Chybějící Kousek Zápisník Antonína Daňka

Open Source, programování, internet,

Upozornění na nový obsah pomocí RSS.

Co je to RSS?

• Články
• Bleskovky
• Komentáře

Upozornění na nový obsah pomocí e-mailu.

Autorem tohoto cestopisu nejsem já sám, ale má sestra Tereza Daňková. Já jsem tu pouze v roli vydavatele, korektora a technické podpory.

Jednoho krásného dne jsme se rozhodly, že za odměnu za ukončení vysokoškolského studia vycestujeme někam do exotických krajů. Volba mezi Thajskem a Indonésií byla nakonec jednoduchá, neb jsme zjistily, že v Thajsku v létě nemaj léto a pěkně jim tam leje.

Začátkem června jsme si tedy každá zabalila svůj 5 kilogramový batůžek a vyrazily jsme zvesela na čundr. Letenku od Korejských aerolinek jsme zakoupily za dobrý peníz, ovšem zahrnovala 10 ti hodinový let z Prahy do Soulu, kde jsme měly 7 hodin na lelkování a posléze dalších 8 hodin do Indonésie. Lelkování na letišti v Soulu se nakonec zvrhlo v malé zmatkování, poté co jsme na titulní stránce zpráv na internetu zahlédly, že u Sumatry právě proběhlo zemětřesení 7,7 stupně a úřady varují před následnou vlnou tsunami v celé Indonésii, Indii i Thajsku. Následovaly připomínky, že ničivé tsunami z r. 2004 mělo epicentrum na stejném místě u Sumatry a tudíž jsme se začaly nervózně dožadovat informací. České mobilní telefony v Koreii nefungují, s místníma klikyhákama na počítačích jsme si taky nerozuměly, na informacích nikdo nic nevěděl, a tak jsme raději investovaly do korejské telefonní karty a zavolaly si na indonéskou ambasádu, abychom zjistily, že hrozba tsunami byla odvolána a že se nic neděje.

1. Bali

Na ostrov Bali jsme dosedly po 2 hodině ranní, což nám velmi ztížilo vyjednávání ceny za taxík i možnost výběru ubytování. Místní taxikář nás nakonec vyhodil v nedalekém letovisku Kuta před hostelem v divné čtvrti. Okusily jsme tak jedno z nejdražších a nejškaredějších ubytování z celého našeho pobytu. Snídaně sice v ceně zahrnuta nebyla, šváby ovšem ano! Ráno jsme proto kvaltem zdrhaly na pláž a protože ani ta za moc nestála, zdrhaly jsme záhy i z Kuty.

Odměnou nám byla přístavní vesnička Padangbai na východním pobřeží Bali.

Liduprázdná pláž obklopená palmami, právě probíhající náboženské slavnosti a čisté ubytování v bungalovech Billabong s výbornou snídaní (tradiční banánové palačinky) - to vše nás donutilo zůstat neplánovaně 3 dny. Podnikly jsme také výlet k nedalekému vodnímu paláci Tirtagganga, a to místní levnou dopravou tzv. bemem (minibus s otevřenými dveřmi, styl „mávni a naskoč“).

2. Lombok

Na Lombok jsme se přeplavily místním trajektem a ocitly jsme se tak na ostrově plného mešit, rýžových polí a tabákových plantáží. Zrelaxovaly jsme se v letovisku Senggigi, navštívily zdejší chrám Batu Bolong a přijaly pozvání místního muslima do jeho příbytku na rýžové víno.

V hlavním městě Mataram jsme zažily atmosféru tradičních trhů a ve vnitrozemí ve vesničce Tetebatu podnikly výlet rýžovými poli za místními vodopády, ke kterým jsme se musely brodit korytem říčky. Ubytování jsme si sjednaly v bývalém lumbungu v Cendrawasih (tradiční sýpka na rýži) a strava se zde nedala sehnat jiná než čistě indonéská (smažená rýže, smažené nudle, zelenina, kokos, chilli, buráky a vše znovu dokola v trochu jiné kombinaci).

3. Gili Air

Na severu od ostrova Lombok se nacházejí 3 mini ostrůvky vyhlášené krásnými plážemi a podmořským životem, nalodily jsme se tedy na motorovou loďku a zamířily na první z nich.

Mínusem ubytování v bungalovech Safari byl turecký záchod, plusem naopak houpací síť na zápraží a cena (cca 70,-Kč/os.). Moskytiéra a větrák byla samozřejmostí vždy, stejně tak jako snídaně v ceně.

Ostrůvek Gili Air byl krásnej, vyndaly jsme z batůžků šnorchly a užily si barevných korálů a rybiček pár metrů od břehu. Každý Gili ostrůvek se dá obejít pěšky během cca 2 hodin po písečné pěšince. Kromě bicyklů a drožek tažených oslíky zde neexistuje žádná jiná doprava. Pláže i restaurace byly prázdné, takže jsme si užily slunění, koktejlů a čerstvých ryb grilovaných na ohni.

4. Gili Meno

Na ostrůvek Gili Meno jsme se přepravily místní veřejnou dopravou, motorovou loďkou (cca za 40,-Kč) a uvelebily se na 2 dni v bungalovu Tao Kombo. Moře zde bylo ještě více azurové, písek ještě bělejší a pláže širší. Ze všech Gili nás oslovil Gili Meno nejvíc. Mohla za to nejspíš také návštěva místního ptačího parku, kde jsme si „pochovaly“ papouška palm cockatoo a viděly první drzou opičku.

Jedním z největších zážitků celého pobytu v Indonésii vůbec byl pak výlet lodičkou kolem dokola Gili Meno za nejlepšími místy k potápění, kde se nám poštěstilo plavat s velkými želvami na dosah ruky.

5. Gili Trawangan

Poslední z Gili ostrůvků je proslulým ostrovem nekončících večírků a psychotropních houbiček, které se zde prodávají legálně na každém kroku (na Gili neexistuje policie).

My jsme daly raději přednost večeři v luxusní mořské restauraci a pochutnaly si na úžasných chobotničkách a ještě lepším mečounovi. Jedna z nejlepších věcí ve všech indonéských restauracích jsou ovocné džusy, které jsou vždy 100% z odšťavňovače, navíc téměř za směšné ceny. Nejčastěji byly k mání melounové, z ananasu, manga a papayi, ochutnaly jsme ale také džus z ovoce sirsak, markisa nebo tamarilo.

Ostrov Gili Trawangan nás ale jinak moc neoslovil, všudypřítomné uječené Australanky v minišatičkách, zfetovaní surfaři a dunící techno nebyla věc, kvůli které jsme cestovaly přes celou zeměkouli. Navíc písek na zdejších plážích se mísil s roztříštěnými korály, a proto byl přístup do moře celkem bolestivý. Zůstaly jsme tedy jen 1 den.

6. Sumbawa

Ostrov Sumbawa je striktně muslimský, vyprahlý, s dopravní infrastrukturou na bodě mrazu. Původně jsme měly v plánu alespoň jeden den zůstat a nasát místní atmosféru, to se nám ale nakonec povedlo i tak, když jsme nasedly na pekelný dálkový noční autobus napříč tímto celým dlouhým ostrovem.

Velkým zážitkem byl již samotný přesun trajektem na Sumbawu, kde jsme byly jediný bělošky a vzbuzovaly hodně údivu. Nebylo výjimkou, aby nás někdo z místních požádal, zda si nás může vyfotit, nejlépe s celou svou rodinou. Když si Pája začala česat svoje blonďatý vlasy, obklopila ji skupinka dětí, které ji vysloveně hypnotizovaly s otevřenou pusou.

Autobus přes Sumbawu byl naplněn k prasknutí, kdo se nevešel na sedadlo, dostal plastovou sesli do uličky nebo prostě jen celou noc klimbal ve stoje. Večerní zastávka v hlavním městě Sumbawa Besar (což nebylo nic jiného než malá špinavá vesnice) zahrnovala indonéskou večeři v místním bufetu zdarma. Veškeré osazenstvo autobusu tedy následně silně zapáchalo po smažených nudlích s chilli, navíc na nás několik takto navoněných domorodců neustále při jízdě padalo, když se snažili ve stoje usnout. Naše všeobecné veselí ještě umocnila porucha autobusu a ztráta lahve s vodou.

Následoval přestup ve 4 ráno ve vesničce Bima na minibus, který nás odvezl na trajekt do Sape. Plavba trajektem na ostrov Flores se z údajných 8 hodin protáhla asi na 11, takže jsme si dostatečně užily tvrdých sedaček, nestydatého zírání místních a houpání na vlnách. Na zemi se zde spalo, jedlo, zvracely na ni děti a házely odpadky. Do přístavu na ostrov Flores jsme dorazily právě za nádherného západu slunce, což bylo prvním světlým okamžikem posledních dvou dnů.

7. Flores

Na Floresu v přístavu Labuanbajo jsme se ubytovaly v příjemných bungalovech Gardena, jejichž přilehlá restaurace je vyhlášená svoji výbornou kuchyní, což bylo pro nás po dlouhé cestě sesláním z nebes. K našemu překvapení zde byly i jedny z nejlepších cen. Ačkoliv je ostrov Flores katolický, místní mešita měla ve zvyku vyřvávat ve dne v noci (především vždy ve 4:00).

Labuanbajo se pro nás stalo výchozím bodem pro další výlety po okolí. Ostrov Flores spadá již do malarické oblasti Indonésie a jeden z místních chlápků do nás z tohoto důvodu hučel tak dlouho a my jsme se ignorantsky usmívaly tak dlouho, až nás posadil na motorku a odvezl do lékárny, ať si koupíme antimalarika.

8. Rinca

Největší turistickým lákadlem v této oblasti Indonésie je národní park Komodo (zahrnuje ostrov Komodo a Rinca), který je domovem endemického druhu komodských varanů. Daly jsme na dobrou radu a zavítaly raději na Rincu, na které je koncentrace draků největší.

Při vyjednávání výletu jsme projevily již jistou dávku obchodnické rafinovanosti. Nejdřív jsme si zařídily a zaplatily loďku a posléze jsme přímo z kanceláře turistické agentury vytáhly dvojičku Australanů, když jsme zaslechly, že mají zájem o stejný výlet a prodaly jsme jim místa v našem plavidle. Prodejci v agentuře zalapali po dechu, kapitán lodi upozornil, že 4 lidi jsou už ale opravdu maximum (asi se bál, že mu ráno přivedem do lodi ještě partu Japonců) a nás tak celý výlet vyšel o polovinu levnějc.

Už během samotné plavby národním parkem bylo na co koukat (delfíni, sopečné hory, azurové moře), ale největším zážitkem bylo stopování ještěrů. Při putování po ostrově, kdy jsme na vlastní oči viděly nejméně 12 draků, nás doprovázeli 4 ozbrojení domorodci. Přece jen pokud varan kousne, má člověk jen 20% šanci na přežití. Jeho sliny totiž obsahují velmi účinný jed…

9. Seraya

Bungalovy Gardena v Labunbajo nabízejí za cca 200Kč/os./noc (snídaně a transport zahrnut) pobyt na nedalekém opuštěném ostrůvku Seraye, který je malým rájem na zemi.

Seraya nás udivovala od samého začátku. Více než překvapující byla především samotná doprava v dřevěné vratké bárce plné vody. Hned posléze jsme zjistily, že na ostrůvku není mobilní signál a elektřina a voda jde jen od 18-22 hod. Jediné 4 elektrické zásuvky na ostrově se nacházejí v restauraci, takže každý kdo zrovna potřeboval nabýt foťák, po 18. hodině rychle spěchal, aby si zabral fleka. Fleka bylo nutné zabrat také kvůli večeři, protože místní kuchyně byla vysoce provizorní, takže čas od objednání k naservírování jídla byl někdy i 2 hodiny.

Ostrůvek je cca 200m široký a 1 km dlouhý a kromě malé rybářské vesničky disponuje jen 10ti bungalovy pro turisty a provizorní restaurací, kde se většina pokrmů dělá na ohni. Dalším překvapením bylo bezkonkurenčně nejkrásnější šnorchlování (potvrdil i zcestovalý pán, takže to nebyl jen nás subjektivní dojem). Pár metrů od břehu se tu pod vodou nachází něco jako velké akvárium plné všech barev, všech tvarů ryb, korálů a hvězdic, na které si vzpomenete. Pája dokonce zahlédla černobílého vodního hada, čímž se následně chlubila u večeře, ale nadšení ji opustilo ihned, jak se jí dostalo informace, že tento had je 10x jedovatější než kobra. Na Seraye jsme vegetily 2 dni, kdy jedinou naší starostí bylo, kdy jít do moře, kdy se opalovat a kdy jíst.

10. Kanawa

Protože malých, prázdných, exotických ostrůvků není nikdy dost, vydaly jsme se ještě na ostrov Kanawa, který byl rozlohou ještě menší než ten předchozí. Sestával vlastně jen z příjezdového mola, pár bungalovů, restaurace a jedné pláže.

Ubytování bylo dosti pofidérní, polorozpadlá dřevěná bouda prolezlá mravencem s přilehlým tureckým záchodem, kam jsme se večer za tmy ani neodvážily a volily raději volnou přírodu. Vyjádřily jsme tedy mírné rozpaky nad reklamním prospektem, který lákal k rajskému pobytu jako stvořenému k líbánkám. Avšak pravda, že zdejší pláž luxusní a rajská byla. Zhýčkané podmořským životem ze Serayi jsme již místním pěkným potápěním opovrhly a radši lenošily na zdejší dlouhé písčité mělčině, která se zas naopak nemohla srovnávat se Serayou. Z vegetu v azurové vodě nás vyrušil jen párek jelenů, který se nám bez okolků prošel po věcech a dožadoval se podrbání za parůžkama…

Letecky zpět na Bali

Cestu zpátky na Bali, odkud jsme měly zpáteční letenku do ČR, jsme již odmítly absolvovat předchozím systémem autobusů, minibusů a trajektů a rozhodly se proto vyzkoušet místní letadýlka. Cenově to mimochodem stejně vyšlo podobně a přeci jen je velký rozdíl cestovat 2 dni nebo 2 hodiny. Zážitkem nebyl jen samotný let, ale i „letiště“ a systém odbavování. Letiště byla malá nenápadná budova, s krátkou nenápadnou ranvejí s pár židličkami pro čekající pasažéry. Při odbavování jsme si museli jeden po druhém vlézt na váhu i se svým zavazadlem a příslušný oficír vše zaznamenal kvůli případnému přetížení. Nejvtipnější byl samotný akt vážení, který probíhal za všeobecného veselí a před zraky všech ostatních pasažérů.

Na Bali jsme pár posledních dnů před odletem domů strávily v kulturním a uměleckém centru celého ostrova, v Ubudu (centrální Bali). Nadšený jsme byly především ze zdejšího opičího lesa, který je posetý volně pobíhajícími drzými opičkami a opičátkami.

Ubud přetéká pouličními prodejci, takže jsme domů nakonec letěly obtěžkány různými soškami, barevnými maskami, sarongy, hedvábnými šátky, obrazy, mističkami, lampičkami vyřezávanými z kokosového ořechu, korálky apod. Vyjely jsme také do okolí na sloní jeskyni a chrám Goa Gajah, kde jsme potkaly hadího muže a pochovaly si tak pořádný háďátko. Bohužel jsme byly z tohoto zážitku tak paf, že jsme dočista zapomněly se pána zeptat, co to vůbec bylo za hada.

Cestovaly jsme také do chrámu Tirta Empul s posvátnými prameny, na skalní hrobky chrámů Gunung Kawi nebo k sopce a jezeru Batur. Prošly jsme si jednou z místních pralesních zahrad, kde jsme měly šanci vidět, jak roste kakao, káva, ananas, skořice, vanilka apod. Kromě čerstvě připraveného kakaa nebo různých čajů jsme zde ochutnaly také nejdražší kávu na světě vyráběnou z kávových bobů, které prošly trávicím ústrojím zvířátka luwak (cibetka). Nakonec jsme se prošly ještě jednou po rýžových polích (v Telelangu), zašly na tradiční balijský tanec kecak a před odletem se řádně unavily capkáním po místní botanické zahradě.

Ačkoliv jsme přijely s 8 GB zážitků na paměťové kartě a ještě s více v paměti vlastní, ze 17 000 indonéských ostrovů jsme stihly prozkoumat jen 10 z nich… Musely jsme si ještě něco nechat na příště.

(pozn. 1) Pokud vás zajímá více fotografií, podívejte se do galerie Indonesia 2010.

(pozn. 2) Chcete-li si přečíst více textu z ruky mé sestry či Pavly, a navíc vás zajímá Irsko, můžete se podívat do tohoto deníku o práci a cestování v Irsku.