Autorem tohoto cestopisu nejsem já sám, ale má sestra Tereza Daňková. Já jsem tu pouze v roli vydavatele a technické podpory.

12. ledna - 3. února 2018

O letošní dovolené jsem měla jasnou představu. Chyběla mi Asie, moře a pohoda. Volbu mezi finálními kandidáty Vietnamem a Srí Lankou jsme nakonec rozsekli porovnáním negativ obou zemí. Ve Vietnamu žerou psy, na Srí Lance čočku a kari. Svět prý patří těm, co se neposerou, tak kde jinde si to dokázat než v zemi ďábelských pokrmů?! Stát Srí Lanka na ostrově Cejlon je směsicí mnoha náboženství. Nejlépe to vystihl místní domorodec: „We have everything in Srí Lanka. We have Buddhists, Hinduists, Christians, Muslims and we have some Europeans too!“ Vzdálenosti jsou tu malé, dopravní možnosti neomezené. Nepotřebujete žádné velké plánování, žádné rezervace, žádné stresy. Vše se tu plánuje samo na ulici za pochodu. Kouzlo pravé Asie.

PŘÍPRAVY PŘED ODLETEM & UŽITEČNÉ INFORMACE

Na Srí Lanku jsem chtěla letět už v roce 2009, ale nakonec mne odradil tamější válečný stav. Radši jsem tehdy odletěla do Indonésie, kde bylo zemětřesení a tsunami. Občanská válka na Srí Lance trvala 26 let a mydlila se při ní vládní vojska Sinhálců a teroristické organizace tamilských tygrů, kteří chtěli vlastní stát. Boje už jsou dnes dávno minulostí, takže vás tu nečeká žádné mimořádné nebezpečenství kromě tropických cyklónů, jedovatých zvířátek a tu a tam nějakých těch silných mořských proudů. Na pozoru je potřeba se mít snad jen před horečkou dengue, jejíž nejhorší epidemie v historii zde propukla v létě 2017 a původně nás od výletu trochu zrazovala. Lidé jsou tu veselí, zvídaví, občas otravní a neskutečně podnikaví. Prodají vám všechno, vždy a všude.

Stáhněte si do telefonu offline mapu Srí Lanky v aplikaci mapy.cz. Vždycky budete díky GPS vědět, kde přesně jste, kam jedete a kdy chcete vystoupit. Jelikož vám tu neustále někdo tvrdí, že je něco moc daleko nebo že jdete špatně, je to k nezaplacení. Srí Lance se jen tak zbůhdarma neříká „Malá Indie“. Je tu opravdu spoustu špíny, hluku a smogu. Bílé tričko zde už nikdy pořádně nevyperete a odličování obličeje vřele doporučuji každý večer i mužům (obzvláště po delší jízdě v tuk tuku). Alkohol zde koupíte jen ve speciálních wine shopech, které sice působí nedostupně, neboť alkohol je spolu s prodavačem uvězněn za mřížemi, dostupné jsou ale všude a plechovku piva pořídíte levou zadní za 30,-Kč. Smlouvání je součástí kultury a nevyhnete se mu. Smlouvejte i cenu za ubytování. Ubytování seženete bez problémů až na místě, dobře tady funguje i AIRBNB. Obyčejné pokoje jsou neskutečně levné. Největší pálka, kterou jsem zaplatili za osobu na noc, se vyšplhala na astronomických 250,-Kč. Většinou jsme ale bydleli tak za 100,-Kč. V ceně je většinou snídaně, moskytiéra, větrák a ještěrky, které vám v pokoji hubí komáry. Nechte doma velké výstřihy a minisukně.

Před odletem na Srí Lanku si pořiďte klasickou sadu očkování, hodně Imodia, Kinedrylu a sirky, díky kterým dostanete do zásuvek svoji elektroniku. Pokud plánujete potěšit či uplatit místní obyvatele, vezměte s sebou západní cigarety, můžou se po nich potrhat. Zhruba měsíc před odletem si kupte chilli papričky a sypte si je do všeho. Dávky zvyšujte do nepříčetnosti. Pak mi poděkujete. Na půjčení auta zapomeňte, jezdí se tam vlevo. A často i vpravo a všude. Srí Lanka má kuriózní půlhodinový časový posun + 4:30 v zimě a +3:30 v létě, což spadá do kategorie: „Až budete snídat, já budu obědvat“. Sinhálštinu ani tamilštinu se učit nemusíte, všichni umí asijsko-anglicky, k čemuž v minulosti napomohla britská kolonizace. Balení na Srí Lanku je radost, nepotřebujete skoro nic. Čeká vás velký vedro a velká vlhkost, jen ve vnitrozemí snesete tričko místo tílka. Zvažte, zda vůbec tahat mikinu a tenisky, my je použili jen dvakrát - v letadle a při výstupu na Adam´s Peak. Obojí by šlo přežít i bez toho. Můj batoh vážil 8 kg, z čehož 1 kg zabral alkohol. Pokud poletíte s Emirates, připravte se na 6 hodin letu do Dubaje (často operováno lowcostovou šíleností Fly Dubai) a pak na 5 hodin na Srí Lanku s častým mezipřistáním na Maledivách. Jakmile tohle zjistíte, nějak si to zařídíte. My jsme to vyřešili letenkou Praha - Colombo a zpáteční Male - Praha, k čemuž jsme přikoupili samostatně Colombo - Male s jinou společností. Šlo by to takhle vymyslet celé i v rámci Emirates, ale takhle to zrovna u nás vyšlo levněji. Čeká nás tedy 17 dní na Srí Lance a 3 dny na Maledivách.

KDY VYRAZIT?

Nespornou výhodou Srí Lanky je její celoroční připravenost na turisty. Ačkoliv je tu oficiálně sezóna od prosince do března, u některého pobřeží je hezky vždycky. Na vlastní spálenou kůži jsme se přesvědčili, že hezky může být i tam, kde zrovna nemá. Zvolili jsme přelom ledna a února, což přineslo vítaný bonus - tří z pěti účastníků oslaví na tomto výletě narozeniny. O správně zvoleném termínu nás ubezpečila i burcující zpráva v médiích. Před pár dny ženy na Srí Lance po 60 letech konečně získaly právo kupovat si samy alkohol!

ÚČINKUJÍCÍ

S letošní budějckou partou pěti cestovatelů se moc neznáme, což je u mých výletů běžné a zábavné. Každý člen výpravy záhy získal svoji nenahraditelnou roli. Peťa se osvědčila především jako úspěšný pašerák alkoholu do muslimských zemí. Její pokus, zda se může v nějaké zemi ještě více spálit od sluníčka, vyšel letos na jedničku. Šlo to i výrazně hůře. Silva byla akční ženou výpravy. Kromě dobré nálady zajišťovala i poradní činnost v otázkách střevních problémů. Její zkušenosti jsou v této oblasti již bohatší než střevní mikroflóra průměrného Inda. Během výpravy neúnavně prováděla další a další testy na svá vlastní střeva. Honza byl z titulu svého povolání především poradcem pro věci stavební, neboť často úspěšně koordinoval na první pohled nemožné umístění všech našich krosen do vlaků a autobusů. V polovině pobytu se nám svěřil ke své kuriózní úchylce, že každý večer pere své prádlo ve sprše na podlaze nohama. Bagrista Petr byl letošním maskotem výpravy. Příliš mu nesvědčilo větší teplo, větší pohyb, nedostatek Red Bullu a cigaret. Po celý pobyt trpěl steskem po domově a po svém bagru. Jeho utrpení se stupňovalo, neboť bagry jsme jako na potvoru potkávali na každém kroku. Já jsem to letos pojala jako svou narozeninovou párty a v podstatě se jen vezla, pila a fotila.

PŘÍLET

V pátek 12. ledna 2018 jsme vhodili volební lístek do urny v prezidentských volbách a vyrazili na letiště Václava Havla. Hned na odbavení jsem se projevila jako profesionální cestovatel, když jsem poslala omylem do podpalubí všechny svoje peníze i kreditní karty. Přes půlku zeměkoule jsem tedy letěla s prázdnou kapsou v pevné víře v naše pevné přátelství. Na palubě jsme obřadně snědli poslední jídlo, které nepálí a v 19:00 přistáli na Bandaranaike International Airport. Šťastné shledání s finanční hotovostí jsem oslavila jejím rozmnožením do krásných srílanských rupií (100 LKR = 15 Kč), které mají jako jediné na světě obrázky na délku. Jejich hodnotu jsme obratem poznali v prvním ubytování Daffon Villa Guest House v Negombu. Zaplatili jsme 63,-Kč na osobu. Ačkoliv se mezinárodní letiště oficiálně tváří, že leží v hlavním městě Colombo, nachází se ve skutečnosti v Negombo, které je odtud vzdálené 30 km. Únavu z dlouhého letu jsme se rozhodli jako správní Češi ignorovat. Vytáhli jsme zásoby tvrdého alkoholu a zahájili oslavu prvních narozenin. Po půlnoci jsme plynule přešli do oslavy druhé. Rozjařeně jsme vláli na tuk tucích, pobízeli řidiče k závodům a z neznámého důvodu pobývali i v tmavé zaplivané putyce s místňáky, kde se na stolech točily petky s domácí pálenkou a my se tam totálně odrovnali blbým pivem. Do postele jsme se málem nedostali, náš majordomus zjevně nepočítal s tím, že budeme pařit do 3 do rána. Zdoláni alkoholem jsme dlouho agresivně filosofovali, jak zdoláme obrovská zamčená železná vrata. Urputnou kocovinu ráno vysvětlily prázdné lahve od piva. Lion Strong měl 8,8% alkoholu. Majitel Had si ráno poručil ochutnat náš prvotřídní rum. Odlil si z plna hrdla do velkého hrnku a odešel se slovy, že si to večer zředí s Kolou. Naštěstí se brzo vrátil s obrovskou snídaní, která byla kupodivu v ceně, stejně tak jako jeho služby průvodce k nejbližší autobusové zastávce. No ještě aby ne, za ty prachy!

COLOMBO

První jízdu srílanským autobusem jsme zahájili pod taktovkou Silviina hesla: „Přinejhorším vystoupíme, když půjde do řídkýho" Dusno, vedro, plno, nedýchatelno, kocovina a nevyžádaná živá hudba šly ruku v ruce s prvními myšlenkami na sebevraždu nebo alespoň na vyzvracení z okýnka. Představa, že se mi po výstupu z autobusu na čerstvém vzduchu udělá dobře, byla opravdu naivní. Autobus nás vysypal na největším smrdutém tržišti Colomba, pravděpodobně mezi sekcí hnijících ryb a krematoriem. Colombo je klasické asijské chaotické, hlučné, špinavé i luxusní město. Je tu spoustu chrámů, mešit, trhů, bídných chatrčí i moderních výškových budov. Novým symbolem města má být Lotus Tower, zatím nedokončená vyhlídková věž ve tvaru lotosu, jejíž výstavbu financují Číňané. V oblíbené odpočinkové zóně Galle Face Green, kde se dřív závodilo na koních, jsme poprvé smočili nohy v moři, nasáli pobřežní ruch a zhltli první pálivé jídlo uprostřed vedrem sálajícího hlavního města.

V pozdním odpoledni jsme se seznámili s místními vlaky. Přeplněnost, smrad, šváby a špína nás nepřekvapily. Překvapilo nás, že vlaky jezdí na čas, jezdí pořád a jsou neskutečně levné. Za 80 km na trase Colombo – Alutghama jsme zaplatili 15,-Kč. Brzo jsme se naučili jezdit na místňáky v otevřených dveřích. Míň smradu zevnitř, víc smradu zvenku. Míříme na pláže jihozápadního pobřeží, Srí Lanku máme totiž v plánu projet proti směru hodinových ručiček. Většina lidí to jezdí obráceně, aby končila na plážích, ale my končíme na Maledivách. Železnice vede podél pobřeží, takže kýčovitý západ slunce nad palmami hravě zvládnete ze dveří vlaku nebo smrdutého záchodku. Co tu naopak moc nezvládnete, by byla vlna tsunami.

JIHOZÁPADNÍ POBŘEŽÍ

Na plážové povalečství nám náhoda vybrala malé plážové letovisko Moragalla. I přes hlavní sezónu jsou zdejší pláže vylidněné a kolem poloprázdné restaurace se procházejí varani a ochočené veverky. Ohledně ubytování jsme oslovili prvního řidiče tuk tuku. Za chvíli přijel s klíčem k celému hornímu patru bezejmenného apartmánu uprostřed exotické zahrady. Majitel prý přijde zítra do restaurace a tam se vyrovnáme. Prodloužení pobytu jsme si pak zařídili přes papírový vzkaz na dveřích. V plážové restauraci jsme vyjedli veškeré mořské plody a naší oblíbenou kratochvílí se stala konzumace chlazeného piva v moři na poledním slunci. Po zbytek dne nás pak zaměstnávala snaha dostat se z bezvědomí a z popálenin. Peťa se svým novým odstínem do barvy bordó začíná závidět muslimkám jejich ochranný oděv. Jih Srí Lanky je domovinou tradičních barevných masek. Používají se při tancích, ochraně domova, ale i k léčení nemocí. Na spálený obličej budou ideální!

GALLE & MIRISSA

Mašinkou jsme se rozhodli pokračovat dále na jih a na krátké čumendo zastavili ve čtvrtém největším městě Galle. Většina nádraží nabízí službu úschovy zavazadel, pochůzku po hradbách tedy absolvujeme jen pod tíhou poledního slunce. Galle je prý nejkrásnější město na Srí Lance, což je asi pravda, protože konkurence je opravdu slabá. Nelze mu nicméně upřít atraktivitu v podobě největšího dochovaného Evropany postaveného opevnění v celé Asii, které ochránilo město před tsunami v roce 2004. Středověké městečko v exotických kulisách je plné galerií, umělců, koloniální architektury, mají tu krásný maják a přístav. Prošli jsme i kolem soudní budovy, kde místní advokáti spokojeně počítali svá palmáre a jejich klienti v přistaveném vězeňském autobuse své zbývající roky za katrem. Petr nám posmutněl. Zahlédl na ulici opuštěný bagr.

Poslední narozeniny jsme oslavili v nejznámější plážové destinaci Srí Lanky. Petr zaplul do moře s blaženým konstatováním: „Konečně na sobě nemám batoh, ale moře!“ Vlak tu staví uprostřed sytě zelených rýžových polí. Bývalá Mekka hippíků se nezapře, sálá tu barová letní pohoda. Nás zde navíc čekal úsměvný konflikt s majitelkou ubytování, u které jsme si rezervovali pokoj pro pět. Paní nám slavnostně ukázala pokoj s jednou manželskou postelí a absenci tří dalších s naprostou samozřejmostí vysvětlila tím, že si myslela, že jsme malé děti. Raději jsme tedy vyfuněli ke konkurenci až na kopec do Villa Sea View. Ubytování nabízelo famózní výhled na pobřeží a opice na dvorku, což se na oslavu hodí. Jelikož nám po celou dobu vypadávala elektřina, bylo nám na revanš poskytnuto alespoň velké množství zvuku. Plážové diskotéky jsou hlučné a zákony akustiky neúprosné. Brzo ráno jsme vyrazili na velrybářskou výpravu. Krom obligátních turistických vyvržených vorvaňů si totiž Mirissu oblíbily i největší savci planety. Plovou tu často plejtváci, vorvaňi, kosatky a dokonce i zbytky snídaně, pokud si někdo zapomene vzít Kinedril. Plejtváci své pověsti nedostáli a moc energií neplejtvali. Ačkoliv skákali jen malinko, my skákali radostí hodně. Silva se nám večer svěřila se svými úvahami o chození na boso: „Blbý je, když člověk šlápne do hovna nebo na střep. A nejhorší je střep v hovně.“ Petr využívá každé volné chvíle k nasmlouvání kšeftů, aby mohl po návratu domů hned zapřáhnout bagr.

KOGALLA LAKE

Na další výlet jsme se rozhodli dojet místním autobusem. Obrázky svatých, třpytivé ozdůbky a limetky s chili papričkami na přední SPZ značce zajišťují dokonalé bezpečí. S pomocí boží a s troubením pak není problém předjíždět do protisměru kamion, tuk tuk a auto. Autobusy praskají ve švech, opravy karosérie se řeší izolepou, řidiči žvýkají betel a řídí naboso. Vřele doporučujeme držet se v autobuse vždy při sobě. Nejenže si k vám během jízdy jinak rádi přisednou zdejší hoši za účelem vedení neúnavné konverzace směřující ke sňatku, ale ztrácíte také přehled, zda již někdo z party neplatil jízdné, které se platí výběrčímu až za jízdy. Peťa se díky tomu jednou úplně zbytečně rozzlobila: „Ten chlap už mě strašně sere. Furt se kolem mě motá, dloube do mne, něco mi povídá, je hrozně nepříjemnej!“ „Hele, a platili jsme už někdo?“ „Jo, aha.“ Během jízdy jsme se smáli na plné kolo, vláli v otevřených dveřích a pozorovali neexistující krajnice nad srázy. Teprve až na samém konci pobytu nás jeden taxikář vyvedl z míry informací, že denně dochází na Srí Lance k mnoha smrtelným nehodám...

Plavbu po sladkovodním jezeru Kogalla jsme si okořenili hořkým pivem. Srílanští hoši tu mezi mangrovy loví ryby a od turistů cigarety. Na břehu jezera jsme navštívili rodinu, která usilovně podporuje renomé Srí Lanky coby ostrova koření. Za chalupou pěstují spoustu skořice, ukázali nám celý proces zpracování a pak nás zpracovali k nákupu. Dlužno dodat, že takový svařák či cappuccino opravdu voní exotikou. Poprvé jsme zde také vyzkoušeli proslulou rybí pedikúru. Místo něžných rybiček jsme ale do bazénku dostali velké hladové kapry. Počáteční ostych brzo nahradil boj o každý volný požerák. Blaho! Dokonale ožraní jsme pak ještě navštívili zvířátka, která jsou naopak ohrožená sežráním od lidí. Dobrodinci v želvím sirotčinci v Habaraduwa vykupují vejce od pašeráků za vyšší cenu než na černém trhu, aby zachránili zdejší želví populaci. Za pár šušňů si tu můžete vypustit do moře třídenní želvičku. Ta naše dodnes plove v Pacifiku. Je jen otázka, v jakém skupenství. Pokud vás odpoledne neodpálí vlny, u večeře to přijde zaručeně. Pálí tu všechno a řádně napálit se můžete nechat i na místních trzích, které jsou dokonalou ryzí explozí vůní, barev, rámusu a bordelu. K večeru tady na jižním pobřeží při troše štěstí zahlédnete rybáře na dřevěných kůlech v moři, které se dědí z generace na generaci. Tento kdysi tradiční způsob rybolovu je dnes bohužel již jen tyátrem pro turisty. No jo no, však tresku koupíte v Tescu!

NÁRODNÍ PARK UDAWALAWE

Dostatečně rozmazlení míříme do drsného vnitrozemí za slony. Co si budeme povídat, divoce žijící sloni v přírodních rezervacích jsou největším lákadlem Srí Lanky. Minimálně co se týče velikosti. V autobuse jsme zase udělali začátečnickou chybu, takže povinně konverzujeme s nápadníky. Ten můj si se mnou zopakoval první lekci angličtiny, neúnavně se totiž dotazoval, jestli v mojí zemi žijí taky slepičky, žijí taky kravičky... Pak zabrousil na tenký náboženský led: "In your country everybody is Christmas? Or Buddhist too?" Petr se u večeře rozplývá nad fotkou svého bagru zapadaného sněhem. Z totální díry Muthukuma Holiday Resort ve vísce Embilipitiya jsme za rozbřesku vyrazili džípem do národního parku Uda Walawe, protože pěšky ani ve Fábii vás tam nepustí. Park má 30 hektarů a vzhledově připomíná národní parky Afriky. Velká vodní nádrž, která nevysychá ani v době sucha, láká místní obyvatele jako McDonald školáčky na Happy Meal. I přesto trvá kodrcání prašnými cestami zatraceně dlouho a my se pomalu začínáme smiřovat s tím, že uvidíme leda tak hovno. Když v tu ránu... hovno! Pravé sloní hovno! Kde jsou hovna, tam jsou i sloni. A v tomhle parku se jich skrývá až pět set. O hovnech nemluvě. Brzo už zahlédneme obrovský shluk masa a kostí chroupající zelené křovisko. Slůňata si opodál házejí chobotem písek na záda, což je snad ještě roztomilejší než štěňátka v ošatce. Na Srí Lance žijí sloni indičtí. Oproti slonům africkým jsou menší, mívají růžová místa bez pigmentace, mají jen jeden prst v chobotu, mají menší uši a většinou nemají kly. To jsme rozhodně ocenili, když jsme se k nim dostali na dosah pneumatiky. Majestátný slon budí natolik velký respekt, že přísný zákaz výstupu z džípu nemusel nikdo připomínat. Případů převrácených džípů rozzuřenými slony tady není tolik, ale existují. Slonů jsme se nakonec opravdu nabažili, viděli jsme jich možná i dvacet. Neopovrhli jsme ani místní drobotinou. Zahlédli jsme lišku, pávy, opice, jeleny, buvoly, varany a dokonce i krokodýla! Hotové africké safari uprostřed Srí Lanky. Kousek od parku jsme ještě navštívili sloní sirotčinec Elephant Transit Home, ve kterém se starají o sloní invalidy a sirotky. Schopné jedince pak vypouštějí do rezervace mezi divoké kamarády. Turisté jsou sem zváni na kukačku na čas krmení, ze vstupného se hradí krmivo a slůní sunárek. Je to tu jako v socialistickém koloniálu. Ve frontě na mlíko každý předběhne i bližního svého.

KUCHYNĚ

Gastronomie Srí Lanky je vysoce hořlavá. Jakoby nestačilo to rozpálené tropické počasí. Vliv Indie jen tak nepřehlédnete, sálající chilli vás na dálku rozslzí. Podávají se různé druhy kari, čočka, placky naan, rýže a spoustu vegetariánských pokrmů. Na ulici schrastíte obvykle taštičky vádai plněné hořlavou směsí. Někdy šlo sníst jen to těsto. Přes určitou monotónnost srílanských jídel si občas i pochutnáte, obzvláště když natrefíte na kotthu rótí - tamilský pokrm představující nakrájené placky se vším možným (na slano i na sladko). Krájení a mísení ingrediencí dvěma tupými kovovými čepelemi vytváří typické zvuky srílanské ulice. Jakmile jste někde u moře, máte výběr jasný. Čerstvé ryby a mořské potvory snad nikde na světě nedělají hnusný. Z dezertů jsme ochutnali wattalappam - pudink z kokosového mléka a vajec a curd – dezert z buvolího mléka. Na zahnání žízně je tu bezesporu číslem jedna limetkový džus. Pivo je taky dobrý, ale ve spojení s podnebím funguje destrukčně.

ADAM´S PEAK = ŠRI PADA

V přesunu do Dalhousie, což je základní tábor pro výstup na slavný Adam´s Peak, nám štěstí moc nepřálo. Po zběsilé jízdě několika autobusy jsme uvízli ve střediskové vesničce Balangoda, kde se na nás domluvili místní grázlové a nasadili monopolní cenu. Během pár minut každý v týhle díře věděl, kdo jsme, kam chceme a za kolik tam pojedeme. Loupeživí holomci si na nás ale nepřišli. Našli jsme si autistickýho pošahanýho dědka se zlatýma zubama, kterej byl přístupnej všemu. Jen bohužel nevěděl, co to je Adam´s Peak. Ta hora se totiž jmenuje Šri Pada. Nakonec ale zvládl všechny ty serpentiny levou zadní a s tikem v levém oku. Projížděli jsme oblastmi, ve kterých ženy neměly na hlavě máslo, ale klestí a kde lidé trávili volný čas venku. Polovinu cesty jsme projížděli čajem. V cíli v Dalhousii jsme se vylekali, protože jsme zjistili, že je sobota. O víkendu se sem nemá jezdit. V průvodci píšou, že ubytka jsou plný a pro samé davy skončíte ve frontě klidně kilometr pod vrcholem. Inu, pozdě bycha honit a dědka už nedohoníme tuplem. Naštěstí jsme se poměrně rychle ubytovali u Sing Brothers. Ubytování zde slouží spíše k uskladnění věcí, nikoliv ke spánku. Ve 2:00 musíte totiž vyrazit se stovkami dalších magorů nahoru. Je to 5200 schodů, 7 kilometrů a 1000 výškových metrů. A pak to samé dolů. Zdejší svítání ve výšce 2.243 m.n.m. musí jednou ročně vidět každý Srílančan. Křesťané a muslimové věří, že je zde obtisknuté Adamovo chodidlo, buddhisté Buddhovo a hinduisté Šivovo. Ateisté si nemyslí vůbec nic a pijou tu v 5:30 ráno medovou whisky. Na vrcholu hory je chrám, davy a zima. Noční nulová teplota ale po svítání rychle stoupá zpět na tropické parno. Na místní zvon si smíte zazvonit tolikrát, kolikrát jste sem vylezli. Pokud jste tu nikdy nebyli, jste prý blázni. Pokud jste tu byli víckrát, jste prý šílení blázni. Krátce po svítání hora vrhá zázračný pyramidový stín, byť sama špičatá není. Optický klam zajišťuje domeček na jejím vrcholu. Cesta na vrchol je osvětlená a lemovaná stánky s občerstvením. Můžete si taky zakoupit bílou niť a táhnout ji směrem na vrchol coby vzpomínku na Buddhu opravujícího róbu. Kdo opraví naše kolena, je otázkou, která visí ve vzduchu několik následujících dní.

NUWARA ELIYA

Včil jsme v čaji. Rozkodrcaný vlak se s námi dere nekonečnými zelenými plantážemi centrální vysočinou z Hatton do Nanu Oya. Jsou tu kopce dosahující 2.000 m.n.m., bujné lesy a večer si musíte vzít mikinku. Jen místo borůvek tu roste Lipton. Cejlonský čaj je symbolem ostrova, Srí Lanka je po Číně, Indii a Keni čtvrtým největším producentem čaje na světě. Málokdo už ví, že se sem dostal jako levná náhražka kávy, takže místní si do něj ještě pořád lejou mlíko. Už by jim tu krutou pravdu někdo měl říct. Zmoženi včerejším výšlapem a zdoláním dvou schodů z vlaku na perón, jsme již neměli sílu vzdorovat prolhaným šmejdům na nádraží, a tak jsme se nechali odvézt kousek nad městečko Nuwara Eliya do ubytka Chez Allen. Bylo moc pěkný, což o to. Teplá sprcha, praskající krb, luxusní výhled a domácí kari se sníženou hořlavostí. Horší bylo, že k hlavnímu vchodu vedlo pět schodů a do pokoje deset. Jakmile jsme se tam na pokraji sil vydrápali, nedalo se už v podstatě nic dělat. Náš zubožený fyzický stav nás donutil k ubohým rozhodnutím. Vyjeli jsme na turistický výlet po čajových fabrikách. První šálek čaje jsme si vychutnali v Labookellie Tea Center, kde jsme načerpali i zásobu čaje na dalších 25 let. Zjistili jsme, že čaje nejvyšší kvality jsou označovány jako OP, průměrné jako BOP a ty nejméně kvalitní jako BOPF. Taky už víme, že rozdíl mezi čajem zeleným a černým není v odlišné odrůdě, ale v postupu. U zeleného jen neprobíhá fermentace. V každém zeleném roští tady švitoří tamilské sběračky čaje, které denně posbírají 20 kilo a inkasují 80,-Kč. Přidejte si kopcovitý terén, horko, déšť, jedovaté hady a máte povolání snů. Já kdysi sbírala borůvky za 50,-Kč za kilo a netušila jsem, jaké je to terno. Z celého stromečku čajovníku se sbírají pouze tři nejmladší a nejčerstvější lístky. Někdy se sbírá jen samotný pupen, ale to jsme pak na trochu jiných cenách. Rozdělení genderových rolí zde vychází z pravěké historie. Ženy sbírají, muži válčí. Teda vlastně váží. My jsme ještě na sklonku dne vážili cestu k vodopádům Ramboda Falls.

KANDY

V tomto bývalém královském městě jsme bydleli jako králové. Přes AIRBNB jsme si pronajali celý barák s dvěma slouhy. Blbý bylo, že nám stáli pořád za zadkem. Vynechali jen ten Petrův, protože chytil pravý srílanský průjem. Do Kandy se sjíždějí buddhisté z celého světa, a to nejen kvůli obrovskému bílému Buddhovi, který nese na zádech místo krosny schodiště. Všichni si brousí zuby hlavně na chrám Buddhova zubu. Jednou denně v něm na krátkou chvíli zahlédnete schránku, ve které je sedm dalších schránek a tam je zub, který neuvidíte nikdy. Cenná relikvie prý připomíná tesák divokého kance. Byl Buddha kanec? Tak jako tak tu můžete pustit chlup. Květinky se prodávají všude a Buddha jich potřebuje dost. Večerní procházku okolo jezera se zde sluší zakončit podívanou na národní kandyjské tance, které byly dříve výhradně doménou mužů. Emancipace je ale sviňa, takže chlapci v sukních dnes již jen bubnují a po pódiu poskakují dívky. Očekávejte akrobatické prvky, tradiční masky démonů i chůzi po žhavém uhlí. S ohledem na nedostatek zhýralých podniků v tomto ctnostném městě jsme večer zalezli do své sluje a oddali se karbanu o sirky. Honza slavil úspěch, ráno si ani neměl čím zapálit. Všechny významné státní návštěvy tady vodí do botanické zahrady Peradeniya, ve které se pěstuje 4000 různých druhů rostlin. Jdeme jim to tam tedy přepočítat. Kromě záplavy květin se tu po stromech válí stovky kaloňů a vynášení odpadkových košů zajišťují opice. Rostou tu navíc bambusy, kterým jsem nesahala ani po kotníky.

PINNAWALA

Po dobu Petrova marodu jsme se vydali do sloního sirotčince. Odvezl nás tam autem jeden z našich sluhů z Kandy. Toto notoricky známé místo, ve kterém pečují o opuštěná slůňata a zraněné slony, provozuje vláda. Pinnawala je jedním z kontroverzních míst, které je kritizováno coby továrna na peníze s chabými životními podmínkami pro slony. Pravdou je, že naše evropské představy ohledně péče o jakákoliv zvířata nebudou s těmi srílanskými korespondovat nikdy. Chov slonů je zdejší tradice a sloni byli na Srí Lance vždy využíváni k práci, při slavnostech i k válčení. Tady je vodí ukazovat turistům na plovárnu. Není to sice nic k blahoslavení, ale jako strašlivé týrání mi to taky nepřišlo. Většina těchto slonů by v divočině totiž již dávno nežila. Asi 40 slonů je tu několikrát denně voděno k řece na koupačku. Tunové kolosy v ulicích budí opravdu respekt. Největší špindírové mají speciální péči v podobě vlastní myčky od svého páníčka tzv. mahuta. Mahuti se svými slony většinou vyrůstají od malička, starají se o ně a umí je ovládat. Kovové řetězy a dřevěné tyče s kovovým koncem (tzv. ankus) jsme ale v Pinnawale viděli jen zřídka. Sloni ve vodě dovádí, krmí se, je jim dopřána i sprcha z vodního děla. Těžko tento cirkus soudit z pozice krátkodobého diváka, nicméně stádo slonů koupajících se v řece na pozadí bujné džungle je neskutečně fotogenické a chtě nechtě je jedním z výrazných symbolů země.

DAMBULLA & SIGIRIYA

V geografickém středu ostrova v městečku Dambulla jsme si okolo poledne vyběhli na kopec. Roste tu fíkovník posvátný, což je strom, který buddhisté uctívají. Pod tímto stromem totiž dosáhl Buddha osvícení. Jakmile někde vyroste, postaví se okolo něho chrám. Tady je jich v žulové skále vytesáno rovnou pět a v nich sedí 150 soch Buddhů. Vše je malováno barvami, které se váží k buddhismu - zlatou, červenou, modrou a bílou. Prostě nemají rádi zelenou. Ani rum. Pokud se sem stejně jako my chystáte okolo poledne, bude pro vás praxe s chozením po žhavém uhlí výhodou. Do chrámů se musí vždycky na boso. Ubytovali jsme se ve vesnici Inamaluwa v Green House Home Stay uprostřed krásné zahrady. Majitel byl sympaťák a jako jediný ze všech hostitelů nám dal, kromě dvou pokojů, konečně i pokoj. Neotravoval, nevyzvídal, a když podával na zápraží snídani, napsal nám to přes Skype. Oáza!

Na západ slunce jsme se vypravili na Lví skálu Sigiriyu, což je obrovskej šutr 200 metrů nad džunglí, kterej sem nejspíš spadl z nebe. Výstup v podvečerním slunci rozhodně doporučuju jako top zážitek. Sigiriyi se přizdívá pevnost v oblacích nebo palác neřesti. Jsou zde totiž k vidění krásné zachovalé fresky polonahých dívek, ohledně kterých se odborníci nejsou schopni shodnout, zda to byly nebeské bohyně nebo kurvy. Dnes již vede na vrchol ocelové schodiště, ale dříve to byl takový malý ferratový zážitek ve stylu ruské rulety. Stopy dřívější cesty jsou dodnes patrné. V mezipatře vás čekají dvě obrovské kamenné lví tlapy, které daly skále jméno. Původní schodiště nejspíš impozantně ústilo do kamenné lví tlamy. Na vrcholu naleznete pozůstatky královského komplexu, který byl tak megalomanský, že lze tušit králův komplex méněcennosti. Král zde byl naprosto soběstačný díky důmyslnému zavlažovacímu systému. My jsme bezbranní a nesoběstační, takže musíme na zavlažení sejít dolů.

POLONNARUWA

Hned jak jsme v starobylém královském městě Polonnaruwě vystoupili z autobusu, vrhl se na nás majitel půjčovny kol a vysvětlil nám, jak to tady chodí. Nikdo tady nechodí. Zapůjčili jsme si tedy vratké bicykly a vjeli do historie. Polonnaruwa byla 250 let hlavním městem Cejlonu, postupem času byla ale zapomenuta a zarostla džunglí. Kromě majestátního kruhového chrámu Vatadage či obrovských bílých či cihlových dagob jsou tu mimo hlavní trasy rozesety i desítky malých ruin, mezi kterými se prohánějí varani úctyhodných velikostí. Iluze starobylosti je tu tak dokonalá, že by vás nepřekvapil ani Tyranosaurus Rex. U zdejšího nejznámějšího sochařského seskupení tří Buddhů budete muset uznat, že buddhismus je velmi sympatické náboženství. Hlavní protagonista nedělá nic jiného než sedí, leží, nebo hloubá v nirváně. A pozor, k Buddhovi vždy čelem!

VÝCHODNÍ POBŘEŽÍ

K dalšímu plážovému odpočinku jsme se odebrali na východní pobřeží u města Trincomale do letoviska Alles Garden. Tato oblast byla kdysi centrem válečného dění, takže to úplně „alles garden“ vždycky nebylo. V tomto období zde mělo velet monzunové počasí, ale lijáky absentovaly, stejně jako davy turistů. Prosluněné písečné pláže jsme tedy sdíleli jen s krávami, varany a pejsky. Peťa, proslulá svým sociálním cítěním, tady hnedka adoptovala nejvíc starýho, vypelichanýho a zablešenýho psa na celý Srí Lance. Shiva's Beach Resort & Restaurant nám poskytnul útočiště nejen ku spánku a jídlu, stal se i dějištěm nejčernějšího dne každé dovolené. Museli jsme vyprat! Barevnosti a diverzitě odstraněné špíny byl schopen konkurovat jen hinduistický chrám v Trincomale s prostým názvem Bagavathi Sri Pathrakali Amman Kovil. Větší psychedelickou úchylárnu těžko někde najdete. Je tu tolik divných věcí, že nevíte, kam dřív koukat. Na nádraží v Trincomale si dává pravidelné dostaveníčko vysoká. Daňci se tu procházejí po ulicích i po hřbitově. Shledání s příbuznými je vždy milé. V Trincomale jsme pokořili rekord v počtu lidí jedoucích v jednom tuk tuku. Vešlo se nás do něj pět.

ANURADHAPURA & WILPATTU

Naše další kroky vedly do královského města Anuradhapura, které jsme pro zjednodušení překřtili na Anapurnu a ubytovali jsme se ve Swiss Garden. Starobylá část města je rozlehlá, takže opět volíme bicykl. Nejstarší, největší a nejdéle fungující království na Srí Lance je plné úctyhodných dagob. Fajnšmekři dobře ví, že dagoba je oproti pagodě uvnitř plná hlíny a cihel, aby se nezřítila sama do sebe. Pokud se tedy chcete podívat dovnitř, chce to dobrý majzlík a kladívko. Největší ruch je okolo bílé dagoby Ruvanvelisaya. Samotná stavba připomíná Buddhovu obrácenou misku a věž na vrcholu Buddhův slunečník. Anapurna je oproti Polonaruwě živé místo, kde se dennodenně praktikují náboženské obřady. Nás snad ze všeho nejvíc udivuje slavnostní bílé čisté oblečení věřících. Jedeme raději zírat o dům dál na obří Jethavanarama dagobu. V době svého vzniku byla třetí největší stavbou světa, vyšší byly již jen egyptské pyramidy. Vaše neutuchající mládí v závěru dne potrhne nejstarší stúpa na Srí Lance a nejstarší strom na světě. Pomalu ale jistě stáčíme naše kroky k letišti, ale po cestě jsme si ještě nenechali ujít jedno ranní vstávání na safari v národním parku Willpatu. S hledáním ubytování jsme zde měli menšími potíže, ale nakonec jsme objevili příjemnou Teal Cottage. V největším národním parku Srí Lanky se spoustou jezer jsme z bezpečí džípu zahlédli různé sudokopytníky, orli, varany, krokodýly, sovy i barevné ledňáčky. Hlavní hvězdu leoparda jsme bohužel nezahlédli. Viděli jsme ale aspoň jeho tlapičky v písku.

NEGOMBO A LOUČENÍ SE SRÍ LANKOU

Vlak z Puttalam do Negomba nám ujel, takže se srílanskou dopravou loučíme v našem oblíbeném autobuse. Bereme první ubytko, na které narazíme (Shanith Guesthouse) a míříme na večeři na pláž. Negombo je bývalá rybářská vesnice, která se díky blízkosti letiště proměnila v klasické plážové letovisko se spoustou hotelů a obchodů se suvenýry, na které děláme hromadný nálet. Pláž hostí krásný západ slunce, je plná rybářů spravující sítě a mužů hrajících zdejší oblíbenou deskovou hru carrom. Blízkost letiště nám směřuje chutě západním směrem, po dlouhé době futrujeme dort a sushi. Taxíkem na letiště projíždíme kolem davů obklopujících řečnícího muže - prezidenta Srí Lanky. Kyneme a děkujeme státním orgánům Srí Lanky za důstojné rozloučení s naší expedicí.

MALEDIVY

Kýčovitý závěr zimní dovolené není od věci, obzvláště když je vzdálený hodinu letu. To je jak cesta z Budějc do Tábora. Silva na letišti hřímá zlostí nad svou letenkou do hlavního města Male a míří na reklamační oddělení: „Male, male, vždyť já jsem female!“ Petra po přistání svrbí ruce, přiznává se nám, že by nejraději Maledivy vynechal a letěl domů. Za bagrem, za mrazem, za prací. Letiště má svůj vlastní ostrov a samotné přistání na Velana International Airport uprostřed vody je zážitkem. Do hlavního města Malé jezdí z letiště pravidelné MHD v podobě motorové bárky. Maledivy tvoří řetězec 1196 tropických ostrovů, z nichž obydleno je zhruba 200 a jsou nejníže položeným státem světa. Nejvyšší hora země dosahuje výšky 2,5 m.n.m. Návštěvu Malediv v žádném případě neodkládejte. Dle prognóz OSN tenhle shluk pohádkových atolů do roku 2100 zcela zmizí se stoupajícím oceánem. Země proto tvoří fond, ze kterého by si mohla nakoupit nová území. Vláda už s odkupem částečně začala na Srí Lance, v Indii a v Austrálii. Nevýhodu této muslimské země jsme poznali hned při celní kontrole. Alkohol je totiž absolutní tabu. Dámská část expedice působila nicméně dostatečně nevinně, aby se kontrole vyhnula. Peťě se tak podařilo propašovat láhev vodky a mně dvě piva. Vlastně tři. To třetí jsem měla v sobě, abych se odvážila pašovat ty dvě. Islámské právo šária není rovněž kompatibilní s obnažováním vašich nekřesťanských šunek na odiv všude, kde se vám zlíbí. K tomuto účelu jsou určeny pouze turistické bikini beach, které jsou odděleny od okolního ctnostného světa dřevěným paravánem. Ačkoliv patří Maledivy mezi jedny z finančně nejdostupnějších tropických rájů na světě, většina turistů to tu pojímá nadmíru snobsky. Pronájem vlastního ostrova a hydroplánu je zde úplně normální. My jsme se proto rozhodli pro odvážný experiment. Spokojíme se s obyčejným ostrovem pro chudé a veřejnými plážemi!

Noční plavba do tropického ráje na ostrov Thoddoo na smrduté nákladní bárce trvala několik hodin. Velká únava a velké vlny způsobily, že jsme s povděkem ulehli na zem s místňákama a s Kinedrylem. Ostrov má 1 km čtvereční, je vzdálený 65 km od letiště, nejsou zde bankomaty, úřady, silnice, auta, policie ani suvenýry. Není tu samozřejmě ani alkohol. V té plechovce v místním koloniálu s nápisem Gin & Tonic taky není. Naše ubytování Thoddoo Retreat Guest House je krásné a čisté. V ceně máme snídani, jízdní kola, šnorchly a v koupelně obrovského pavouka ve velikosti štěňátka čivavy. Koupelny v tropické zahradě neměly střechu, takže se pavouček obzvláště často a rád vracel k Silvě, která si ho zamilovala. Ostrov Thoddoo není umělým resortem, místní tu spěchají do mešit, okopávají zeleninu a sklízejí papáju v rozlehlých sadech. Při ranní procházce jsme s Peťou dokonce dostaly do jednoho sadu pozvání a místní sadař nás obtěžkal (pouze) ovocem! Na ostrově Thoddoo jsme si celé dva dny lebedili ve vyhřátých stojatých tyrkysových vodách, pozorovali mořské želvy a barevné rybičky pár metrů od břehu a projížděli se na kolech pozorováni všudypřítomnými leguány. Největším zážitkem bylo naše první setkání s obrovskými rejnoky, kteří plachtí v hlubinách jako ptáci.

Několik posledních hodin jsme strávili na umělém ostrově Hulhumalé, na který se dostanete z letiště přes most autobusem. Je to taková nouzovka, když se vám nechce čekat v letištní hale, něco jako OD Šestka na Ruzyni. Slavnostní otevření provedl prezident v roce 2004. Inu, u nás se otvírají dálnice, na Maledivách ostrovy. Mají tu i bikini beach, takže jsme se před odletem krásně opláchli a nasolili. Petrův pohár stesku přetekl při pohledu na krásný bagr přímo na pláži a taky nám řekl, že už ho pěkně sereme. Před odletem jsme si ještě neodpustili večerní procházku hlavním městem Male, která není nikdy moc dlouhá. Během necelé hodiny totiž vždy dojdete na druhý břeh. Potkali jsme tu spoustu mešit, žen v tradičním hidžábu, památník tsunami a ani jednoho turistu.

NOČNÍ DUBAJ A NÁVRAT DOMŮ

Na nočním mezipřistání v Dubaji jsem všechny zkušeně provedla po velkoměstě, protože jsem tu už jednou byla. No dobře, nemohla jsem trefit ani cestu z letiště. Ale tu místní velkou věž všech věží jsme našli. Podobně náročným úkolem bylo najít bundy na dně batohu, protože v poušti je překvapivě v noci zima. Zpět na letiště jsme si to střihli první ranní linkou metra a v Praze jsme si střihli návrat do kruté zasněžené reality. Letošní výlet splnil veškerá očekávání, potěšil nás krásným počasím a spoustou zážitků. Pokud se sem chystáte, opravdu (ale opravdu!) zvažte i ty Maledivy. Poté, co vás Srí Lanka zahltí a přehltí všemi těmi barvami, pachy a zvuky, jsou ty tiché, čisté a liduprázdné tropické ostrovy naprostým balzámem na duši. A stejně tak jako každá správná pohádka, má i náš cestopis pohádkově šťastný konec. Petr se nakonec doma shledal se svým bagrem a pokud se neubagroval, bagruje tam dodnes.

KATASTROFY V DESTINACI

Ani Srí Lanka a Maledivy se v přímé časové souvislosti po mé návštěvě nevyhnuly mým tradičním nezbednostem. V únoru 2018 byl vyhlášen výjimečný stav na Maledivách v reakci na vzpouru prezidenta, který odmítl respektovat rozhodnutí nejvyššího soudu a propustit vězněné představitele opozice. V březnu 2018 následoval výjimečný stav na Srí Lance, kdy mezi Sinhálci a Tamily propuklo násilí ve městě Kandy v reakci na smrt Sinhálce po napadení skupinou muslimů. Sinhálci vypalovali domy a obchody muslimů.

ITINERÁŘ

1. den: přílet do Negombo	12. den: Dambula, Sigiriya
2. den: Colombo	13. den: Polonaruwa, Trincomale
3. den: Moragalla	14. den: Trincomale
4. den: Galle a Mirissa	15. den: Trincomale, Anuradhapura
5. den: Kogalla lake, Mirissa	16. den: Anuradhapura
6. den: Mirissa, Embilipitiya	17. den: Willpatu, Negombo
7. den: Udawalave national park, Dalhousie	18. den: Negombo, odlet do Male
8. den: Adam´s Peak, Nuwara Eliya	19. den: ostrov Thoddoo
9. den: Nuwara Eliya	20. den: ostrov Thoddo
10. den: Kandy	21. den: ostrov Thoddoo, Male, Huhumalé, odlet z Malé
11. den: Kandy, Pinawala	22. den: přílet Praha

KOLIK TO STOJÍ?

letenka Praha- Colombo-Male-Praha	16.600,-Kč
letenka Colombo - Male	3.700,-Kč
vízum ETA	790,-Kč
ubytování Srí Lanka (osoba, noc)	200,-Kč
vstupné Sigiriya	650,-Kč
vstupné Anuradhapura	500,-Kč
lodní výlet na velryby	900,-Kč
jízda vlakem 80 km	15,-Kč
pivo	30,-Kč
oběd v místní jídelně	40,-Kč
oběd v restauraci pro turisty	150,-Kč
ubytování Maledivy (osoba, noc)	750,-Kč

Více fotografií pro nenasytné jedince najdete v této veřejné fotogalerii