jestli by nám nevymyslel nějaký náhradní program, než se pacient zotaví. Za chvíli už sedíme v jeho autě s vidinou unikátní prohlídky předměstí Arequipy s místňákem. Enrique nás v prvé řadě zavezl na místní hřbitov, abychom věděli, do čeho jdeme. Celý den nás pak vozil po chudinských čtvrtích, kostelech a vyhlídkách na město a vyprávěl a vyprávěl. Ukázal nám chlapce, kteří unáší turisty s mačetou, dokázal nám, že v Peru se normálně pije pivo za volantem a ukázal nám, že on sám bydlí ve čtvrti, jejíž ulice se na noc zavírá mřížemi. Nad kopečkem zmrzliny se nám pak svěřil, že nedávno zabil jednoho chlapa. Spravilo to zhruba 60.000,- Kč za dobrého advokáta. Rozloučili jsme se jako velcí přátelé po společné večeři úpěnlivě svírajíc v kapse svůj Victorinox…Jsou zážitky, které vám cestovní kancelář prostě nezařídí.

JEZERO TITICACA (3.812 m.n.m.)

Antibiotika Ivanovi zabrala, horečka konečně klesá a peristaltiku jeho střev jsme úspěšně zastavili (možná už navždy) díky pokynu z Čech: „Dejte mu všechno, co máte“. Dopoledne tedy vyjíždíme směr jezero Titicaca (čteno: „Titichácha!“). Autobus neprávem zatracované společnosti Flores zvládl trasu Arequipa - Puno za 6 hodin a 120,-Kč. Kluci si zabrali horní první řadu autobusu, takže si užili i luxusní výhledy na oblast lagun a rozlehlou náhorní plošinu Altiplano. Betonová džungle přístavního městečka Puno nás svou výškou 3.830 m.n.m. přivítala již za setmění. Hledání ubytování v Peru nás nepřestává udivovat. Vždycky si najdeme nejlépe hodnocený hostel v Lonely Planet, zaťukáme tam a oni mají volno. Nechápeme, kde jsou ty davy turistů? Puno je údajně folklórním, tanečním a únavně komerčním městem. My měli pocit, že jsme tu jediní turisté široko daleko. Znavení a zmrzlí zdejší chladnou nocí pořádáme v hostelu Inka´s Rest českou odpočinkovou párty s horkým čajem a s ponožkami v sandálech. Noci jsou zde chladné a dny horké, žádný Hříšný tanec. Na život na zdejší vysoké noze si pomalu zvykáme naším prvním spánkem ve 4 kilometrech.

Dle andských legend se v jezeře Titicaca zrodilo slunce. Oblast je domovem mnoha prastarých kultur. Jezero je tektonického původu, je největší v celé jižní Americe a považuje se také za nejvýše položenou vodní nádrž s pravidelnou lodní dopravou na světě. Je tu místy hloubka až 284 metrů a teplota vody okolo 10°C. Až takhle hluboko jsme klesli. Klasický jednodenní výlet po jezeře jsme si zařídili přímo na recepci hostelu. Pokud nebudete dohánět časové manko jako my, zvolte ale raději individuální výletování s nocováním u místních, byť většina z nich mluví kečuánsky nebo aymarsky, takže nevyužijete vaši plynnou španělštinu. Zdejší organizované výlety jsou stereotypní, komerční a zavání jedním velkým cirkusem. První klasická zastávka je na jednom z mnoha umělých ostrůvcích z rákosu totora, které se musí stále obnovovat. Příslušníci kmene Uros na jezero kdysi úspěšně utekli před agresivními Inkami, nyní čelí agresivním turistům. Obyvatelé ostrova, kterým jsme byli přiděleni dle pořadníku, nám vysvětlili, jak se ostrov staví, jak tu bydlí, povozili nás na rákosové lodičce, předvedli nějaké suvenýry a nabídli k ochutnání jejich stavební materiál, protože rákos totora je částečně jedlý. Autor pohádky o perníkové chaloupce byl očividně na dovče v Peru.

Další zastávkou byl ostrov Taquile ve výšce 4.050 m.n.m. Z ostrova zahlédnete v dáli i bolivijské zasněžené vrcholky. Hranice s Bolívií jde skrz jezero, takže místní obyvatelé prý často nelegálně omylem zabrousí do mezinárodních vod. Nadmořská výška má údajně obecně neblahý vliv na IQ obyvatel. Ženský tu chodí naložený těžkým nákladem a makají na polích, chlapi sedí ve stínu a pletou čepice. Barevné ušanky chullos jsou jedním ze symbolů Peru a hlavně Kečuánců (indiánští domorodci). První chullo, které dítko ve svém životě obdrží, je tradičně pleteno jeho otcem. Podle čepice poznáš rodinný stav čepičáře. Celobarevné červené nosí ženáči, z poloviny bílé nosí single chlapci. Konečně víme, odkud pochází české pořekadlo: „Ty ses nám teda vybarvil!“ Oběd pod širým nebem s výhledem na nekonečnou vodní plochu jezera nás velmi potěšil. Podávala se zdejší tradiční quinoa polévka, pstruh z jezera a čaj z muňi (druh máty). Blížící se bouře nás dle prognostik meteorologa Ivánka zcela minula, a tak balíme svých pět švestek a frčíme směr na nádraží na noční autobus do Cuzca. Jízdenky kupujeme vždy bez problémů přímo před odjezdem na nádraží. Peruánská nádraží jsou směsicí babiček s uzlíčky na zádech, chlapů v péřovkách, uřvaných prodejců jízdenek a nakažlivého cestovního chaosu. Turisté se zpravidla schovávají u společnosti Cruz del Sur, která jezdí po celém Peru luxusními autobusy s občerstvením, wifinou a polohovatelnými sedadly. Jako jediná prý dodržuje bezpečnostní standardy, což jsme bohužel pocítili. Vstup s alkoholem na palubu je přísně zakázán. Před odjezdem projde uličkou stevardka s kamerou a všechny si vás natočí, což nás dost vytáčí, takže na ni děláme ksichty. Trasu Puno - Cuzco můžete jet také vlakem se společností Peru Rail. To ale budete dělat ksichty ještě větší. Stojí to 6.000,-Kč.

PERUÁNSKÁ KUCHYNĚ

Peruánské jídlo prý musí mít tři B („bueno, bonito, barato“ = dobré, hezké, levné). Mixem španělských, jihoamerických a afrických vlivů vznikla zdejší slavná kreolská kuchyně, která dělá z Peru jednu z gastronomických destinací světa. Podobně nesourodý mix pocitů jsme z ní měli my. Některá jídla byla výborná, některá (především ta z oblíbených poledních menu) se ale často opakovala a brzy se přejedla. Hned první den u snídaně vás mile překvapí pečivo, které je skvělé, nadýchané a návykové. Hned první den u oběda vás překvapí všudypřítomná kombinace rýže s bramborami. Brambory se ostatně v Peru narodily. Velmi oblíbená je quinoa (merlík čilský, bezlepková obilovina, z které v Evropě šílí všechny bio ženy). Stánky na ulicích nabízejí choclo con queso (kukuřici se sýrem), křepelčí vajíčka, picarones (kroužky opečených sladkých brambor a dýně v medu), anticuchos (grilované hovězí srdce na špejli) nebo španělské churros (teplé válečky z koblihového těsta obalené v cukru). Národním jídlem je ceviche, syrové mořské plody s limetkou, cibulí a chilli. Toto jídlo jsem milovala na Filipínách, kde mu říkají „kinilaw“, na Borneu, kde mu říkají „hinava“, i na Havaji, kde mu říkají „poke“, ale peruánské ceviche mne až na pár výjimek opravdu neučarovalo. Často to totiž bohužel úplně utopili v octě. Co je však opravdu výborné, je lomo saltado (hovězí na česneku a paprice), bistek de llama (steak z lamy), trucha (pstruh), ocopa (brambora s burákovou omáčkou), pulpo al olivo (chobotnice na oleji), conchitas a la parmesana (hřebenatky se sýrem) nebo roccoto relleno (paprika plněná masem a zeleninou). Opravdu dobré byly všechny polévky a jistotou všudypřítomné pollo (čteno: „pojo“, neboli kuře), které někteří z nás jedli v podstatě pořád Vrcholem peruánské kuchyně je slavnostní cuy (morče, jehož chuť se podobá králíkovi, je dost drahé a je ho málo, ale jde o výživné a dietní maso, s kterým má Peru pro světový export ještě velké plány). Z ovoce si pochutnáte na papáje, mangu i na physalis (mochyně peruánská). Novinkou pro mne byly výborné sladké plody opuncie, kterým se španělsky říká „tuna“. Než jsem to zjistila, dost divně jsem koukala na holku v hostelu, která tam s nadšením líčila, že si právě dala super džus z tuňáka.

Co se týče pití, zdejší královnou je Inca Cola. Sladká, zářivě žlutá a nechutná. Titulem vicemiss se samozřejmě pyšní maté de coca (čaj z koky). Peruánská káva se exportuje do celého světa a exportuje se očividně úplně všechna. Pivo tu frčí a národní chloubou je Cusqueňa. Co se týče vína, Peru bylo první zemí v jižní Americe, kam ho Španělé přivezli. Nezkoušejte to, je fakt šíleně sladký. Proslulá je chicha, tradiční alkoholický nápoj z kukuřice. Ochutnali jsme i nealkoholickou chicha morada z fialové kukuřice. Naprostým alkoholickým králem Peru je ale kořalka z hroznů Pisco, kterou nejvíce oceníte v koktejlu Pisco sour. Pokud jde o Peru, nelze v této kapitole opomenout halucinogeny, které jsou často dokonce jediným cílem některých turistů. Proslulá je tzv. liána smrti neboli ayahuasca. Jde o hnědý nápoj chutnající jako bláto, který vás údajně přenese k samé podstatě přírody. Vedlejším efektem je, že budete asi týden zvracet a mít barevné halucinace. Oblíbený je též kaktus peyotl, nejstarší halucinogen Ameriky, který obsahuje narkotický mezkalin. Vše bez problémů seženete třeba na trhu v Cuzco, ale fajnšmekři si toho jezdí užívat za šamany do nitra pralesa.

CUZCO (3.326 m.n.m.)

Cuzco je turistickou Mekkou Peru, rájem archeologů a bránou k Machu Picchu. Kdysi bývalo centrem incké říše, jde o nejdéle osídlené místo na kontinentu.  V dobách své největší slávy v 15. století pokrývala incká říše celé Peru, Ekvádor, Bolívii a Chile a byla tedy s přehledem větší než celá slavná říše římská. Inkové prosluli svou monumentální architekturou, která dodnes odolává zemětřesením i znalostmi z astrologie. S ulicemi Cuzca si například vyhráli tak, aby reflektovaly polohu různých hvězd. Potomci Inků tvoří dodnes polovinu populace. Historické centrum je krásné a čisté, naprosto odlišné od veškerých ostatních peruánských měst. Jen to náměstí Plaza de Armas si samozřejmě nemohli odpustit. Už dávno tu ale neřinčí zbraně, ale nástroje hudebníků. Peruánci milují pouliční estrády a demonstrace a důvod si vždycky najdou (svatých mají totiž dost). Násilně vnucené křesťanství berou po svém, přizpůsobují si ho vlastním božstvům a potřebám. Obraz „Poslední večeře“ v místní katedrále je toho dokonalým příkladem. Ježíš s apoštoly mají před sebou talíř s morčetem a Jidáš se nápadně podobá dobyvateli Pizarrovi. V Cuzcu jsme konečně pochopili, kde všude jsou všichni ti turisté. Cuzco je plné suvenýrů, bujarého nočního života a pouličních naháněčů. Na každém rohu na vás čeká bába s lamičkou. Za tuto tzv. „solovou fotku“ vysolíte 1 SOL. Tento přivýdělek je ale s porovnáním s celým místním businessem okolo Machu Picchu naprosto nevinný. Všudypřítomná duhová vlajka neavizuje blížící se Gay Pride, ale je městskou vlajkou Cuzca.

Do Cuzca jsme přijeli chvíli před svítáním. Kluci byli dost dobití z cesty, tak si v našem Ecopackers hostelu prosadili pár ranních hodin na dospání. Ani luxusní autobus zkrátka někdy nestačí Tento hostel byl super volba. Sídlí v centru ve starém koloniálním domě a je tu všechno, co potřebujete. Houpací sítě, ping-pong, restaurace, bar, noční živá hudba, prádelna, cestovní agentura i místní oblíbená hra Sapo, jejímž cílem je strefit se kroužkem do pusy žáby. Každý ubytovaný má v pokoji vlastní uzamykatelnou skříňku, v které je umístěna elektrická zásuvka. Geniální blbost! Hostel nabízí nebohým přízemním turistům i funkční kyslíkovou masku, takže si můžete šlehnout dávku kyslíku kdykoliv, jakmile vám začne lézt zdejších 3.326 m.n.m. na mozek.

První den jsme se vydali po stopách Inků, které jsou tady všude. My začali odchytem taxíku do 8 km vzdáleného Tambomachay, což je jedno ze slavných archeologických nalezišť. Jsou to bývalé incké lázně v 3.700 m.n.m. se stále funkčními akvadukty. Byl tu taky velmi funkční prodejce, díky kterému si většina z nás zakoupila svůj první pravý svetr z vlny alpaky. Prošmejdili jsme i nedalekou červenou pevnost Pukapukara a malou zříceninu se skalním bludištěm Quenqo, kde v jeskyni trůnil kamenný oltář a dvě zfetovaný Češky nasávající kosmickou energii. U obrovské sochy Ježíše Cristo Blanco jsme zarozjímali nad skvělým výhledem na celé Cuzco a putování zakončili na pevnosti Sacsayhuaman, často komolené na „Sexy Woman“, kde se odehrála jedna z největších bitev se Španěly, kteří ho pak využili jako základnu pro dobytí Cuzca. Pevnost byla postavena z obrovských a dokonale do sebe zapadajících kamenných bloků, takže sem naše velká opracovaná těla dobře zapadla. Do centra Cuzca je to odtud už jen 2 kilometry z kopečka.

RAINBOW MOUNTAIN (5.100 m.n.m.)

Hora Rainbow Mountain (Vinicunca), která ohromuje návštěvníky svými duhovými barvami díky různým vrstvám minerálů, byla jeden z mých prvních důvodů, proč jsem chtěla do Peru. Vinicunca je součástí andské hory Ausangate, kterou Peruánci považují za posvátnou. Po staletí se sem vypravují poutníci, aby uctívali zdejší bohy a ucítili bobky místních divokých koní. Z nouze a nedostatku času jsme šáhli po klasickém organizovaném výletu jedné z cestovních agentur, které tento výlet v Cuzcu inzerují pomocí fotografií nepřirozeně projetých Photoshopem. Duhová hora se v posledních letech stala davovou záležitostí i díky tomu, že si ke zdolání vrcholu můžete pronajmout koně a v cíli si koupit sušenky. Lze sem ale vyrazit i na vícedenní lákavý Ausangate trek, čímž se vyhnete davům, nikoliv však spacáku do minusových teplot. Spoustu užitečných rad a tras najdete v knize Trekking in Peru od Hilary Bradt.

Den začal slibně. Tak dlouho jsme po podnikavé bábě chtěli výlet s odjezdem až v 5:00, až nám ho prodala. Bohužel na tento trek odjíždějí všechny výlety opravdu už ve 4:00, což jsme pochopili ve 4:00, kdy nad mojí postelí zlostně hřměl řidič minivanu. Dal nám pět minut a bábě dal, doufám, výpověď. Snídaně se podávala ve vesnici nedaleko „basecampu“ zhruba 100 km od Cuzca. Původ tekutiny v hrnečku jsme nezkoumali, byla teplá. Náš velitel nám rozdal reflexní vesty, udělil pár rad ohledně výškové nemoci a zavelel, že na zdolání sedmi kilometrů do cíle z 4.200 m.n.m. do 5.100 m.n.m. máme přesně tři hodiny. Ačkoliv se jde celou dobu pohodlnou pěšinkou krásnou krajinou, atmosféra houstne velmi rychle, resp. řídne. Fičí vítr, mráz zalézá za nehty a valí se na nás nehezká mračna. Trička brzy měníme na mikiny, mikiny za bundy, bundy za pláštěnky. Mrholení se mění v déšť, brzo se brodíme ve vysoké vrstvě bahna. Netrvalo dlouho a začalo regulérně sněžit. Dovolená v tropech, to chceš. V protisměru potkáváme lidi, kteří již byli na vrcholu. Křičí na nás, ať to otočíme, nahoře je bílá tma a nemá to smysl. Nám to ale smysl dává, ještě nikdy jsme v takové výšce totiž nebyli. Z treku se stává absurdní blbost, kterou podporuje nedostatek kyslíku. Při každém nádechu nadáváme, že nic nenadechujeme. Pak ale zadul vítr a objevil se první kus modré oblohy. Duhové pohoří na poslední chvíli jako zázrakem dostálo své duhové pověsti! Na hraně časového limitu jsme se dohrabali do cíle. Hora září barvami, sníh taje před očima, kam se na to hrabou Colours of Ostrava. Ve finále velebíme tu krávu, která nás ráno zdržela. Díky ní jsem sem přišli pozdě a tím pádem právě včas Osobáček v 5.100 m.n.m.! To jsem ale ještě nevěděla, že kuriózní zážitky dnes ještě nekončí. Asi v polovině sestupu jsem si při nevinném pádu vykloubila rameno. Zajímavý odporný pocit. Naštěstí ani nyní kuriozity neskončily. Nahodila jsem si ho hned sama zpátky. Ale začíná to perfektně tuhnout a při sestupu cítím každou nerovnost. V cíli na mne naštěstí čeká ibuprofen a opulentní hostina v kůče s hliněnou podlahou. Můj noblesní pád neodskákalo jen rameno, ale i kalhoty. Jak by řekl Shakespeare: „Mnoho bláta pro nic!“ A jak by řekl Cimrman: „Na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to!“

SALINERAS (3.300 m n. m.)

Doma na základně v Cuzcu proběhlo oblíbené rabování cizí lékárničky. Každý vždycky potřebujeme právě přesně to, co má ten druhý. Kluci už využili můj Dilural na výškovou nemoc, Peťa Panthenol na spálenou kůži, Miquel využil Peti tekuté stříbro na bolavé dásně, Ivan moje antibiotika a já teď zabavila Miquelovi jeho ibuprofenovou mast a Petě elastické obinadlo. Rameno si žije vlastním životem, můžu spát jen na levé straně, zuby si čistím levou a oblékání je velká zábava. Zhruba 50 km za Cuzcem kousek od Marasu se ale nacházejí rozsáhlé solné doly a ty je nutno vidět. Ve fotogenických terasách tu je vklíněno okolo 5.000 solných jezírek, mezi kterými můžete dokonce chodit. Peťa se ukázala být zdatnou znalkyní obvazů, takže frčím s fáčem taky. Taxikář je tradičně vyděšený z počtu pasažérů a dnes i z cílové destinace. Přijde mu to moc daleko a neví, kolik si má za to říct. Už vůbec neví, co má říct na Miquelovu oblíbenou otázku: „Can I drive?“ Když mu ale nakecá, že je profesionální kamioňák, k našemu velkému překvapení zastavuje a mění si s ním místo. Tenhle neuvěřitelně flegmatickej důvěřivej sympaťák musel chtě nechtě dojít k závěru, že má štastnej den. Kšeft jak blázen a ti magoři si to ještě sami odřídí! Během chvíle už spokojeně klimbá a my se bavíme představou, že právě unášíme Peruánce i s jeho autem. Tak trochu express kidnapping na ruby V cíli jsme vysolili 10 solů a jdeme se nasolit. Nejsou tu žádné davy turistů a terasy jsou skutečně super. Jezírka plní vodou horký přírodní pramen, který je plný rozpuštěné soli. Místní rodiny čekají než se voda odpaří, aby mohli sůl ručně seškrábat do pytlů. Zdejší sůl „sal rosada“ je výjimečná narůžovělým vzhledem i složením. Ano, všichni jsme si samozřejmě lízli. Jsme s výletem moc spokojeni, taxikáře chválíme, což ho načepýří a chytá slinu. Nadšeně nám ukazuje další zajímavosti v okolí a vypráví nám toho tolik, jako bychom snad uměli španělsky. Právem ho podezíráme, že zítra již bude v centru Cuzca nabízet nejnovější trhák za velké peníze - výlet do solných dolů s možností řídit pravý peruánský taxík. Ostatně ponouknout na dovolené někoho k podnikání je už taky takovou mojí tradicí Nakonec se vyšvihl ještě zastávkou u inckého archeologického naleziště Machucollpa nedaleko Chinchero. Zdejší kamenné terasy sloužily kdysi jako zásobárny kukuřice. Ruiny pěkný, ale nejvíce nás zaujaly místní děti pohybující se volně venku bez tabletu s domácími zvířaty. Špinavé děti a špinaví psi, to je balzám pro objektiv. Nejspíš tu už několik let čekají na svou titulní stránku v National Geographic.

MACHU PICCHU (2.430 m n. m.)

Kultovní ztracené město Inků z 15. století je často jediným cílem turistů mířících do Peru. Je to fenomén, který musíte vidět, stejně tak jako dalších 2.500 lidí denně s vámi. Nejslavnější ruiny světa, které nepoznaly maltu, se nacházejí v 2.430 m.n.m. v horském sedle mezi horami Montaňa Machu Picchu a Huayna Picchu nad řekou Urubamba, takže si výškově dost pohoršíme. Machu Picchu (Starý vrch) si vydobylo slávu díky tomu, že se mu na pět století podařilo vypařit z povrchu zemského a zarůst džunglí. Uniklo i pozornosti dobyvatelů ze Španělska, a to až do roku 1911, kdy ho objevil americký archeolog Hiram Bingham a vydal ho tím pozornosti dobyvatelů z cestovních kanceláří. Nekontrolovatelný příliv turistů v současné době zařazuje Machu Picchu na seznam 100 nejvíce ohrožených památek na světě. Kromě UNESCA bylo zařazeno i mezi nových sedm divů světa. Teorií, proč bylo postaveno a proč opuštěno, je víc než zdrávo. Poslední výzkumy se kloní k tomu, že město nejspíš nemělo administrativní, vojenskou ani obchodní důležitost, ale šlo o královské rekreační město. A s příchodem Španělů dovolená skončila, tak to zabalili.

A teď jak na to. Welcome in hell. První bojový úkol je získat vstupenku na „MP“. Učiňte tak okamžitě po příjezdu do Cuzca, může být vyprodáno. My to kupovali asi dva dni předem. Zamiřte do Museo Histórico Regional (v ulici  Calle Garcilaso u parku Plaza Regocijo), kde vás oškubou nejmíň. Zvažte, zda chcete lézt i na některý z přilehlých kopců. Na to musíte mít vstupenku zvlášť. Wayna (Huayna Picchu), což je ta homole přímo nad ruinami, která je vždy na fotkách, byla dávno vyprodaná, takže jsme zvolili Montaňa Machu Picchu, která je sice dál, dáte si 600 metrů převýšení a spolkne to tak 3 hodiny, ale zase odtud máte jako na dlani celé to notorické panorama. I s horou vás vstupenka vyjde cca na 1.600,-Kč. Spousta společností se nám to ale pokoušela prodat i daleko dráž. Chvíli po naší návštěvě bylo zavedeno dopolední a odpolední vstupné, takže celý den už v současnosti na Machu Picchu nestrávíte. Druhý bojový úkol je vymyslet, jak se tam co nejefektivněji dostat. Po bouřlivé debatě ohledně jednodenního all-inclusive výletu za 8.000,-Kč vlakem či zoufalého nápadu se na to úplně vykašlat, jsme zvolili variantu dvoudenní a pěší. Pokud máte čas a peníze nazbyt, dostanete se sem taky různými několikadenními treky (nejoblíbenější je asi Inca Trail). My se necháváme za 400,-Kč odvést minivanem z Cuzca do stanice Hidroelektrica. Tuto vzdálenost 80 kilometrů jsme jeli 6 hodin, což mnohé napoví. Sesuvy půdy, záplavy a Kinedril jsou slova, která se tu skloňují. Z Hidroelektrica se pak vydáváme na 12 km pěší pouť podél železniční trati napříč tropickou vegetací. Předraženému vláčku PeruRail, který vlastní Chilané a Britové, máváme fakáčem. Jeho vysokou cenu omlouvá snad jen fakt, že železnice je vždy párkrát do roka smazána z mapy v důsledku dešťů.

„Basecamp“ Machu Picchu městečko Aguas Calientes leží v nížině 2.000 m.n.m. Tomuto ošuntěnému ostrovu uprostřed pralesa a hor dostupnému pouze vlakem se říká Machu Picchu Pueblo. Neradujte se, jste tu v pasti. Chabé a drahé služby si tu můžou dovolit. Vzpomínáte? Výška klesá, IQ stoupá… Místní si spočítali, že podruhé v životě sem už asi nepojedete. Pobočka hostelu Ecopackers byla nakonec na zdejší poměry překvapivě dobrou volbou. Welcome drink Pisco sour potěšil na dobrou krátkou noc. Snídaně se tu podává v 4:15. Všichni v tomhle proklatém městě totiž chtějí být už za svítání daleko za kopcem… Ještě za tmy tedy okolo 4:30 vyrážíme pěšky na finální 3,5 km krpál napříč serpentinami (400 metrů převýšení), po kterých se plazí nacpané autobusy. Pokud s nimi chcete jet, připravte se na nekonečný dav a na platbu cca 500,-Kč. První bus jede nahoru v 5:30, ale první čekající se připravují do fronty již okolo 3:00. Brány pokladu jižní Ameriky se otevírají přesně v 6:00.

Stejně tak jako stovkám ostatním turistů se i nám podařilo vkročit na půdu Machu Picchu s prvními paprsky slunce. Doporučuju si vzít do areálu vlastní jídlo i pití, protože jediná restaurace je mimo areál před vstupní bránou a celou tu frontu nazpátek čekat opravdu nechcete. Stejně tak je to bohužel s WC, i když to je minimálně při výstupu na Montaňa Machu Picchu lehce řešitelné v křovisku. Ranní výstup na Montana Machu Picchu (3.061 m.n.m.) nebyl zrovna procházkou růžovým sadem, ale v cíli jsme byli odměněni úžasnou vyhlídkou na celý komplex, který zaujímá rozlohu okolo 5 km2. Při sestupu z hory jsem navíc seznala, že na prvního máje vylétají kolibříci z Machu Picchu! Jeden tenhle krasavec si nasával z květů přímo před mým nosem. Pak už jsme vyrazili do víru inckého velkoměsta, kochali se vším tím kamením, nafotili spoustu těch neokoukaných fotek a mohli jen spekulovat, k čemu doopravdy sloužil Chrám slunce, Místnost vládců, Chrám kondora nebo Intihuatana. Prošmejdit celou tuhle spleť kamení je běh na dlouhou trať. Je k nevíře, že tohle nedobytné a nedostupné město mělo dokonalé zásobování pitnou vodou, dostatek půdy pro pěstování až čtyřikrát více potravin, než potřebovalo, důmyslné zemědělské terasy, které odolávaly zemětřesením nebo stavby s astrologickým přesahem. Nejkurióznější je, že Machu Picchu se nejspíše daleko déle stavělo než se obývalo. Jeho celá slavná éra trvala prý nanejvýš 100 let. Machu Picchu je bezesporu perlou jižní Ameriky, fenoménem opředený tajemstvím, ale i bezohledným businessem a davovou komercí. Vyvolává emoce, úžas i opovržení. Až ale sestoupíte zpátky do basecampu, dáte si zas těch 12 kilometrů po kolejích, 6 hodin v minivanu a pozdě v noci konečně dorazíte „domů do Cuzca“, uznáte nad sklenkou Pisco Sour, že kouzlo tohoto místa je nejspíš nezničitelné… a vy zničení

PŘESUN NA JIH

S Cuzcem jsme se rozloučili na tržišti San Pedro nákupem prvních suvenýrů. Zatímco se tu Ivan spokojeně ládoval místní stravou u ošuntěného stánku, prošla kolem něho turistická skupinka s průvodcem, který jim pravil: „Přátelé, nyní se nacházíme na pravém peruánském tržišti. Máte tu 20 minut rozchod. Důrazně vás jen prosím, abyste tu nic nejedli. Vaše žaludky na to nejsou stavěné“. Žabaři. Po válečné poradě podruhé překopáváme itinerář a balíme krosny směrem na jih. V původně plánovaném Huascaránu totiž teď leje. Přesun z Cuzca na jih trval autobusem krásných 16 hodin, z čehož měli kluci trochu trauma Noc jsme ale bez problémů prospali a s prvními paprsky jsme už se zaujetím pozorovali krajinu, která se měnila před očima. Z tropického vlhkého podnebí jsme se rázem ocitli ve vyprahlé poušti. Jižní Peru je kolébkou vyspělé kultury Paracas, která uměla už v období několik staletí před Kristem vyrábět propracované látky, léčit nádory nebo infekce. Naprostým rájem všech záhadologů jsou pak zdejší proslulé obrazce Nazca. Nikdo pořádně neví, co to je a kdo to udělal. Tento oblíbený cíl turistů jsme ale jednomyslně zavrhli z důvodu časového i bezpečnostního. Obrazce jsou vidět jen ze vzduchu a místní chatrná letadýlka nepůsobí zcela důvěryhodně. K údivu nás nicméně přivedly alespoň místní vesničky. Pelíšky zdejších obyvatel sestávaly zpravidla z několika plechů a hadrů. Velká změna oproti Cuzcu…

OÁZA HUACACHINA (416 m.n.m.)

Okolo oběda nás autobus vysadil v zemědělském zázraku v poušti, v městečku Ica, nejlepší vinařské oblasti v Peru. No, berte to s velkou rezervou. Rveme se vší silou do taxíku směrem oáza Huacachina. Nečekejte nic ohromujícího, oáza leží 4 km od města, je krásně dostupná silnicí a podle toho to tady vypadá. Bazény, wifi, hotely. Ale je to moje první setkání s pouští, tak se to snad odpouští. V hostelu Hostal Huacachina Sunset zkoušíme záhy proslulý trik všech cestovatelů, kteří něco znamenají - sušení prádla na puštěném větráku. My se jdeme mezitím namočit do bazénu v zajímavém podniku Desert Nights Ecocamp, ve kterém lze pěti sportovními tempy doplavat k baru. Tento „kemp“ na samém konci oázy nabízí k pronájmu několik velkých zařízených stanů, ve kterých jsou postele i nábytek. Skvělý tip na příště. Obešli jsme také místní jezero, jehož kalné vody mají údajně léčivé účinky. Nějak mne ta bolest ramene, čoveče, už skoro přešla.  Večerní program je jasný, projet se tady vysokou rychlostí bugynou po dunách je víceméně povinnost. Kluci neunikli ani oblíbenému sjíždění dun po břiše na prknech (sandboarding). Byl to krpál jako svině a jelo to jako po písku! Poušť byla nádherná, obzvláště při západu slunce. Místo dezertu jsme si v desertu večer dali místní víno. Ráno ještě rychle šplhám na samý okraj dun, abych seznala, že do kopce se v poušti chodí zatraceně pomalu a dolů zatraceně rychle.

PARACAS (2 m.n.m.)

Hned ráno jsme v oáze odlovili dobře naloženého taxikáře a zaveleli směr Paracas. Celou cestu pouštěl Michaela Jacksona na plné koule a zpíval z plných plic. A my s ním. Paracas je hlavní město stejnojmenného poloostrova, 250 km jižně od Limy a v překladu to znamená „pršící písek“. Básník tím chtěl říci, že vám tu písek neustále prýští do ksichtu. Krajina je tu ale krásná a je tu krásně teplo. Uhnízdili jsme se v příjemném hostelu Paracas Backpackers House a na recepci zjistili, že za 10 minut vyjíždí výletní skupina do zdejší národní přírodní rezervace. Správné načasování se nám někdy omylem daří. Průvodce je zapálený sympaťák, lítá jako fretka a mele a mele. Paracas je pro nás zase další scifi krajinou. Je to vyprahlá oblast plná písku, kopců a strmých útesů do moře. Je tu často mlha a silný vítr, vzduch je slaný. Lítají tu ještěrky, v noci gekoni a pouštní lišky. Náš veselý průvodce se nám svěřil, že se mu tady v husté mlze dokonce jednou jedna turistická skupina ztratila. To se nám líbí, už několik dní jsme neměli žádný úraz. V zátoce před informační budovou u vstupu do rezervace se pasou plameňáci a to je pastva pro oči. Výlet dále pokračuje k vyhlídce La Catedral, což byl skalní oblouk, který se při zemětřesení v roce 2007 zřítil do moře. Dnes je to tedy vyhlídka na ruiny La Cathedral. Procházíme podél pláže Playa Roya s narůžovělým pískem i podél Yumaque Beach. Polední pauzu máme v ospalé zátoce Lagunillas. Hned kousek od našeho stolu mají sněm pelikáni, což jsou nejtěžší létající ptáci. Proto spíše nelétají. Moře je zde osvěžující. Taky by se dalo říct, že je studený jak prase. Po výletě korzujeme po pobřežní promenádě, která se hemží akčními nabídkami na naše oblíbené Pisco sour. Co s načatým odpolednem jsme tedy hned věděli a věděli jsme i co s načatým večerem.

ISLAS BALLESTAS A PLAYA DE LA MINA

Po bujarém večírku je ranní lodní výlet perfektní volbou, ale souostroví Ballestas, kterému se přizdívá „Galapágy chudých“, jsme si nemohli nechat ujít. Přinejhorším nakrmíme ryby. Nejprve míjíme 180 metrů velký hieroglyf v písku zvaný Candelabra v podobě kaktusu, který je tu už 2.500 let. Zdejší pobřeží Tichého oceánu kypí životem a planktonem díky Humboldtovu proudu, takže je to tu hotový ráj všemožné zvířeny. Ostrovy jsou pokryté až několik desítek metrů vysokou vrstvou ptačích hoven, která postupně vytváří cenné guáno. Ptačí hovna jsou jako hnojivo 30x efektivnější než kraví. Je to úsměvné, ale prodej hoven tvoří většinu peruánského HDP. V letech 1864-1866 zde proběhl konflikt mezi Španělskem a Chile nazývaný jako „válka o ptačí hovna.“ Problémem bylo především vybalancování zdejšího oblíbeného lovu ančoviček a sběr guána, neboť ptáci žerou ančovičky, a když ryby ubývají, ubývají i ptačí hovna. Dnes je sběr guána regulován státem, sbírá se jen jednou za 8 let. Nejvíc jsme byli nadšení z lachtanů hřivnatých neboli lvounů, tuleňů a tučňáků Humboldtových. Ptáků je tu tolik, že jste na ně krátký.

Odpoledne nabralo slunce na síle, tak jsme vyrazily na dámskou jízdu na pláž PLAYA DE LA MINA. Nachází se asi 20 minut jízdy od Paracasu v přírodní rezervaci, takže si nezapomeňte doklad o koupi vstupného. Na pláži bylo kromě nás jen pár místních Peruánců. Nelze říct, že by to byla kdovíjak nádherná tropická pláž, ale je tu písek, klid a v moři jsme se dokonce i několikrát vykoupaly. Nakonec dorazili i kluci, kteří předtím dospávali kocovinu, aby tady pořádně dospali kocovinu…

PŘESUN NA SEVER DO MĚSTA HUARÁZ

Ráno jsme z Paracasu vyrazili autobusem do Limy s naivní představou, že tam bez problémů sedneme na nějaký odpolední autobus na sever do Huarázu. Štěstí tentokrát přálo nepřipraveným, protože jsme stihli jen tak tak poslední autobus, který tam jede, což byl bus společnosti ZBUSS v 14:30 za 280,-Kč. Většina turistů tuhle oblast úplně vynechává, autobus byl tedy plný domorodců a silnice nebyly zrovna přívětivé. Dokud ale nezapadlo slunce, bylo opravdu na co koukat. Projížděli jsme totiž opět pravým autentickým Peru podél nevlídného pobřeží, nevýznamnými městečky a chudinskými čtvrtěmi, ve kterých špinavé děti vodí podél cest kozy na provázku. Od hladiny moře se vracíme zpět rovnou do 3.000 m.n.m. Úspěšná aklimatizace se ale pár dny v nížině nepřeruší.

NÁRODNÍ PARK HUASCARÁN

Národní park Huascarán, zabírající rozlohu 3.400 km2, leží v pohoří Cordillera Blanca, 400 km severně od Limy, v nejvyšším pohoří světa hned po Himalájích. Najdete tu až 600 ledovců a 300 jezer. Je to nejzaledněnější a nejvyšší pohoří v tropech, které se pyšní 18 vrcholy vyšších než 6.000 m.n.m. Vítězem je Huascarán Sur se svými 6.768 metry, nejvyšší hora Peru a třetí nejvyšší hora jižní Ameriky. Tato oblast je oblíbené tréninkové místo horolezců. Není divu, jsou tu vysoké hory, ale nízké ceny. Odehrála se tu ale i nechvalně známá tragédie československé horolezecké expedice Peru '70, která se chystala dobýt právě Huascarán. Zasáhlo je mohutné zemětřesení, které uvolnilo lavinu ledu a kamení. Všech 14 členů výpravy zahynulo. Jejich památník stojí nedaleko bývalého tábora, připomínku najdete i na hřbitově horolezců v Českém ráji. Otřes trval 45 sekund, sesuv materiálu překonal 20 kilometrů rychlostí 300km/hod a během 3 minut pohřbil celé město Yungay a Huaraz. Co do počtu obětí (okolo 70.000) to byla největší přírodní katastrofa v latinské Americe. Největší nadšenci si v Huascaránu i zalyžují, ale vleky tu budete hledat marně. Huascarán je díky dostatku vláhy také jednou velkou botanickou zahradou. Květinkám očividně nedostatek kyslíku nevadí, vyrobí si ho samy

HUARÁZ (3.091m.n.m.)

Městečko Huaráz je vyhlášené centrum vysokohorského trekkingu a oblíbený výchozí bod všech výletů. Jde o bezpečné, sympatické město, centrum je plné andských žen ve vysokých kloboucích a celé město je podřízeno okolním horám. Všude kolem dokola tady na vás shlížejí obrovští zasněžení velikáni. Půlnoční příjezd do Huarázu byl trochu šok. Široko daleko žádný turista, široko daleko žádný otevřený hotel. Turistická sezóna tady totiž začíná až v červnu. Když už jsme konečně na pokraji sil našli ubytování Albergue Ishinca a chtěli jít konečně v klidu spát, nasadil nám majitel brouka do hlavy. Nabízí nám úžasný Santa Cruz trek, který je na 3 dni a odjíždí se na něj za 4 hodiny… Jak to tak bývá, dostali jsme se během chvíle od kategorického odmítnutí k chaotickému balení. Rychle rozdělit věci do dvou batohů, jeden na trek, jeden tu zůstává, rychle zajistit noční bus do Limy, abychom ve finále vůbec stihli odletět domů a rychle spát, za chvíli vstáváme. Jsou zážitky, které vám cestovní kancelář opravdu nezařídí.

SANTA CRUZ TREK (2.930 až 4.760 m.n.m.)

Trek „Svatého kříže“ je jeden z nejpopulárnějších treků, má celkem 50 km a je tradičně rozplánován na 3 dni. Čekají nás tu senzační výhledy na okolní šestitisícovky, vodopády, ledovce, horská jezera a rozkvetlé louky. Jelikož je květen, měly nás tu čekat i deště, ale máme kliku. Díky tomu nás tu nečekají žádní turisté. Trek není žádný extrém, nepřechází sněhová pole ani exponované úseky, jediným problémem je nadmořská výška. Cestička se klikatí mezi 2.930 až 4.760 m.n.m. S ohledem na rychlost celé akce jsme si domluvili úplně vše, máme s sebou průvodce, kuchaře i oslíka. Naším úkolem bude jenom ťapkat s lehkými batohy na zádech. Minimálně 1,5 hodiny trvá cesta autem na začátek treku. Naši dobrodinci nám zastavili na malé uslintnutí přímo pod horou Huascarán Sur. Je to tak obrovský, vysoký a majestátní, že to žádná fotka nemůže zachytit. Náš výšlap začínáme ve vesničce Cashapampa (2.930 mn.m.), kde vesničané právě sklízejí maiz morado, zvláštní druh „super zdravé“ kukuřice s černými klasy. Fasujeme obědové balíčky a začínáme stoupat údolím podél řeky. První zasněžení krasavci na sebe nenechali dlouho čekat. Po levém straně se blýskla hora Santa Cruz (6.259 m.n.m.) a Pumapampa (5.582 m.n.m.). Noc trávíme kousek za oficiálním „kempem“ Llamacorral (3.760 m.n.m.). Zdejší kempy postrádají toalety, sprchy i hospodu. Nepostrádají však vysokohorskou pohodu. Obzvlášť ten náš. Stany už máme postavené, oslíci již dávno odpočívají. Kluci ještě stihli svoje každodenní cvičení kliků k radosti obou doprovázejících pejsků a už nás kuchař volá k večeři do hlavní jurty. Podává se kuře s rýží, které je trochu nedopečené, ale takhle to tady chodí. S nadmořskou výškou bod varu vody klesá, ve výšce okolo 4 000 m.n.m. odpovídá teplota varu zhruba 85 °C. Po večeři chlemtáme kokový čaj, chroupeme popcorn a čekáme, co budou dnes promítat za film. K našemu velkému nadšení ale můžeme jít spát hned po západu slunce. Konečně aspoň trochu doženeme ten spánkový deficit. Vyčistit zuby v řece, neplýtvat čelovkou a spát.

Brzo ráno jsme povoláni na snídani a je nám doplněna chemicky upravená voda k pití z nedaleké řeky. Začínáme pochodem okolo laguny Jatuncocha. Švihli jsme si navíc krátkou odbočku do základního tábora hory Nevado Ampamayo (5.947 m.n.m.), která byla vyhlášena nejhezčí horou na světě. Kráska se stydí v mlze, ale nakonec se nám na chvíli přece jen odhaluje. Nestydí se ale krásná Artesonraju (6.025 m.n.m.), ani Taulliraju (5.830 m.n.m.). Ty si necháme na příště, nemáme s sebou pořádnou větrovku. Nadmořská výška brzy atakuje 5.000, takže je to krok sun nádech. Množství vdechovaného kyslíku rychle klesá, v téhle výšce vdechujeme jen 53%. Svaly tady mají menší výkonnost, nervový systém snese méně stresu a zažívací systém méně tuku. První reakcí těla na podobnou výšku je zrychlení tepu a dechu. Potom se sníží objem krevní plasmy, čímž vzroste koncentrace červených krvinek, jež přenášejí kyslík. Krátce nato se zvýší průtok krve mozkem, protože zde je jí nejvíce zapotřebí. A již za několik hodin se začne zvyšovat tvorba červených krvinek v kostní dřeni, které jsou schopny vázat více kyslíku. Během polední pauzy je krásně azuro a teplo, sněhobílé hory píchají do očí. „Teď už může přijít klidně bouře a krupobití a nebude mi to vadit“, pronesla jsem s neskutečnou naivitou… Amatérský meteorolog Ivánek už se lišácky smál. Během výstupu do zasranýho nekonečnýho krpálu nad tyrkysové jezírko Taulicocha začalo nějak fučet. Vítr mi ale nevadí, je to krása. Během dvou minut přišla bouře a kroupy. Docela mi to vadí! Nejvyšší bod treku v sedle Punta Union ve výšce 4.760 m.n.m. jsme ale stejně nakonec všichni dobyli, včetně našeho adoptovaného psíka. Prochází tudy dokonce kontinentální rozvodí. Kapka vody, která spadne vpravo, odteče do Pacifiku, ta které spadne vlevo, odteče do Atlantiku. Druhá noc kousek pod sedlem byla o něco mrazivější a méně komfortní. Spacák i karimatka byly navlhlý, spala jsem tedy v péřovce a do místního péřového spacáku jsem si narvala ještě můj vlastní tenký. Ozvala se i nadmořská výška. Během noci jsem se budila tím, že se nemůžu nadechnout, což jsem si naivně vysvětlovala tím, že jsme si to ve stanu moc zadýchaly. Bohužel venku jsme si to asi taky nějak zadýchaly Zpětně jsem se dočetla, že se tomu říká periodické dýchání. Několikrát za noc se v těchto výškách stává, že člověk na pár sekund přestane dýchat. Pak se náhle vyděšeně probudí, protože lapá po dechu.

Třetí závěrečný den nám zavál mlhu, chlad a déšť. Nečekal nás už ale žádný náročný výstup ani majestátní výhledy, takže nás to tolik netrápilo. Do cíle ve vesničce Vaqueria jsme dorazili právě včas, náš kočár byl již přistaven. Záhy byl sice odstaven v důsledku píchnutí pneumatiky, ale naši chlapci jim natolik dobře radili s plechovkou piva v ruce, že šla oprava jako po másle. Třešnička na dortu nás čekala v sedle Punta Olimpica v 4.920 m.n.m. Tato silnice má pouhých 34 zákrut a pravidelně se umisťuje v různých anketách o nejnebezpečnější silnice světa. Ano, samozřejmě jsme potkali v protisměru náklaďák. Brzy se pod námi rozprostřela neuvěřitelně tyrkysová úchvatná jezera Llanganuco, konkrétně Chinancocha a Orconcocha. Užili jsme si i avizované „killer views“ na samotný Huascarán Sur, tentokrát z druhé strany. V Huarázu na nás čekal zbytek batůžků, sprcha i večeře a dokonce i noční bus do Limy. Štěstí zde již podruhé přálo nepřipraveným…

PŘESUN DO LIMY A ODLET

Autobus do Limy přijel na čas, a tak nám do odletu zbylo ještě pár hodin na nákup suvenýrů a závěrečnou pohodu nad sklenkou Pisco Sour a pečeným morčetem. Azyl nám poskytl hostel, ve kterém jsme spali před 3 týdny. Za malý poplatek jsme si tu mohli nechat batožinu i osprchovat před odletem. Domů jsme nakonec dovezli i kokové bonbony, byť se mi dodnes nepovedlo vypátrat, zda to bylo legální nebo ne. Peru nám potvrdilo, že v této zemi Inků si vybere skutečně každý. Můžete tu jet jako podle nákupního seznamu: zaledněné velehory, vlhké tropy, vyprahlé pouště, písečné pláže či historické památky, všechno máme. Kolébka dávných civilizací bude mít vždy co nabídnout civilizacím dnešním. Machu Picchu je jen jedna z mnoha úžasných perel, kterými Peru perlí.

Některé fotografie poskytl Václav Petrášek a Michal Stašek. Pánbůh jim to zaplať.
Více fotografií pro nenasytné jedince najdete v této veřejné fotogalerii. Na konci alba najdete i záživné videosekvence.

¿CUÁNTO CUESTA ESTO?

letenka Mnichov - Lima (přestup v Madridu):	16.400,- Kč
ubytování v hostelu na osobu/den:	250,- Kč
obědové menu v restauraci:	150,- Kč
plechovka piva:	50,- Kč
džus z čerstvého ovoce:	60,- Kč
bus Lima - Huaraz (400 km):	280,- Kč
bus Arequipa - Puno (370 km):	100,- Kč
celodenní výlet na kole s průvodcem:	1.000,- Kč
dvoudenní výlet do Colca Canyonu:	1.300,- Kč
letenka Lima - Arequipa:	2.500,-Kč
vstupenka na Machu Picchu a horu:	1.600,- Kč
průměrné výdaje na osobu na den na místě:	1.500,-Kč