Autorem tohoto cestopisu nejsem já sám, ale má sestra Tereza Daňková. Já jsem tu pouze v roli vydavatele a technické podpory. A ten vývojář zmíněný v následujícím odstavci nejsem já. :-)

Co čert nechtěl, v únoru 2013 se dvě právničky, dva zubaři, jeden vývojář a jeden pilot letadla vydali na třítýdenní expedici po Filipínách, ostrovním státě skládajícího se ze 7107 ostrovů. Češi sem nepotřebují víza, pokud jejich pobyt nepřekročí 21 dní. Vešli jsme se do toho jen tak-tak. Všichni jsme se osobně seznámili až v den odletu za devatero horami a devatero řekami kdesi v plzeňské hospodě. To jsme ještě netušili, že tahle chaoticky vybraná skupinka lidí není vůbec nic oproti tomu, jakému chaosu se vydáváme navzdory.

Při plánování dovolené na Filipínách je především důležité vzít na vědomí zdejší typické tropické podnebí. Byli jste někdy v parní komoře?

Pokud se vám podaří vyhnout tajfunům a zemětřesením, vyhněte se ještě raději i Velikonocům. Pro Filipínce je to největší svátek roku a ceny všeho jsou v tomto období trojnásobné. Nelze opomenout, že zde probíhají nejbizardnější a nejkontroverznější oslavy Velikonoc na světě – dobrovolníci se nechávají přibíjet ke kříži. V neposlední řadě na Filipíny neodjíždějte bez znalosti jejich klíčového hesla celého života: „bahala na“. V plné šíři ho pochopíte jedině v realitě filipínského všedního dne, nicméně znamená to něco ve stylu: „co se má stát, stane se.“ Výhodou tohoto přístupu je nasnadě – na Filipínách se nikdy v životě nenaserete…

LET NA FILIPÍNY PŘES SINGAPORE

Sehnat rozumnou letenku z Prahy do Manily je obecně úkol nadlidský, neváhali jsme tedy ani minutu, když nás kamarád upozornil na víkendovou akci od SINGAPORE AIRLINES. Z Frankfurtu nad Mohanem jsme vzlétli za sněhové vánice krátce před půlnocí a užili si 14 hodinový let do Singapuru. Singapurské letiště Changi je zážitkem samo o sobě a zcela právem často vévodí všemožným soutěžím o nejluxusnější letiště světa. Čekání si zde můžete zpříjemnit procházkou po zahradě plné motýlů, je zde jezírko s rybami, sady, záhony, kinosál, bazén, masáže na nohy atd. Po použití toalety se Vás dotyková obrazovka zeptá, zda jste byli spokojeni. Pokud ne, zcela jistě by vám přiběhl generální ředitel otřít prkénko saténovým kapesníčkem.

Mezipřistání v délce 16 hodin jsme využili k celonočnímu průzkumu velkoměsta sálajícího tropickým vedrem. Nejnižší teplota, která byla kdy v Singapuru naměřena, klesla k neuvěřitelným 18,5°C! Na letišti jsme si vyměnili pár singapurských dolarů a sešli po schodech dolů do spárů SMRTI (to je jen roztomilá zkratka pro místní metro). Vízum netřeba.

Singapur je supermoderní městský ostrovní stát, známý svou nejvyspělejší ekonomikou světa, druhým největším přístavem na světě a všudypřítomnou čistotou (tučnou pokutu tu dostanete i za jídlo v metru nebo odhozenou žvýkačku). Osvětlené mrakodrapy, pompézní nákupní centra i ohňostroj nad zálivem k oslavě čínského nového roku byly důstojným předkrmem naší dovolené. Úspěšný nebyl pouze náš pokus o ilegální vstup do vyhlášeného bazénu Infinity Pool, který se nachází na střeše hotelu Marina Bay Sands v 57. patře ve výšce 250 metrů nad zemí. První výzvědná skupina skládající se z Michala, Ivy a Janči se sice dle tajného návodu dostala prostřední nehlídanou věží až na střechu, jejich úsilí však zhatila ochranka požadující předložení hotelové karty. Vopruz!

V Čínské čtvrti si Jára s Michalem objednali nejhnusnější jídlo celé dovolené. Pochutnali jsme si naopak na tradiční pochoutce BAK KWA (nasládlé sušené maso v tenkých plátech) a grilované chobotničce na špejli. Čekání na první ranní metro jsme si zpříjemnili chlemtáním piva v pochybném průjezdu v pochybné čtvrti a Tomášovi byla s velkou slávou udělena funkce buzoly pro jeho rychlou orientaci v mapách. Časový posun + 7 hod a probdělá noc ve velkoměstě na nás dolehly v plné palbě, a když jsme pak v letištní hale zahlédli slunce těsně nad obzorem, nikdo si nebyl jistý, zda to bude zapadat nebo vycházet.

Marina Bay a mrakodrapy

most s hotelem Marina Bay Sands

MANILA

Do hlavního města Filipín jsme dosedli za poledního žáru, vyměnili jsme dolary na filipínská pesa (100 PHP = 50,-Kč) a vrhli se do nelítostného boje s taxikáři. Je všeobecně známé, že největší svině všude na světě jsou letištní taxikáři. Nažvanili toho dost (6.000 PHP???), ale my jim dle instrukcí z Lonely Planet vrazili 200 PHP a nazdar! Šest na jednoho mělo své výhody.

Zamířili jsme do vyhlédnutého Pink Manila Hostel. Hostel je nový, čistý, má bazén a úžasnej personál. Vřele doporučujeme! Uprostřed špinavé a smrduté Manily je to hotová oáza. Manila aspiruje na titul nejhnusnějšího města na světě. Řeka Pasig slouží jako hlavní popelnice pro všech 12 miliónů obyvatel tohoto města a pojme ho jakékoliv množství. Ulice jsou plné krys a švábů, místní v tom spí, jí i kadí. Chaos je všudypřítomný, zastávky autobusu nebo nádraží neexistují. Doprava v Manile je téma, které by vydalo na objemnou diplomovou práci. Přejít ulici je každodenním vítězstvím. Špína, bída a chudinské slumy jsou symbolem města.

Památek má Manila poskrovnu, protože byla během 2. světové války několikrát srovnána se zemí. Vrcholným turistickým cílem je tedy pár sutin z opevnění INTRAMUROS, pevnost Santiago a místní katedrála. Skoro 400 let ovládali tuto zemi Španělé (název je odvozen po španělském dědici trůnu Filipovi) a 45 let Američané. Není tedy velkým překvapením, že Filipíny jsou jedinou asijskou křesťanskou zemí a oficiálním jazykem je vedle filipínštiny i angličtina. Asijská angličtina!

Bezpečnost je téma, které mnoho turistů ještě stále od Filipín odrazuje. Ostatně samotné naše Ministerstvo zahraničí vytrvale informuje o zvýšeném riziku teroristické hrozby v této zemi. Bezpečnost je zcela jistě tristní v Manile. Ve vlaku existují speciální kupé s ozbrojeným doprovodem jen pro ženy a před vstupem do obchodu vás vždy prošacuje sekuriťák se samopalem. V metru po nás jednou chtěli vidět i celý obsah krosny. Hlavní nebezpečné místo Filipín je pouze jižní ostrov Mindanao, kde islamisté bojují o nezávislost. Svou činnost financují nejraději z výkupného z únosů turistů. Jihu Filipín jsme se tedy raději vyhnuli, neboť každé dobrodrůžo má své meze. V ostatních oblastech Filipín se však setkáte jen s rozesmátými, přátelskými lidmi. I většina průvodců se shoduje na tom, že jediná reálná hrozba na Filipínách je ukryta v místním super-levném rumu Tanduay.

chudinské čtvrti Manily

katedrála v Manile

první ochutnávka filipínského jídla

tricykl – oblíbený dopravní prostředek

BANAUE & BATAD

Ze smogu velkoměsta jsme se rozhodli zdrhnout v nejkratším možném časovém horizontu. Do Banaue na sever ostrova Luzon do oblasti Centrálních Kordiller vyráží z Manily autobusy společnosti Ohayami každý den v 21:00. Celonoční jízda nenechá v klidu ani otrlé jedince. Nejvěrnější představu o stylu jízdy řidiče a stavu „vozovky“ lze získat z Tomášovy morbidní hlášky: „Já už se těším, že to štípne a bude konec.“ K vašemu pohodovému spánku nepřispěje ani teplota uvnitř autobusu, která se (minimálně pocitově) pohybuje okolo bodu mrazu. Techniku ucpávání klimatizace od sebe jednotliví cestující obkukují a uznale kynou úspěšným. My jsme tam narvali okrasný krajkový závěs.

Do vesničky Banaue jsme dorazili se svítáním a ještě v ospalosti a euforii z přežití jsme statečně čelili náletu místních obchodníků. Po snídani jsme si najali malou dodávku směřující do sedla Batadu. Pokud máte prvních 10 km jízdy neurvalé poznámky o kvalitě cesty, která místy mizí pod vlivem sesuvů půdy, zaručeně zmlknete v posledním úseku prudkého stoupání do sedla. Chroptící jeepney (pomalovaná dodávka zkřížená s džípem, která je nekorunovaným symbolem Filipín) drtí pod koly směs bláta, šutrů, potoků, keřů a stromů. Řidič je k smrti znuděn, turisti si zapisují do deníčků zážitek roku. Tato nelehká dostupnost Batadu však jde zákonitě ruku v ruce s jeho nekomerčností. A vo to de!

ranní Banaue

klikatící se cesta do sedla Batadu

Strmý hodinový sestup do vesničky Batad může často znamenat strmý pád. Scenerie okolo vše jenom zhoršují. Evropan navyklý jen na širé lány brambor, je nucen neustále fotit a občas zapomíná dokonce dýchat. Není velkým překvápkem, že zdejší rýžové terasy jsou od roku 2001 zapsány na seznamu UNESCO. Ty v Batadu jsou považovány za jedny z nejpůsobivějších, protože jednotlivá políčka tvoří obrovský amfiteátr. Leží v nadmořské výšce mezi 700 a 1500 m a celý to je dost prudký. Pěstuje se zde zvláštní druh rýže, která klíčí i v nízkých teplotách a roste do velké výšky. Netřeba dodávat, že domorodci požírají rýži k snídani, obědu i večeři a dožívají se 80-100 let.

Postavit si v krpálu pár políček pro radost si umanuli před 2.000 lety domorodci kmene IFUGAO. Aby to nebylo takový ňuďo, doplnili to ještě důmyslným systémem zavlažování z horských pramenů, takže jim to bezva šlape. Ostatně ještě v polovině 20. století jim docela šlapalo i lovení lebek. Každý zabiják má ale v sobě duši umělce, zdejší dřevěné vyřezávané sošky bulola - strážce rýžových polí, jsou proslulé. Každodenní dřina na poli byla od pradávna posichrována ještě systémem rituálních praktik a popěvků. Několikaměsíční práci tu totiž často zhatí zemětřesení nebo pořádné slejváky. Pole nejsou zakreslena v žádném místním katastru nemovitostí, nemají parcelní čísla ani listy vlastnictví. Dědičná práva a kmenové zákony zde mají hlavní slovo (např. žádné pole nesmí zadržet vláhu pro nižší terén). I tradice stavby a údržby polí je předávána ústně z generace na generaci, písemný manuál na Facebooku zatím nebyl nalezen. Stejně tak si zde můžete nechat zdát o mobilním signálu.

I v nejlepší kůče ve vesnici (Batad pension) vás čekají jen spartánské podmínky dřevěné místnosti s postelí a mega švábem na zdi. Pamatujte, že jediná jistota v tomto rýžovém světě je vaše čelovka. Elektřina funguje, jen když rýžoví strážci dovolí. V kobce s hadicí se studenou vodou si dokonale užijete nepohodlí nemoderního života. Po celodenním trajdání po přilehlých strmých kopcích je však kvalita ubytování to poslední, co budete řešit. Vychlazené místní pivo (aspirující na nejlevnější na světě), výborná tradiční kuchyně či Filipínky poskytující masážní služby (aspoň tak to Jára popisoval) jsou jediným řešením, jak zapomenout, že únavou necítíte nohy. Tma zde přichází brzy (okolo 18:00) a je to tma tmoucí. Ráno se ale nemusíte obávat, že zaspíte. Filipínští kohouti řvou jako krávy.

V Batadu jsme poprvé přičuchli k filipínské kuchyni, která je mixem malajských, španělských a čínských vlivů. Ve zkratce je to rýže, rýže, rýže, zelenina, ryby a kuře. Národním jídlem je adobo (dušené maso naložené v octě, česneku a sojové omáčce), kinilaw (syrové mořské plody naložené v marinádě), lumpia (malé jarní závitky), bicol express (pálivé kari s masem a rýží) nebo tapsilog (hovězí s rýží a smaženým vejcem). Filipínci se stravují nejčastěji u pouličních stánků (tzv. „turu turó“), na kterých je několik hrnců všeho možného. V neposlední řadě musíme zmínit mango. Filipínská manga jsou nejlepší a nejsladší na světě a mango shake je kapitola sama pro sebe.

Putování mezi terasami není zrovna jednoduché, a to i v případě, že máte s sebou Buzolu. Komplikovanost cest je ostatně původním záměrem stavitelů. Přispívala k tomu, že jejich vesnice byla nesnadno přístupná nepřátelům. Pokud se neztratíte ve spletitých kaskádách, zcela jistě ztratíte chuť se vracet od obrovského 30 metrového vodopádu Tapia, který je v nedalekém údolí za Batadem. Po příjemném osvěžení vás čeká himalájská štreka do kopce. Každá dovolená má ostatně své úseky, které je potřeba vytěsnit. Jára (alias pan Klobouček) vešel ještě téhož dne do naší kroniky svým upřímným zvoláním: „Já jen doufám, že už tyhle galeje skončí a pojedeme někam k moři. Já si po týhle dovolený budu muset vzít ještě tejden dovolenou…“ Záhy se nám svěřil i s tím, že nesnáší vedro, krosnu a vůbec celý styl asijského divokého cestování. Na Filipínách nás ale ještě čekala spousta jiných věcí, nad kterými zůstával rozum stát.

sestup po terasách

škola v Batadu

vodopád Tapia

SOPKA PINATUBO

Další naše kroky mířily na stále aktivní sopku Pinatubo, resp. k jejímu kráterovému jezeru. Na přesun do vesnice Santa Juliana jsme si pronajali minivan, což je v šesti lidech ideální způsob přepravy. Po cestě jsme byli šokovaní z pohostinnosti Filipínců. Náš řidič nám zcela nezištně nabídnul, že v další vesnici bydlí bývalý kamarád jeho ženy z práce, takže se tam můžeme vyčurat. Splnil rovněž na 100% Janči nenadále vyslovené přání: „OK my driver, I need cheap alcohol!“ Pět lahví rumu Tanduay jsme nakoupili za 75,-Kč. A protože rozhodně chutná lépe než Tuzemák, zůstali jsme mu věrni po zbytek našich dní na Filipínách. Do příjemného ubytka Bognot homestay jsme dorazili už za tmy. Dorazili jsme i všechen rum.

Druhý den jsme vyplnili pár formulářů a dostali povolení vyrazit k sopce. Část cesty jsme se pořádně vytřásli na čtyřkolkách a hlavně jsme konečně zabrodili. Brodění se totiž považuje za praní a praní nás fakt nebavilo. Dostat ze sebe všechen sopečnej prach se nám stejně už nikdy nepodařilo. Špinavé děti z nedaleké vesnice povalující se u cesty byly jen předobrazem toho, jak všichni dopadneme. Posledních 7 km ke kráteru jsme už ťapali sopečným kaňonem po svých.

Scenerie jezera Pinatubo byla opravdu za odměnu. Rozladil nás jen fakt, že zde v nedávné době zavedli zákaz koupání. Samozřejmě jsme se tam trochu zaráchali aspoň nohama. Stratovulkán Pinatubo vybuchl v roce 1991 a šlo o jednu z největší erupcí novodobé historie. Do vzduchu vylítlo 5 km3 materiálu a sopka ztratila 300m na výšku. Popel v ovzduší nastoupal až do 35 kilometrů. Fotky z výbuchu jsou dost impozantní, zagooglujte si! Shodou náhod se v této době zároveň rozběsnil tajfun, díky němuž se popel ze sopky proměnil ve smrtící lavinu pohybujícího se vulkanického bahna. Zdejší krajina plná bizardních útvarů by ale bez této malé nepříjemnosti nikdy nevznikla.

Po návratu ze sopky jsme vyrazili do centra městečka, abychom se po túře odměnili pořádnou večeří. Tento lákavý plán nevyšel, protože jsme zjistili, že Santa Juliana je šílená díra s jednou prašnou ulicí. Vrchol gastronomie byl ukryt v kůče s jedním plastovým stolečkem a hliněnou podlahou. Měli tam totiž pivo! Red Horse tedy střídal Miquela, až nápad dozrál docela. Hodinu před setměním jsme s hurónským smíchem popadali do dodávky s jasným cílem – nejbližší letiště, nejbližší let. Při třetím přestupu v třetí vesnici jsme přestoupili na rum s džusem. Jediným zábleskem z této alkoholické noční joyride Filipínami je oficír na letišti Clark, vysvětlující, že se odtud létá až ráno. A pak už jsme byli najednou v Manile a drželi v ruce letenky na ostrov Bohol. Definitivní vystřízlivění přinesla až letištní mrazivá hala a nekonečné čekání. Moc jsme se s tím ale nepárali a v jedné části letiště prostě klimatizační jednotky povypínali.

P. S. Na Filipínách je zakázáno chlastat na veřejnosti.

OSTROV BOHOL

Bohol je desátý největší ostrov Filipín (4.000 km2) nacházející se 800 km jižně od Manily v provincii Visayas. Jeho jižním sousedem je již nechvalně proslulý muslimský ostrov Mindanao. Přímý let z Manily do Tagbilaranu (hlavního města Boholu) trvá zhruba hodinu. Z letiště do centra jsme došli pěšo a skončili na 2 dni v hotelu Chriscent Ville. Člověk by si měl aspoň jednou za dovolenou dopřát teplou sprchu. V Tagbilaranu jsme využili valentýnské akce „All you can eat“ a vyjedli půlku restaurace. Tomáš nás ostatně dovnitř uváděl se slovy „vstupenka do ráje.“ Po dobrém obědě je vhodná koupel na dobré pláži, takže jsme si chytili tricykly (vylepšená motorka pro 3 až 100 lidí) a nechali se odvést na nedaleký ostrov Panglao na Alona Beach, který je s Boholem spojen mostem. Naše první a poslední komerční turistická pláž svému účelu posloužila. Vokoupat se v moři jsme už potřebovali jako prase drbání. Stejně tak jako pořádnou fotku s palmou, pivo u západu slunce, rochnění v horkém písku a podobné blbosti všedního únorového dne.

pláž Alona na ostrově Panglao

západ slunce na ostrově Panglao

Na druhý den jsme si najali řidiče s minivanem, který nás od rána do večera vozil po ostrově. Nemohli jsme pochopitelně vynechat rezervaci nártounů filipínských, nejmenších primátů na světě měřících okolo 15 cm. Tohle scifi kulišácký stvoření je aktivní od soumraku do svítání, takže má trochu velký oči. Žere hlavně hmyzáky, které loví rychlým skokem. Hlavu otočí skoro o 360° a vypadá strašně vykuleně (asi si je vědom toho, že je ohroženým endemickým druhem). Když už jsme byli u těch zvířátek, mrkli jsme ještě do motýlí farmy ve městě Bilar. Zdejší průvodce vynikal úžasným suchým humorem: „This butterfly is half man and half woman. We named it LADY GAGA“ nebo „This butterfly is gay. We have one lesbian too. She works in the kitchen.“

Ostrov Bohol neopustí žádný turista bez stovky fotek Chocolate hills, což je 1 300 perfektně tvarovaných kopečků roztroušených na 50 km2. Jsou porostlé zelenou trávou, která v obdobích sucha úplně zhnědne, a kopce pak mají čokoládovou barvu. Existují různé hypotézy o tom, jak to celé vzniklo. Buď jde o výsledek erupce podmořské sopky, nebo byly kopečky kdysi součástí korálového útesu a vlivem počasí a eroze získaly současný tvar. Nejpravděpodobnější je však filipínská verze o zamilovaném obrovi, který se rozhodl zhubnout kvůli své vyvolené. Metodu hubnutí však nezaložil na cereální stravě a aerobiku, ale na pravidelné stolici.

nártoun filipínský

motýlí rezervace Bilar

řeka Loboc

Chocolate hills

Nasedli jsme i na vyhlášenou místní atrakci – plovoucí bufet po řece Loboc. Hýkající zpěvák byl vrcholem trapnosti a překvapil nás navíc tropický deštík, aspoň jsme se ale najedli v pěkném prostředí džungle. Aby nebylo turistických atrakcí málo, pohladili jsme si ještě v místní privátní ZOO pořádnýho hada a navštívili kostel Baclayon, jeden z nejstarších na Filipínách, jehož stavebním kamenem byl korál. Už jim ale trochu okoral.

„Jungle interior“ je jedna ze záležitostí Boholu, kterou davová turistika opovrhuje. Nebylo tedy vyhnutí a dalšího božího rána jsme zamířili do bungalovů NUTS HUTS, což je několik skrovných bambusových chatek dokonale ukrytých v džungli na břehu řeky. Zvolili jsme „luxusnější“ variantu za 200,-Kč/os., tedy s „koupelnou“ v chatce. Každej přece ví, že v Asii se za sprchu považuje i hadice visící ze stropu stříkající do záchodové mísy. Součástí „rezortu“ je obrovská terasa nad řekou Loboc s houpacími sítěmi, knihovna, výborná restaurace s rychlou obsluhou, bylinná sauna, masážní salón, transport na druhou stranu řeky a zprostředkování výletů po okolním národním parku Sikatuna. Bungalovy vlastní 2 Evropané, kteří s každým nově příchozím prohodí pár slov a neustále hlídají, zda už jste dnes měli snídani, oběd a večeři (nejlépe vše dvakrát). Vařili tu ostatně výborně a bylo pěkně nefér, že jsme nestihli ochutnat všechno. Michal okusil i velmi pálivou polévku, po jejíž ochutnání se ho Jára zeptal, zda si objednal polívku nebo koření. NUTS HUTS je opravdu perfektní místo, ať už chcete zevlit v síti nebo trénovat fyzičku na pochod Praha-Prčice. Zhruba od 21:00 navíc pořádají ubytovaní hosté povinné čelovkové párty, protože „elektrika a džungle“ je asi tak stejně absurdní spojení jako „vystresovaný Filipínec“. Za zvuku různé havětě se zde popíjí např. místní míchaný drink „Forbidden fruit“ skládající se z rumu, manga a calamansi (něco jako limetka). Já osobně jsem s pokračujícím večerem přešla na drink „007“ (vodka s mangem), protože se to lépe vyslovovalo. Samozřejmě předpokládám, že od NUTS HUTS za tuhle reklamu obdržím tučnou odměnu!

bungalovy NUTS HUTS

čelovková párty v NUTS HUTS

V okolí NUTS HUTS jsme strávili dva dni, které jsme využili k putování mezi rýžovými políčky, džunglí a k výšlapu na Big Cross (velkej kříž na velkým kopci). Najali jsme si taky průvodce do nedaleké jeskyně, která kromě pěkných krápníků a netopýrů skýtala i pekelnou přírodní saunu a tzv. „shit tobogán.“ Tento druh jeskynní skluzavky je založen na nekoordinovaném pohybu západního turisty po guánu (tedy po netopýřích sračkách). Kluci se záhy ještě proletěli nad řekou Loboc na tzv. „zipline“ – v postroji na laně. Jsou odvážní a chrabří! Nejenže to bylo pěkně vysoko, ale navíc byl letící nebožák zcela odkázán na to, zda se pokuřující Filipínec na druhé straně včas probere z deliria a zatáhne za brzdu.

jungle interior Boholu

neznámá jeskyně Boholu

drsné a nespoutané Filipíny!

Michal letí na „zipline“ přes řeku Loboc

helikónie

automatická dětská pračka

gecko everywhere

Abychom se skutečně ani na minutu nenudili, přichystal nám další adrenalinový zážitek obyčejný místní autobus. Filipínský autobus totiž nikdy není plně obsazený. Když už se vám na klín skutečně nevejde ani o jedno další cizí děcko navíc, řidič znuděně pokyne prstem na střechu. Je to ultra-super-mega-giga-bomba jízda, jen své nadšení nesmíte dávat tolik najevo, neboť místním MHD turisti necestují a místní si budou ťukat na čelo. Řidič nemá žádné ohledy na nezkušené Evropany, řeže zatáčky jako o život a občas vás švihne přes obličej nějaká palma. Jízdné se platí v plné rychlosti, ale žádné strachy, výběrčí za vámi na střechu vyšplhá. Fotky z této jízdy pečlivě skryjte před pojišťovnou, příště už by vás na cesty nemusela pojistit. Hlavy jsme si zchladili až v parádním opuštěném vodopádu Mag Aso. Poměrně důstojné rozloučení s ostrovem Bohol…

P. S. Z Čech přicházely zprávy o sněhových vánicích, mrazu a šedé obloze.

jízda na střeše autobusu

vodopády Mag Aso nedaleko vesničky Antequera

OSTROV PALAWAN

Do hlavního města Puerto Princessa jsme přiletěli letadlem z ostrova Cebu. Let trval hodinku, stál nás 500,-Kč a Michal pronesl letištním rámem kapesní kudlu. Cebu je nejbližší ostrov od Boholu, ze kterého se létá přímo na Palawan a je vzdálen jen 2 hodiny trajektem z Tagbilaranu. Takže no problemo! Palawan je 400 km dlouhý hornatý ostrov, nejméně obydlený region Filipín s nepříliš rozvinutou infrastrukturou. Jeho osídlení se ale datuje už do prehistorie. V jeskyních v jižní části ostrova se našly pozůstatky tzv. člověka tabonského staré asi 22 000 let. Jih Palawanu jsme ale pro jistotu vynechali, protože jde o malarickou oblast a malárii my neradi. Pozitivem naopak je, že tento ostrov nezasahují tajfuny. Takže celoroční vyžití bez toho, aby se vám pocuchal účes.

Puerto Princessa je rušná vesnička zhruba uprostřed Palawanu, která je všeho všudy na dvě věci. Na jídlo a na prachy. Vězte, že tohle je jediné místo na celém ostrově, kde najdete bankomaty. Platí zde zásada - vybrat, co to dá. A dá to zatraceně málo (maximální výběr 10.000 PHP, což je 5.000,-Kč). Na Ivu musíme prásknout, že zde provedla 3 pokusy výběru bez zadání čísla PIN (tato zbytečnost šla v bankomatu přeskočit), ale kupodivu to fakt nešlo. Po výborném pikantním obědu s mořskými plody jsme se začali porozhlížet, jak se dostaneme na sever do SABANGU. U pozdního oběda jsme zahlédli kolemjedoucí jeepney s tímto nápisem, a tak měl pan Klobouček chvíli tendenci jít se zdvořile po evropsku zeptat na nádraží, kdy pojede další. Byl ale uzemněn Buzolou, který správně odtušil, že další jeepney na Filipínách pojede vždy přesně až tehdy, až pojede další. Vzhledem k tomu, že to vypadalo, že už žádný další nepojede, najali jsme si oblíbený minivan a vyjeli na sever po jediném tankodromu, který se táhne ostrovem. Silnice je částečně asfaltová, částečně polní a částečně není vůbec. Lidé, kteří mají tendenci usnout kdekoliv za jakýchkoliv okolností, mají tedy na konci cesty značně otlučenou hlavu. Fakt to bolelo.

SABANG

Do Sabangu jsme dorazili se západem slunce, což není zrovna ideální doba na hledání ubytování. Nakonec nám jedna paní oznámila, že sice už žádné volné bungalovy nemá, ale má jeden rozestavěnej a tam že budeme dneska spát… Nemělo to sice dveře, ani okna, ani záchod, ani šest postelí, ale jsme přece otrlí tvrďáci. Šest matrací s moskytiérou jsme dostali, a k tomu příslib hezkých chatiček na druhý den. Majitelka byla Filipínka každým coulem. Když nám ukazovala svýho manžela - vysokýho, blonďatýho, německýho ožralu, smála se na plný kolo. Prej jednou přišel, zeptal se, proč je tu tak sama a od tý doby tu s ní žije. Vypitej Němec, kterej je úplně na hovno! Inu, BAHALA NA, co naděláš!

bungalovy SUNBIRD cottages

pobřeží v Sabangu

Sabang je vcelku poklidná vesnička, která přitahuje turisty díky proslulé podzemní řece, písečné pláži, mangrovům a stezce v džungli. Je to taky jediné místo na Filipínách, kde jsme zahlédli luxusní hotelový komplex s bazénem a evropskými cenami. Zelo to tam sice prázdnotou, ale vyděláno již s největší pravděpodobností pro tento rok mají. Letošní finalistky MISS ČR trávily totiž své „soustředění“ mimo jiné právě v Sabangu. My jsme se soustředili nejdřív na výlet lodičkou mezi mangrovy, kde se svíjely ve větvích žluto-černý hadí krásky. Prej „dangerous, but not aggressive.“ To člověka uklidní. Záhy jsme sežrali jednu z nejlepších grilovaných chobotnic v restauračce Green Verde a zajuchali si ve vlnách v móři. V noci je tu ale koupání zakázáno kvůli nebezpečným mořským proudům. Ještě před procházkou k místním vodopádům došlo k nejhoršímu. Mise „velké prádlo.“ Tomáš s Michalem srabácky delegovali tento úkol na místní pradlenku. Sušení velkého prádla bylo zcela pochopitelně doprovázeno deštěm, protože na Filipínách sice dle všech existujících statistik v únoru nikdy neprší, ale všichni víme, že zákony schválnosti jsou všem statistikám nadřazené.

vjezd do podzemní řeky

hadi na mangrovech

Na slavnou podzemní řeku jsme si museli počkat až do dalšího dne, protože počet návštěvníků je omezen pouze na 800 denně a rezervační systém je zcela překvapivě zcela chaotický. Abychom se dostali do lodičky s oranžovými vestičkami a helmičkami přednostně, neváhali jsme porušit jednu z hlavních zásad bezpečného cestování a odevzdali jsme na několik hodin bůhvíkomu svoje cestovní pasy (Jára dokonce oba dva svoje pasy a Janča zase žádnej, čehož si samozřejmě nikdo nevšiml ). Podzemní jeskynní komplex ale zcela určitě stál za to. Celá oblast je národním parkem (Puerto Princesa Subterranean River Park) a od roku 1999 dokonce i na magickém listu UNESCA. Tato jedna z nejdelších jeskynních řek světa je dlouhá okolo 8 km a zmapovaná zhruba z půlky. Lodičky s turistama proplouvá i místní „katedrálou“, kde strop dosahuje neuvěřitelných 65 metrů. Součástí národního parku je i tzv. „monkey trail“ a „jungle trail“, tedy 7 km turistická stezka džunglí, která ale v době našeho pobytu byla bohužel v rekonstrukci a nebyli jsme tak do divočiny vpuštěni. Tak holt příště… V Sabangu jsme si ještě před odjezdem dopřáli naší denní dávku chobotnic na různé způsoby v rezortu Dab Dab (super místo!).

P. S. V Sabangu jsme s Ivou vyrazily na nákup. Bilance: kapesníčky 60 pesos, flaška rumu 40 pesos.

EL NIDO

Ze Sabangu do El Nida jsme dorazili opět skoro se setměním. Asi se nám z toho pokradmu stala tradice. Po cestě nás pobavili jakýsi místní celníci, kteří nám s nekompromisním výrazem ve tváři položili otázku života a smrti: „Nepřevážíte mango??!“ Stačilo pouze čestně zakroutit hlavou a byli jsme propuštěni. Přísné opatření proti šíření nějaké místní mango choroby. Hledání ubytování pro šest lidí není v El Nidu žádná velká zábava, protože budete nejmíň stokrát se smíchem odmítnuti. Některá vyhlášená místa měla rovnou na dveřích napsáno, že mají plno až do března (v překladu: „Odprejskni“). Nakonec jsme zakotvili v Rovics Inn, což byl ale azyl jen na jednu noc. Řešení tohoto problému jsme samozřejmě záhy vymysleli za laskavé pomoci rumu Tanduay. V nedaleké garáži jsme si plácli s opilými karbaníky, že s námi budou další dva dni brázdit přilehlé ostrůvky na jejich lodi a nocleh vyřešíme ve stylu Robinsona Cruso! Hurá!

El Nido je malé letovisko na severu Palawanu proslulé vápencovými útesy, lagunami a písečnými plážemi. Mluví se o něm jako o rivalu jižního Thajska. Souboj by to byl vskutku vyrovnaný, ale Thajsko by chtě nechtě prohrálo díky množství turistů. V El Nidu jich potkáte v ulicích taky poměrně dost, ale na přilehlých ostrovech se během dne bez problémů rozmělní natolik, že na většině pláží budete úplně sami. Souostroví Bacuit tvoří přes 60 ostrovů a je právem označováno za jednu z nejhezčích tropických scenérií na světě.

vesnička El Nido

večerní silueta ostrova Cadlao (z pláže El Nido)

První den naší výpravy mladých Robinsonů jsme strávili v okolí ostrova Miniloc, který je známý svými tyrkysovými lagunami a vysokými skalisky. Před Small Lagoon jsme poslušně naskákali do vody, protože dovnitř se dá pouze proplavat. Všechno je to jeden velkej kýč. Stejně tak Big Lagoon, kde jsme navíc hodili opalovačku na molu a pořádně se spálili. Michal měl ale naštěstí s sebou velkou zásobu krému po opalování se třpytkama, takže jsme byli zachráněni. Zázračná kosmetika nás ale nezachránila před ztroskotáním. Naši průvodci se s lodičkou očividně teprve učili a na rozbouřeném moři nejezdili proti vlnám, ale klouzali se nekontrolovatelně bokem po nich. Naší zbrusu nové lodi tak překvapivě rychle praskly dvě hlavní stabilizační konstrukce a kapitán nám suše oznámil: „Maybe, we are broken.“ Konal se tedy urychlený přistávací manévr na nejbližší pláž a chlapci se pomocí bambusu a sekery snažili napravit, co se dá. Mezitím nám Pat a Mat opekli na ohni výborný ryby a chobotnice, což dodalo celému ztroskotání trochu příjemný, byť turistický charakter. K večeru jsme pak zakotvili u opuštěné Secret Lagoon, která se stala naším útočištěm na noc. Naši zkušení mořští vlci nám postavili stany, načechrali peřinky a polštářky a vytáhli lednici plnou tvrdého chlastu. Strávit noc uprostřed tropického ráje na opuštěném ostrově a usínat jen za zvuků mořského příboje je totiž prej strašná nuda. Takže jsme se dle jejich rad pořádně opili, abysme to nějak přežili. V této oblasti se mimochodem točilo několik populárních světových reality show alá „přežití na opuštěném ostrově.“

posádka vplouvá do Big Lagoon

Fláknout rybu na klacek = výborný oběd

naše tábořiště na ostrově Miniloc

před průplavem do Small Lagoon

takový normální únorový táboráček

stanování na horkém tropickém písku

Ráno nečekalo vystřízlivění nejen na nás, ale i na Pata a Mata. Přišel totiž odliv a naše bárka tak překvapivě uvízla na mělčině. Pan Klobouček, sledujíc jejich nekonečnou snahu o ovládnutí lodi, správně odhadl, že dnes pojedeme na výlet hlavně tam, kam pojede loď... Hned jak jsme si vyčistili zuby v jedné z nejkrásnějších lagun souostroví Bacuit, vyrazili jsme vstříc dalším scenériím. Vlny nás nakonec zanesly ke Snake Island, kde jsme se prošli mělčinou v moři vinoucí se jako had, vylezli si na palmu na ostrově Pinabuyutan a nahlédli do jeskyně Cudugnun Cave a Cathedral Cave. Nepříjemnou zastávkou byl jen ostrov Simizu, kde se na oběd sjely snad všechny turistické lodě Filipín. Vyplašili jsme tak krásnýho varana, který si to tu promenádoval po písku. Finální zastávkou pak byl Helicopter Island se svojí krásnou dlouhou písečnou pláží.

P. S. Normální lidi stavějí ve volných chvílích na pláži z písku hrady. Zubaři zuby, piloti letadla. Právníci vyřizují nutnou pohlednicovou administrativu a ajťáci tklivě vzpomínají na sníh ve Frankfurtu.

Třetího dne jsme vstali a rozdělili se na skupinu A a B. První skupina skládající se z Ivy, Tomáše a Michala zvolila extrémní 20-ti km pochod k vodopádu se sympatickým názvem Nagkalit-kalit. Kromě množství puchýřů jim ovšem byla odměnou také nekonečná nekomerční palmová pláž Nacpan beach. Navíc zde přiložili ruku k dílu s přesouváním nové lodě na moře, ostatně stejně tak jako zbytek celé vesnice. Skupina B pak zvolila den extrémního flákání na pláži v El Nidu a sehnala pěkné ubytování v Tandikan Beach cottages přímo na pláži na další 3 dni. Při procházce El Nidem jsme nemohli uvěřit vlastním očím, když do městečka přijela pojízdná soudní síň. Před autobusem posedávali advokáti se svými klienty, samotný soud probíhal uvnitř autobusu. Odsouzení jedinci pak putovali rovnou do zamřížované kárky za autobusem označeným nápisem JAIL. Jde o projekt filipínské vlády, který má přiblížit spravedlnost i chudým do odlehlých oblastí. Prostě „philippino style!“

pojízdná soudní síň v El Nidu

přesun lodě na moře

výhled z terasy našeho bungalovu

Nacpan Beach, severní Palawan

Čtvrtý den v El Nidu jsme využili k prachsprostému válení na nedaleké pláži Seven Commandos Beach. Pláž je sice na pevnině, ale dostanete se k ní jedině po moři. Jelikož jsme začali pociťovat úbytek hotovosti, naše další výlety jsme již pořizovali výhradně jen přes El Nido Boutique Art Cafe, což byla kombinace cestovní agentury, restaurace a obchodu se suvenýry. Jediný podnik v El Nidu, ve kterém můžete platit kreditní kartou! Celý podnik vedli nějací Němci, takže vše bylo velmi profesionální a precizní. Celodenní výlety stály okolo 500,-Kč. Lodička, která nás vezla na Seven Commandos, byla pro nás opravdu scifi zážitkem – měla protiskluzovou podlahu, stříšku proti slunci a záchod! Samotná pláž byla opět ztělesněním tropického ráje, prostě příliš mnoho tyrkysu, bílého písku a palem. Se zásobou rumu a ovoce je to ideální kombinace na proflákaný den. Sice nám tam zrovna trochu víc fičelo, ale zas jsme měli písečný peeling zadarmo. Na pláži je i malý cocktail bar, takže barman se nevyhnul objednávce na šest pořádných Mai Tai.

V El Nidu jsme pak večer pokračovali v degustaci místních mořských specialit. Těžko asi najdete lepší místo k ochutnání čerstvých grilovaných ryb, krevet (od malých po ty tygří), kalamárů, škeblí a chobotnic (resp. olihní). Především vyhlášenou nadívanou chobotnici v restauraci Squido’s jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. Premiéru jsme měli s humrem, krabem a ústřicemi. Velmi neobvyklá delikatesa El Nida je „El Nido soup“ – polévka ze salanganích hnízd (druh asijského rorýsa). Tato hnízda slepená ze slin rorýsů jsou umístěná vysoko na skalách a jde tak o velmi nedostupnou a drahou surovinu. Bílé půlměsíčkové útvary vypadají jako slepené z rýžových nudlí a platí za vyhlášené afrodiziakum. Chutná to trochu jako květákovka a plavou v tom nudličky uvařených hnízd. Nebylo to vůbec špatný.

Seven Commandos Beach

„stuffed squid“ ve Squido’s restaurant

kýčové scenérie v Bacuit archipelago

večerní Mai Tai na pláži

Pátého dne jsme měli v merku ostrov Cadlo a kajaky. Najali jsme si místního průvodce, který nás vedl bezpečnou cestou. Pokud se totiž zvedne větší vítr, nemusí to být úplně zábava. Během soubojů na mělčině jsme si ověřili, že kajak lze obrátit velmi snadno. Do kajaků jsme skočili na ostrově Bocal, kde jsme si v klidných vodách laguny mohli nacvičit, jak nám to půjde. Dále jsme pádlovali podél skalních stěn Wall of Cadlao a na Paradise Beach. Na pláži Nat-Nat se k obědu podával na ohni opečený tuňákový steak a vepřový špíz. Celý výlet jsme pak zakončili v Cadlao Lagoon, krásné tyrkysové lagunce, kde jsme se mohli okoupat i naposled vyblbnout s kajakama. Měli jsme zakázáno jen rochnění těsně u skal, kde se rádi vyskytují perutýni (lion-fish). Pěkně jedovatá, dravá rybička.

Na šestý den jsme si zaplatili organizovaný šnorchlovací výlet okolo ostrova Mantiloc a Tapuitan. Na rozloučení s El Nidem jsme si teda ještě pořádně užili i jeho podmořského života. Do některých z lagun bylo opět nutné proplout úzkou průrvou, občas jsme i zakusili požahání místníma medúzkama. Koukat ale bylo na co. Nejvíc se nám líbilo na Star beach, kde bylo spoustu modrých hvězdic, velkých ježků a všemožných barevných rybiček. Odměnou pak byla krásná Secret beach, pečlivě ukrytá ze všech stran skalisky. Došli jsme k závěru, že jsme asi museli být celý rok hrozně hodný.

modrá hvězdice ze Star Beach

šnorchlování u Star Beach

ZPÁTKY V MANILE A POSLEDNÍ VÝLETY PO OKOLÍ

Každá sranda jednou končí, a tak i nás čekal přesun z ráje do smrduté Manily. Na půlnoc jsme si proto objednali z El Nida minivan směr Puerto Princessa, odkud jsme měli rezervované ranní letadlo. Let z Palawanu do Manily trval 1 hod. Na poslední den před odletem do Evropy jsme se znovu rozdělili na skupinu A a B, tentokrát na holky a kluky. Naše dámská jízda měla v merku nedalekou sopku Taal (50 km jižně od Manily), jeden z nejaktivnějších filipínských vulkánů. Ještě před výstupem jsme se posilnily mořskýma potvorama ve vyhlášené restauraci Josephine. Pod sopku jsme se dostaly kombinací autobusu, tricyklu a lodičky, protože Taal je vlastně sopka v sopce. Poté, co jsme přepluly sopečné jezero, nás čekal hodinový výstup v prachu a vedru na hranu kráteru. A v samém cíli překvapivě…. další kráterové jezírko! Taal je kaldera, pozůstatek prehistorického vulkánu, který se při enormní explozi zhroutil sám do sebe. Vnitřní vulkán je jednou z nejmenších, ale zároveň nejaktivnějších sopek na světě. O tom svědčí jak sirné výpary, které potkáte během výstupu, tak i rozpálená zem. Tahle sopka je opravdu živá…

tygří krevety v restauraci Josephine

při výstupu ke kráteru sopky Taal

vnitřní kráterové jezero sopky TAAL

letecký pohled (vypůjčeno od George Tapan)

Chlapi naopak zamířili na nedaleký ostrov Corredigor. V průběhu obou světových válek byl využíván jako americká pevnost (oficiálně nazývaná Fort Mills, neoficiálně Skála) sloužící k ochraně Manilské zátoky. Proběhla zde slavná bitva o Corregidor, která vedla k totálnímu obsazení Filipín Japonci v roce 1942. Na ostrově se nacházelo velké množství pobřežních baterií, tunelový systém Mallinta, kasárna a malé letiště. Památník 2. světové války tu mají jak Američané, tak Japonci a Filipínci.

Po šťastném shledání obou skupin jsme zahájili závěrečnou good-bye party, jejíž hlavním aktérem nemohl být nikdo jiný než rum Tanduay a pivo Red Horse. Na rychlo jsme ještě ochutnali durian - ovoce, o kterém se říká, že páchne jako peklo a chutná jako nebe. Nevíme, zda obě tyto vlastnosti potlačil všeobecný smrad Manily, ale nebyla to žádná sláva. Chutnalo to jako rozblemclej sejra. Na největší gurmánský zážitek Filipín zvaný balut (kachní vejce s embryem uvnitř), jsme si ale netroufli. Od ranního budíčku v Manile nás totiž čekalo čistých 32 hodin na cestě domů, což byla záležitost, ze které se nám dělalo špatně tak jako tak. Jinak celkově ta dovolená docela ušla.

ovocné šejky – nejlepší nealko drink Filipín

jeepney – symbol Filipín

Fotografie poskytl Michal Beneš, Tomáš Petrman a Jaroslav Douša. Pánbůh vám to zaplať.

Více fotografií pro nenasytné jedince najdete v následujících veřejných Facebook galeriích: ostrov Luzon, ostrov Bohol a ostrov Palawan.