Autorem tohoto cestopisu nejsem já sám, ale má sestra Tereza Daňková. Já jsem tu pouze v roli vydavatele a technické podpory.

Čas vyrazit do Barmy uzrával pozvolna. Vojenská junta, která skoro 50 let ovládala zemi tvrdým vojenským režimem, konečně předala v roce 2011 opratě nové vládě. Režim, známý etnickými čistkami a porušováním lidských práv, se pozvolna hroutí. Barma předvádí se zaťatými zuby okolnímu světu demokracii tak, jak to nejlépe umí. Máme ústavu, volby, parlament, turisty, jsme hodní a hraví… Zdejší hlavní zásada cestování však praví: „Nikdy s místními nemluvte o politice, pokud sami nezačnou.“ Do mnohých oblastí mají ještě stále turisté vstup zapovězen. Kdesi za zdmi rychle rostoucích luxusních resortů stále bručí političtí vězňové. Ekonomicky nejzaostalejší stát jihovýchodní Asie, který byl kdysi naopak tím nejbohatším, se nyní rozkoukává v moderní džungli přes objektiv smarthphonu, ve kterém nemá internet… Velmi pozvolna uzrávala také moje představa o tom, s kým do Barmy pojedu. Zájemců přibývalo stejně rychle, jako jich ubývalo. Když se mi ozvala skupina 3 lidí z webového portálu hedvabnastezka.cz, nebylo o čem přemýšlet. Ideální čas vyrazit do téhle země byl totiž již včera. Kdo bude moct říct, že byl v Barmě ještě v době, kdy tu nebyl jediný Mc Donald?

Je to Barma nebo Myanmar? V roce 1989 se vojenská junta rozhodla, že původní název země Barma změní na Svazovou republiku Myanmar. Šlo o politický krok, gesto pro zbytek světa, že je tu zbrusu nový stát. Pro opozici i většinu světa (USA,UK) proto Barma zůstala nadále Barmou. Naopak OSN i EU respektují název Myanmar, který má země v ústavě. Zapeklitý problém, jak tuto zemi nazývat, řešil i Barack Obama v roce 2012 před svou první návštěvou. V souvislosti s volbami v roce 2015 se mluví i o možném referendu na toto téma.

PŘÍPRAVY PŘED ODLETEM

Před odjezdem do Barmy je nutné obětovat pár minut na internetu a 50 dolarů k získání turistického víza na 28 dní. Pro všechny, kdo rádi cestují na blint, přidávám informaci, že u kolonky „vaše adresa v Barmě“ se nikdo na imigračním nepozastavoval nad tím, že „Sunshine Hotel in Barma Street“ zcela jistě neexistuje…

Kdy jet do Barmy? Barma leží z větší části v tropické monzunové oblasti. Od května do září tu chčije a chčije. Jeden Barmánec se nám k tomu svěřil, že: „Nejsou tu žádní turisté, vše je zavřené, pořád prší, silnice jsou podmáčené, takže celé dny jen koukám z okna a občas hraju basketbal.“ Hlavní sezóna nastává od prosince do února. Na jaře pak vrcholí nesnesitelná vedra (40°C a víc). Potvrzuju, že jsem konečně získala představu o tom, jak se cítí železo, když se kuje, dokud je žhavé… Naočkujte si břišní tyfus, žloutenky, případně vzteklinu.

Mobilní telefon si určitě vezměte s sebou, bude se vám báječně hodit jako budík. Česká republika zatím nemá uzavřené smlouvy s místními operátory, takže si nikam nezavoláte. Na internet se ale přes wifi v hotelech většinou dostanete. Nezaměňujte však termín „dostat se na internet“ za „odeslat něco přes internet“.

MEZIPŘISTÁNÍ V DUBAJI

Se spolucestovateli jsme se seznámili až na letišti a vypadá to na slibnou zábavu. Šárka je otrlá cestovatelka, pracující na recepci v Německu, vynikající stopařka a vyjednavačka, byla v Laosu a na Srí Lance. Do Barmy už měla loni koupenou letenku. Bez pojištění storna… Lucka je velmi otrlá cestovatelka, pracující na sociálce v Ostravě, žije už 10 let s Pákistáncem, projela sama Irán v přestrojení za muslimku, byla i v Indii a každoročně jezdí do Pákistánu „na chalupu za tchýní“. Honza je neotrlý policajt z Prahy, má doma manželku a dvě děti. Nemá s sebou telefon a se všemi cizinci mluví česky. Byl na Kubě a v Indii, ale prý ještě nikdy nebyl v Asii.

Odlétáme z Prahy s Emirates. Na mezipřistání v noční Dubaji máme šest hodin, takže velíme taxikáři k „věži všech Arabů“, to jest k „Burj al Arab“. Cena za noc v této sedmi hvězdičkové ubytovně ve tvaru plachetnice začíná na pouhých 40.000,-Kč. Nebo si dopřejete královské apartmá s jednou nulou navíc? Hotel je postaven na umělém ostrově, takže heliport je nutností. Ten pak poslouží i jako golfové hřiště nebo tenisový kurt. Na přilehlé pláži jsme si ve 3:00 ráno pomáchali nohy v Perském zálivu. Ropa ovšem nikde! Další povinnou zastávkou je Burj Khalifa, nejvyšší stavba světa (828 metrů), čímž ale superlativy nekončí. Nejvíc podlaží! Nejrychlejší a nejvyšší výtahy! Nejvýše položená mešita! Nejvýše položený bazén! Vyhlídková plošina je bohužel po půlnoci zavřená, ale hřeje nás alespoň pocit, že výtahy k ní dodala pardubická firma…

Dubaj je kontroverzní, kosmopolitní velkoměsto s více jak 200 různými národnostmi. Objev ropy v 60. letech odstartoval šílené tempo rozvoje, které dohání k šílenství všechny ekology světa. Luxusní hotely, nákupní centra a nadbytek všeho dělají z Dubaje město jako stvořené pro manželky fotbalistů. Ropa ubývá, ale šejk v pravý čas pochopil, že největším bohatstvím tohoto emirátu je především jeho 12 slunečných měsíců v roce… Megalomanské projekty jako sjezdovka uprostřed pouště nebo uměle zbudované ostrovy sem lákají davy nenasytných, zámožných turistů, kteří jsou (se slinou u pusy) ochotni vyťukat PIN na své zlaté kreditce… Náš krátký pobyt v Dubaji svérázně zakončil pákistánský taxikář, který slyšel „Czech Republic“ poprvé v životě a na rozloučenou nám pyšně pravil: „Tak pozdravujte v té vaší zemi… v té… ehm… Čiči Biči??!“

ONE NIGHT IN BANGKOK

2 hodiny do Prahy, 3 hodiny na letišti, 6 hodin do Dubaje, 6 hodin v Dubaji, 6 hodin do Bangkoku, 3 hodiny v dopravní zácpě a za pár hodin letíme do Barmy. V Dubaji bylo ráno, v Bangkoku byla noc a my máme půlnoc už od rána. Miluju časová pásma, člověk nemusí ani chlastat a cítí se jako debil. Říká se, že každá pařba v Bangkoku je legendární. Já měla ráno dojem, že jsme popíjely na slavné Khao San Road s mojí spolužačkou z Budějc… Ráno míříme poklidným tempem na letiště, což zákonitě končí zběsilým sprintem terminálem ve chvíli, kdy už naše letadlo mělo být dvě minuty ve vzduchu. V nastalém chaosu jsem ztratila barevné kopie svého cestovního pasu, občanky i řidičáku, to vše uprostřed města světově proslulého paděláním čehokoliv…

MANDALAY

Naše putování Barmou začíná ve městě Mandalay, ačkoliv nás Lucky mobilní telefon neúnavně vítá v africkém Kamerunu. Ta pařba v Bangkoku byla asi opravdu větší, než jsme čekali… Bojový úkol dne, to jest sehnat prachy, jsme splnili hravě hned na letišti, byť šok z nenadálého milionářství byl silný. Kurz barmské měny KYAT (čteno: „čat“) činil 1038 kyatů za 1 dolar… Milionáři s cihlou bankovek v podpaží chytají záhy bezplatný autobus do centra města. S útokem na směnárnu to ale nepřehánějte. Hodně věcí se tu totiž platí prioritně v amerických dolarech. P.S. Spojovat menší bankovky dohromady sešívačkou je normální.

V rozpáleném Mandalay záhy padá první mýtus o Barmě. Žádné rezervace ubytování dopředu nejsou potřeba! Ubytko v Nylon hotel (10 USD na osobu) jsme vyřídili během chvilky. Angličtina je specificky asijská, ale brzy pochopíme, že: „bó éé“ znamená „boiled eggs“. Snídaně je vždy zahrnuta v ceně a vždy zahrnuje vajíčka. Z labyrintu prašných ulic se vymotáte jen díky sofistikovanému značení. Místo názvů jsou tu vždy jen dvě čísla (kolmá versus rovnoběžná). Jakmile ale ochutnáte pověstný Mandalay rum, zamotáte se tak, že vás už nevymotá nic. Šárka nás hned první den začala školit v jízdě stopem. Honza nás hned první den začal školit ohledně nutnosti jízdy taxíkem. Sveřepá výměna názorů skončila naší první jízdou na korbě náklaďáku, za kterou „platíme“ zmateným Barmáncům zápaďáckou Marlborkou. Někteří zhnuseně dloubají filtr cigarety.

Řádně se zahalte a zujte si boty! Vyrážíme do zdejších pagod a chrámů. Zapamatujte si všudypřítomné slovo „PAYA“. Fajnšmekři si nastudují, že paya může mít podobu zvonovitého „zedi“ nebo čtvercového „pahto“. Zavítali jsme do celodřevěného kláštera Golden Palace Monastery i do Kuthodaw paya, což je prý největší kniha světa zapsaná na 729 mramorových deskách. Takže je to největší roztrhaná kniha světa! Opominout nelze královský palác, obrovské území ve tvaru čtverce, které se mělo původně stát středem světa. Když jdou místní kluci do kláštera, je to velká paráda a my byli u toho. Točí se tu celý rodinný rozpočet, nosí se velkolepé kostýmy a ozdůbky se motají i z bankovek. Nádech starobylé tradice občas vyruší jen čouhající smartphone za rouchem mnicha či plechovka Coca Coly v rukou pohádkové princezny. Barmánci vlítli rovnou z pravěku do světa hi-technologií a mobily nosí spíš jako šperk. P.S. Pokud se chystáte „na lepší“, zvolte ponožky do žabek!

Vyšplhat na MANDALAY HILL, to je spousta schodů, spousta Buddhů a západ slunce nad řekou. Barmánci naše nadšení nechápou a zvědavě vyzvídají: „A u vás v Evropě slunce nezapadá?“ Chrám je v obležení mladých usměvavých mnichů. Každý muž se jím musí stát minimálně 2x za život. Jednou okolo patnácti let, podruhé po dvacítce. Funguje to jako klasická základka se špetkou buddhismu. Mniši vedou prostý život plný odříkání. Smí vlastnit jen žejdlík na jídlo, hrnek, žiletku, mnišský hadr a smartphone. Holky mnišky nosí růžovou, to dá rozum. Mnichy potkáte v autobusech, na trzích a především pak ráno v ulicích, kdy vyrážejí za almužnou. O jídlo však nežebrají, nýbrž se nechávají obdarovat, aby umožnili darujícímu vykonat dobrý skutek…

Vynechat nelze osadu Amarapura a její extrémně fotogenický teakový most U BEIN. Most dlouhý přes 1 km je po 150 letech stále funkční a stále v obležení turistů. Vede přes vysychající jezero Taungthaman, pojmenované po lidožravém obrovi, který sem údajně přišel hledat Buddhu. Ale hledejte Buddhu v těch davech! Možná budete daleko úspěšnější při východu slunce… S klidným svědomím vynechejte starobylé bývalé hlavní město INWA, které se nachází na uměle vytvořeném ostrově. Davy turistů, pár rozpadlých pagod a dvě hodiny v pařáku na rozhrkaném oslovi. Děkovali jsme Buddhovi, že jsme nakonec jednoho Barmánce ukecali jen na krátký rychlookruh za 1.000 kyatů na osobu. V Barmě je prý víc zlata než ve švýcarských bankách. Mandalay je navíc jediným místem, kde se vyrábí zlaté plíšky, které si pak poutníci zakoupí a lepí je na pagodu. Plíšky vyrábí subtilní Barmánci v malých dílnách s velkým 8 kilovým kladivem. Celý den mlátí do malé kuličky zlata, dokud nevznikne plíšek. Pagody tak v Barmě stále rostou a rostou a jestli nepraskly, tak tam rostou dodnes…

HSIPAW

Na sever do klidné vesničky Hsipaw (čti: sipó) jsme se projeli autobusem. Ubytování v Yee Shin Guest House bylo čistý, měli tu studený pivo, teplou vanu a úžasnou terasu z bambusu. Dvě myši v pokoji nás nerozhodily. Rozhodil nás jen Honza, který se bez optání umyl Šárčiným mýdlem na praní značky Jelen… Ekonomicky vzdělaná Lucka ještě téhož večera poznala, jak svérázně vedou právníci účetní knihy v thajských bhatech, barmských kyatech a amerických dolarech. Byl to velmi dlouhý večer s pivem a kalkulačkou v ruce…

Hsipaw má svoji fajnou atmosféru, chladná rána, kopcovitou krajinu a úžasný, typicky asijský, ranní trh. Na pojízdné masně se v horku třepotají igelitové pytlíčky s ledvinkami a játry. Sladce působící placička není sladká, ale chutná po rybě. O spoustě věcí nevíte co to je a už se to nikdy nedozvíte. Odpoledne nás jeden hodně zbetelenej pán odvezl někam, kam jsme nechtěli. Ve vesnici Bogyo se zrovna konají slavnosti u příležitosti úplňku. Je to něco mezi trhem, cirkusem a poutí. Nevěřícně zíráme na točící se ruské kolo plné radostných dětí. Kolo strašidelně vrže a je zahaleno v oblaku černého kouře. Poprvé jsme se tváří v tvář setkali s tradičním pudrem tanaka. Tuto žlutou pastu z kůry stejnojmenného stromu si každá Barmánka ráno matlá po obličeji. Prvotní blátíčko na obličeji uschne do jemného písečku. Tohle se nikde jinde na světě nenosí. Je to opalovací krém, parfém i make-up v jednom. Až se tanaka proflákne na západě, nebudou mít drogerie, co žrát!

Pěší výlet na vlastní pěst po okolí nám přinesl cenné poučení: „Nikdy nevěř svojí mapě!“ Tamější horké prameny jsme nenašli, ale horko z nás odkapávalo v pramenech. Ve finále jsme zjistili, že po vesnici kolují dvě různé mapy a na každé jsou tyto prameny značeny diametrálně jinde. Pravděpodobně jde o promyšlenou vzdělávací akci pro turisty, aby pochopili, že v Barmě je cesta vždy cílem. Před setměním jsme místnímu taxikáři ukázali, kde tu mají pagodu Sunset Point. Ne, opravdu jsme zas znovu nechtěli odvést na slavnosti…

CESTA VLAKEM

Všichni nás varovali, že úroveň železnic je tu extrémně špatná, vlaky staré a pomalé, koleje ztrouchnivělé a vagóny přeplněné. Při první příležitosti jsme proto vyžadovali jízdu v nejnižší třídě. V ceně jízdenky je zahrnuto i životní pojištění, jehož hodnota je 0,000725% z celkové ceny, což nás naplnilo bezbřehým optimismem. Tahle jízda je opravdu jízda! Připravte se na hodně modřin a hodně Kinedrilu. Vagóny v kolejích drží jen silou vůle, zuřivě sebou hážou ze strany na stranu tak, že i přivázané batohy padají na nebohé Barmánce, kteří jsou však daleko více v šoku z pohledu na bílé turisty. Mezi Hsipaw a Pyin U Lwin vlak konečně zpomalí a jede krokem, což nevěstí nic dobrého. Čeká vás adrenalinový přejezd přes nejvyšší barmský most Gohteik viaduct. Úzká jednokolejka z roku 1899 se viklá nad 250 metrů hlubokou propastí. Zábradlí je hovadina, zhluboka dýchejte.

PYIN OO LWIN

Při naší zastávce v Pyin Oo Lwin nám poprvé a naposled zlehka sprchlo a poprvé nás odmítli ubytovat v hotelu s tím, že cizince prostě nechtějí. Tohle městečko na každém kroku připomíná svou britskou koloniální éru. Jsou zde udržované botanické zahrady, koloniální budovy a jahodové plantáže. Hned po probuzení v Bravo Hotel jsme si každý našli svého Barmánce s motorkou, čemuž se tu říká vzletně „moto-taxi“. Ten můj byl svědomitý, nutil mi pořád helmu a v nedaleké vesničce mne představil svému panu otci. Prošli jsme si rozsáhlé zahrady Kandawgyi a pak zamířili k vodopádům Anisakan (9 km za městem). Před strmým půlhodinovým sestupem do rokle jsme se posilnili obědem a místním vyhlášeným ovocným vínem. Poprvé v životě jsem viděla na lahvi s alkoholem varování, že: „je to zdravé a přinese vám uspokojení.“ Liduprázdné a průzračné vodopády předčily naše očekávání. Koupačka ve 40°C vedru opravdu bodla, nicméně policejní část expedice čekala pro jistotu v suchu a bezpečí na břehu. Naši motorkáři nám darovali pytlíček se šampónem a s napěněnou hlavou nám naznačovali, co s tím. Tak jo, pod vodopádem jsem si ještě vlasy nemyla. Koupel ve vlastním potu při strmém stoupání zpět nahoru už bodla o poznání méně. V tradiční barmské restauraci jsme si pak všichni dali výborné jídlo a dodnes se hádáme, jestli to byly houby nebo úhoř nebo mořské řasy. Ještě téhož večera jsme na ulici požádali vtipného Inda, zda by nás neodvezl zpět do Mandalay v naději, že ještě chytneme noční autobus do naší další destinace. Dlouhou jízdu tmavou krajinou nám zpestřovala hlasitá a veselá bollywoodská hudba, kterou se snažil náš řidič zamaskovat, že jede jako prase. Jelikož se většinu času zdržoval v protisměru, naše zásoby alkoholu z domova definitivně padly. Autobusák v Mandalay zel bohužel prázdnotou, takže jsme nakonec vyhledali skrovný nocleh v ET Hotel a vyhádali slevu s argumentem: „hodně schodů a hodně vedra!“

BAGAN

Naší další destinací je starobylé město Bagan. Toto nejprofláklejší místo Barmy vás příjemně překvapí tím, že to vlastně žádný monstrózní cirkus pro turisty není. Všech zdejších 3.000 chrámů (z původních neuvěřitelných 10.000!) je totiž rozeseto na obrovské ploše 42 km2. Davové zážitky se vám nabízí pouze při východu a západu slunce na proslulé Swesandaw paya a Pythada paya. Až vás zde již poněkolikáté někdo přetáhne stativem a znovu dostanete do ksichtu cizí selfie-tyčí, pochopíte, že nastal čas vyfičet zbůhdarma k jakékoliv pagodě, která nemá jméno. Viděla jsem ohromující zlatou Schwezigon pagodu, vyšplhala na samý vrchol Swesandaw paya, obdivovala nejvyšší Thatbyinnyu Temple i největší Dhammayangyi Temple, jehož interiér je zasypán cihlami. Největší zážitek mám ale stejně z neznámé malé pagody, ve které jsem sama v ranní mlze s čelovkou na hlavě šmatlala bosýma nohama tmavou, úzkou chodbou vinoucí se vzhůru. Na zdech v mihotajícím světle jsem zahlédla staré kresby slonů a radovala se z toho, že mě na samém vrcholu pagody z lehce strašidelné atmosféry vyrušilo jen stádo mečících koz v dáli. Od 11. století se tu toho vskutku moc nezměnilo. Mnoho pagod se pomalu hroutí, mnoho se naopak staví. Můžete si tady osahat staré malby nebo na vrcholu starobylé pagody chroupat popcorn. Jedinou podmínkou je vstup na boso, což v poledním žáru připomíná chůzi po rozžhavených uhlících. Pokud by se jedna jediná zdejší pagoda přemístila do Evropy, obehnali by ji ostnatým drátem a oprašovali bílou rukavičkou. Bagan si v celé té své neuvěřitelnosti může dovolit neuvěřitelné…

Do Baganu se údajně platí turistické vstupné 20 USD, nicméně po nás nikde nikdo během 2 dnů nic nechtěl. Bagan jsme prošli pěšky, projeli na kole (1.000 kyatů) i na elektrokole (9.000 kyatů). Vychvalované elektrokolo nám však připravilo hned 3 nemilá překvapení. V prvé řadě jsme velmi brzo píchli gumu. Základem úspěchu je v této chvíli najít někoho, komu funguje mobil a někoho kdo ví, u kterého keře v Baganu stojíte. Chlapec z půjčovny pak rychle zjedná nápravu. V druhé řadě nám velmi brzo začala skomírat baterka, což vyústilo ve velmi pomalý, noční adrenalinový návrat. V třetí řadě nás nemile překvapilo, že se nám do elektrokola schoval had. V naprosté tmě mezi pagodami jsme nakonec v zoufalství nekompromisně zastavili místní minivan plný Barmánců. Angličtina nulová, ale ukázat prstem na vehikl a zlověstně zasyčet, vyvolalo okamžité pochopení a uchopení klacků do rukou celé posádky. Veselé společenské setkání skončilo ve chvíli, kdy jednoho Barmánce napadlo nadzvednou sedadlo spolujezdce, na kterém by byla bývala bezstarostně usedla moje zadnice. Had úctyhodné velikosti zde byl stočen jako vinná klobása. Užovka to asi nebyla, protože udatní Barmánci s ustrašeným řevem uskočili a my už jen zahlédli, jak náš černý pasažér hbitě odsvištěl do okolních keřů. Možná jsem se jen ochudila o velký šok, návštěvu místní nemocnice, ale možná jsem se i podruhé narodila. Každopádně jsme se večer u sklenky rumu v našem tamějším domově New Park Hotel ještě dlouho křečovitě zajíkali smíchem při představě, jak v puritánské Barmě někde vysvětluju, že mě do rozkroku uštknul had.

Dámská část expedice druhého dne vstává v 4:00 a ještě za černo-černé tmy vyráží na vrzajících kolech na východ slunce, což je v místní krajině nezapomenutelná expedice. Při prvních paprscích slunce tu totiž vzlétají nad baganskou planinu horkovzdušné balóny plné turistů. Vynořují se nenápadně v dáli z ranní mlhy a brzy se nám vznášejí těsně nad hlavami. V Baganu začal další nový parný den. Naštěstí je uvnitř pagod krásný chládek, ve kterém často čeká nějaký Barmánec, který vám povypráví pár místních legend a pokusí se prodat pár svých obrázků. Okolo pobíhají všemožná dítka, která se rostoucímu turismu přizpůsobují ze všech nejrychleji. Některá pomáhají v čajovnách, některá na ulici prodávají pohlednice. Kdo nesežene pohlednice, prostě si je pastelkami namaluje. V Baganu zkrátka nikdy nepřestal obchod kvést…

BARMSKÁ KUCHYNĚ

Barmská kuchyně, která je šmrncnutá kuchyní čínskou, thajskou i indickou, je trochu neprávem opomíjená. Pravdou je, že smažení čehokoliv v kýblu oleje, je zdejší oblíbenou kratochvílí, nicméně my jsme při svém putování ochutnali samá výborná jídla. V tradičních vývařovnách jsme rychle přivykli sofistikovanému systému mističek. Základem této objednávky je ukázat na některé maso a spolu s ním vám pak pan hostinský přinese další desítku mističek plných rýže, zeleniny a omáček ve stylu „co dům dnes dal“. Nutno dodat, že angličtinu je při objednávce někdy nutno nahradit dětským „búúú“, „mééé“ nebo „píp-píp“. Jako v každé asijské zemi i tady většinou každé jídlo začíná oblíbenou soutěží, komu dřív shoří huba. Konzumuje se tu různé kari (kuřecí, krevetové, buvolí), mohinga (jídlo z rýžových nudlí, kuřete, rybí pasty, rýže, česneku, cibule a citrónové šťávy) nebo výborná shanská polévka s oříšky. Pochutnali jsme si taky na úžasných banánových chipsech ve vesnici Pindaya nebo rýžovém nákypu napěchovaném v bambusovém stvolu ve vesnici Hsipaw. U moře pak frčí tradiční mořské potvory za netradičně nízké ceny. V Barmě je vůbec jídlo všeobecně levné. Měla jsem tu ostatně zatím svůj nejlevnější plnohodnotný oběd v životě. Paní na autobusovém nádraží v Mandalay hrnula všem strávníkům ze svých hrnců po okraj, za což si poručila neuvěřitelných 12,- Kč. Velmi sympatickým zvykem v celé Barmě je pak bezedná miska různých ochucených oříšků na stole každé restaurace. P.S. Vynechejte párkrát vaši hotelovou snídani a zamiřte k Indům. Pamatujete si na takové ty „panenky“ z koblihového těsta ze školní jídelny? Tak ty vám tady nosí na stůl ještě teplé jednu za druhou.

Ještě pořád máte chuť na něco sladkého? Zamiřte ke žlutému kolotoči. Místní vám na něm ulisují pár stvolů cukrové třtiny. Nápoj se podává stylově v igelitovém pytlíčku s brčkem. Naprostou asijskou senzací je pak barmské pivo. Často narazíte i na černé nebo točené! U jezera Inle se v pochybných rodinných podnicích ptejte po výborném domácím rýžovém vínu. Proslulé jsou pak barmské čajovny tzv. teahouses. Pro turistu však představuje objednání normálního čaje přímo vysilující záležitost. Nejbezpečnější varianta je „Chinese tea“, což je při troše štěstí opravdu obyčejný černý, sáčkový čaj. Pak tu máme „Myanmar tea“, který je ale často zaměňován i za „tea“. To je černý čaj s hromadou kondenzovaného mléka. Super dezert, ale není to čaj. Nejhorší možnou variantou objednávky „tea“ je instantní čaj v prášku. Není to kafe, ani čaj, je to něco odpornýho. Místní bohužel pojali podezření, že to mají všichni bílí turisti rádi…

ZAPOMENUTÉ VESNICE STÁTU CHIN

Jednomu ze sedmi států Barmy, státu Chin, věnuje průvodce Lonely Planet pouhých pár řádek s tím, že jde o hornatou a velmi řídce osídlenou oblast s prapůvodními kmeny, která je z celé Barmy suverénně nejchudší. Pro turisty je prý tato oblast paradoxně nejdražší a jestli jsme tak padlý na hlavu a chceme sem jet, tak si máme každý připravit minimálně 600 USD… Inu, jak to tak v Asii bývá (a to mě na ní tolik baví), slovo dalo slovo a už jsme všichni seděli v pofidérním džípu bez oken, s čistým průstřelem v předním skle, připraveni vyrazit na nezapomenutelný třídenní výlet do neznáma. Šárka září štěstím, tuhle cestu podnikáme hlavně na její přání. Osmihodinová jízda z Baganu do horské vesničky Kampelet byla zážitkem sama o sobě. Lidé okolo začínají být zajímavější, špinavější a udivenější a my se pomalu měníme na hlavní pouťovou atrakci. Mladí lidé se nás spontánně dotýkají, staří lidé před námi naopak s úděsem utíkají do chýší…

Obědváme v chatrči s hliněnou podlahou, vaří se tu na ohni a pod nohama nám kvokají slepice. Objednávka je jednoduchá, dostaneme všechno ze všech šesti hrnců, které jsou v domě a všechno je výborný. Panímáma mě chytá za rukáv a pyšně vede k dřevěné kadibudce, na které je vyryto slavnostní datum 10.2.2015. Uznale kývu. Už skoro měsíc tu nechodí do křoví! Kupuju lahev místního rumu. Briskně začínám tušit, že ho budeme potřebovat. Asfalt se záhy mění v nekončící oblak prachu a kamení. Krosny na střeše již splynuly s barvou okolní hlíny. Náš řidič Usan zastavuje u svatostánků a zapaluje vonné svíčky na usmíření zlým duchům. Díky bohu za to, moje cestovní pojištění se válí někde v Bangkoku… Ženy a děti tu v úmorném vedru staví silnice, holýma rukama nosí kamení a zahřívají asfalt nad ohněm. Nemůžeme z toho spustit oči, tak aspoň na všechny vytrvale máváme a zdravíme: „Mingulába!“ Každý Evropan by na jejich místě vztyčil prostředníček, oni se ale smějí na plné kolo a mávají nám na pozdrav. Očividně jsme jejich jediné zpestření dlouhého pracovního dne. Touto prací jsou ostatně Barmánci většinou perzekuování za protivládní aktivity. Vytahujeme slovník a začínáme se intenzivně učit barmštinu. Je nám jasné, že angličtinu tady užijeme opravdu jen v té kadibudce…

Jako pěst na voko se před námi vynořují dřevěné apartmány Pine Wood Villa. Tak přece tady s turisty počítají! A počítají fest… Je tu nulová konkurence, vysokohorská přirážka, takže smlouváme, až se z nás kouří a stejně to doklepeme jen na nesmyslných 70 dolarů za chatku. Není tu ale ani noha a ráno se na vyhlídkové terase podávají palačinky. Tak dejme tomu! Večerní ledová sprcha s čelovkou na hlavě má taky svoji romantiku.

Ještě téhož večera vyrážíme sami na procházku, což se ukáže být geniálním nápadem. Natrefili jsme totiž na vesnici plnou nejšpinavějších dětí na světě a slavných „pavoučích žen“. Tyhle dámy s potetovanými obličeji jsou opravdová rarita Barmy! Tetováním se schválně v mládí hyzdily, aby je neodvlekli nepřátelé. Většina z nich se hystericky bála fotoaparátu, nicméně ledy byly skoro vždy dokonale prolomeny naší nastudovanou větou: „Mingulába, namele babů“ ( = „dobrý den, nerozumím ani slovo“). Nejsem si dodnes jistá, kdo byl pro koho větší atrakcí. Malí špindírové s vlasy plnými vší se dychtivě sápali po našich omalovánkách i pastelkách s Krtečkem. Některé děti začaly pastelky nadšeně chroupat. Ještě dlouho mě bude ve snech strašit „Nudlový Lucifer“, chlapeček s obrovskou černou nudlí u nosu, kterou pravidelně natahoval a zas pouštěl z nosu dolů po své uhelné tváři. Asi jim v chýši došel Nasivin… Poměrně záhy nás zmerčilo i mužské osazenstvo vesnice. Když mě místní patriarcha familiárně objal a naklopil mi nekompromisně špinavý plecháček s rýžovým vínem do chřtánu, stačilo mi jen blesknout hlavou, že teď už se ale opravdu v té Asii poprvé poseru. Samozřejmě jsme to s nimi nakonec dojeli celý a došlo i na můj rum… Nejlépe tu celou nekonečnou vřavu dětského křiku, údivu a špíny vystihla večer Šárka, když pravila: „Já jsem z toho pořád úplně vybzíkaná.“ Tohle bylo skutečně nezapomenutelné setkání v zapomenuté vesnici.

MOUNT VICTORIA (stát Chin)

Povinností bylo zdolání nedaleké hory Mount Victoria, která je se svými 3.053 m.n.m. druhou nejvyšší horou Barmy. Nutno dodat, že ta nejvyšší Kchakabhouyazi má skoro dvakrát tolik. V Lonely Planet se ohánějí naprostou nezbytností výstupu s místním průvodcem, což se na místě ukázalo jako naprosto zbytečná volovina. Cesta z vesničky Kampelet je krásně schůdná a značená. Náš zdatný průvodce jde v žabkách, heká a nestačí nám. My si vychutnáváme úžasnou okolní krajinu, kterou rozjasňují sytě rudé rododendrony. Prý kvetou jen v listopadu, aha… Za celý den nepotkáme ani živáčka, natožpak turistu. Jen na vrcholu medituje pár mnichů. V dáli se rýsují hory sousedního Bangladéše a Číny. Nadmořská výška je znát, snad poprvé v Barmě oblékáme dlouhé rukávy. Vrchol hory tu stráží velká socha Buddhy, stejně jako v Evropě kříže. Pochvalujeme si, že tenhle výlet stál skutečně za to. A kolik vlastně nakonec stál? 100 USD na osobu.

P.S. Posílat pohlednice z Barmy je adrenalinová loterie. Moje skóre jsou 3 doručené z 15 odeslaných! Až zpětně jsem se dočetla, že se známkami (v hodnotě cca 10,-Kč) se na poštách ve velkém šmelí, odlepují se a znovu prodávají. Osobně tedy na poště dohlédněte na to, aby byla vaše známka znehodnocena razítkem…

INLE LAKE (stát Shan)

K jezeru Inle jsme dorazili časně z rána nočním autobusem, takže ještě dospáváme na dřevěné pryčně v čekárně kdesi před branami batůžkářské vesnice Nyaungshwe. Místní správce nám vaří teplý čaj, francouzští spolucestovatelé mastí karty, takže zážitek jak ze skautského tábora je téměř dokonalý. S prvními paprsky, kterých se v Barmě dočkáte okolo 6:00, vyrážíme s krosnami na zádech hledat ubytování. Míjíme pohlednicový výjev rybáře v ranním slunci a platíme turistické vstupné, které činí buď 10 USD nebo 10 EURO. On je v tom snad nějaký rozdíl? Po výborné snídani v indické restauraci úspěšně usmlouváme cenu ubytování v Gold Star Hotel. Jako všude v Barmě, i tady jsou ulice plné mužů v tradičních sukních, tzv. longhi.

Záhy naskakujeme na jízdní kola z půjčovny Red Star. S velkou červenou hvězdou na řidítkách se cítíme v lehce totalitní zemi velmi patřičně. Naše sportovní nasazení poněkud zbrzdilo nedaleké vinařství Red Mountain, neboť je všeobecně známo, že rannímu koštu asijského vína nelze odolat. V dobré náladě jsme došlapali do vesnice Maing Thauk, která je napůl na vodě, napůl na suchu. Sladkovodní jezero Inle je se svojí plochou 116 km2 druhým největším jezerem v zemi a je proslulé svými domy na kůlech. Místní národ Inthů si přímo na vodě buduje plovoucí zahrady, které se připichují ke dnu stejným způsobem jako jednohubky párátky. Celé jezero je navíc zarostlé lotosem. A když lotos rozlomíte, vytáhnete z toho vlákno podobné niti, ze kterého si hravě spíchnete večerní šaty. Čumíme jak puci! Zajímalo nás, jak tu řeší záchody nebo praní prádla. No, tak to řeší obojí stejným způsobem… Jeden pán u břehu, kterému jsme na poli šlohli květák, nám nabídl, že nás povozí na svojí vratké bárce po vesnici. Když jsme nasedli všichni i s květákem, chybělo k ponoření jen pár centimetrů. Pozvání na čaj na sebe nenechalo dlouho čekat a postupně se na nás přišla podívat celá vesnice. Angličtina nulová, velká legrace a spoustu čaje. Odpověď na otázku, odkud vzali vodu na čaj, jsme znali.

Jezero Inle bohužel zcela ukázkově propadá masovému turismu. Málokdy se tu v klidu projdete bez toho, aby na vás otravní naháněči nehulákali obemleté: „I have a boat.“ Druhého dne jim již jen suše odpovídám: „I have a car.“ Celodenní projížďka po jezeře byla ostatně naším nejslabším zážitkem. Mlčenlivý Barmánec nás vozil po malých manufakturách, ve kterých bychom očividně asi měli něco předraženého koupit. Vydělává se tu i na zdejším specifickém pádlování nohou. Všechny turistické lodě zastavují u jednoho jediného rybáře, který vám stylově zapádluje, zapózuje s košem na ryby i s mrtvou rybou a pak natáhne ruku pro bakšiš… Lovení ryb s košem je už minulostí, pádlování nohou tu ale stále frčí všude. Omotat si nohu okolo pádla tady umí každé malé dítě. Z výšky jsou lépe vidět vodní hyacinty a hejna ryb. Taky jsme zkusili uchopit pádlo do nohy, ale očividně máme obě nohy levé. Den končíme v úžasné zaplivané, námořnické Nyaungshwe restaurant, kterou vede starý, úslužný Číňan. Flák ryby byl výborný, stejně jako koktejl Daiquiri. Rum v tom byl určitě. Dost…

Dalšího dne volíme autostop do vesničky Pindaya na korbě náklaďáku plného rajčat. Náš cíl je vzdálený 60 kilometrů, takže rajčata brzo měníme za motorky. Místní kluci kývou, šest lidí na dvě motorky je tu zcela fádní záležitost. Jedu uprostřed, takže se cítím jako dobře naložený sandwich, dokonce se i přestávám křečovitě držet. Uprostřed barevných polí nám motorka vypověděla službu, což nás moc netrápí. Stopujeme si minivan s bohatou barmskou rodinkou. Jsou z nás u vytržení, umí anglicky a jsou v této oblasti na dovolené! V Pindaye se proplétáme důmyslným labyrintem plného zlatých soch Buddhů v jeskynním komplexu. Buddhů je tu okolo 8.000 a u každé sochy je cedulka sponzora, který ji zaplatil. Do tajné Meditation Cave se leze po čtyřech.

V Nyaungshwe nelze opomenout ranní trh Mingala Market. V místní autentické čajovně s dřevěnými špalky místo židlí jsme se opět naivně pokusili objednat hrneček čaje. Obsluhují nás dvě malé holčičky, trvá jim to věky a samozřejmě přinesou tu šmakuládu s kondenzovaným mlékem. S pachutí na jazyku mile děkujeme, holky se dmou pýchou. Naše smysly naštěstí velmi rychle ochromí rybí trh. Ryby jsou opravdu čerstvé, někteří kapříci chodí po tržnici na volno. Je to nezapomenutelný zážitek a my nevíme, kam dřív. V nekonečné řvavě, davech, vůních i smradech seženete opravdu cokoliv. I košíček čerstvých jahod k naší ranní palačince. Aspoň už vím, jak to tenkrát v zimě ta Mařenka z pohádky O dvanácti měsíčkách udělala. Skočila pro ně do Barmy!

Přišel čas rozloučit se s Honzou a zahájit dámskou jízdu s vidinou přespání v nedalekých kopcích. Obkreslujeme si mapu pastelkou a vyrážíme přes vyprahlé vesničky May Haw Nan a That Hein. Místní na nás všude hulákají a brzy přijímáme pozvání na čaj od místního mnicha. Svůj bejvák má vytesaný ve skále a pyšně nám vysvětluje celý chod zdejšího kláštera. Další mnich nás provádí nedalekými jeskyněmi. Je to úleva, tady nikdo nemá loď! Odpoledne si začínáme uvědomovat, že jdeme pustinou nazdařbůh, v naší mapě rozhodně nejsou zakresleny všechny ty odbočky a kopce, které jsme již prošly a ať už potkáme kohokoliv, všichni nám vesele kývou na všechno. Vedro jako prase a vody už máme po dně. Inu, dámy na výletě. Srabácky měníme plán a v první osadě chlemtavě plníme svoje lahve první vodou, kterou vidíme. Najednou je úplně jedno, že není balená a hygienicky nezávadná. Míjíme taky místní „továrnu“ na zpracování cukrové třtiny pod širým nebem. Třtina se tu vaří ve velkých kotlích a zelená tekutina bublá jak o život. Tady se mají točit pohádky o čarodějnicích a čertech! Domů se vracíme přes vesnici Lwekin, kde jsme si s Šárkou s klukama zahrály fotbal na hřišti, které zcela jistě nesplňovalo žádné bezpečnostní standardy. Polovina útočníků neměla boty, druhá polovina hrála v sukni, ale sebrat jim ten vyfouklý míč bylo nad naše síly. Holt asi výhoda domácího mužstva. Poznaly jsme také, že děti v Barmě si vždycky mají, kde hrát. Především pokud je v blízkosti hodně vody a hodně bahna…

V příjemné, venkovské atmosféře jsme se s holkama rozhodly ochutnat betel. Betel je populární rostlinná droga, jejímž základem jsou listy pepřovníku betelového potřené hašeným vápnem. Přidává se ořech arekové palmy, kardamom a další koření dle přání zákazníka. Uzlíčky plněného zeleného listu se žvýkají a postupně plivou. Přitom se uvolňuje arecaidin, který barví vaše sliny do červena. Ty rudé skvrny všude po Barmě skutečně nejsou stopy dávných zločinů. Pravidelné konzumenty spolehlivě poznáte podle černých zubů, žvýkání vám je postupně dokonale zničí. Barmánci i přesto betel extrémně zbožňují. Malé stánky, které familiárně nazýváme „beteliště“, jsou v provozu takřka nonstop. Jeho cena se pohybuje okolo 7 Kč za balíček o 5 - 6 kusech. No,nekup to! Bereme balíčky do rukou, ťukáme si s nimi jako s kořalkou a jdeme do toho. Žvýká se to blbě, list je tuhý a ještě tužší je arekový ořech. Možná si ty zuby dřív vylámu, než zničím. Chutnalo to divně a účinky jsme žádný necítily. Červený sliny jsme ale plivaly ještě dlouho. Očividně to nebyl žádnej šunt!

V nedaleké malé, rodinné hospůdce zastavujeme na pivo. Paní ukazuje na dřevěnou polici, kterou lahev si ráčíme přát. Zaujme nás ta bez etikety, ze které se nakonec vyklube výborné, domácí, rýžové víno. Na zdi tu navíc visí zašlá fotografie známé barmské disidentky Aun Schan Su Ťij (zkráceně nazývané „Suti“). Tato veřejně zakázaná osoba v roce 1991 obdržela na návrh Václava Havla Nobelovu cenu míru. Významně totiž přispěla k demokratizaci Barmy a v současné době je její politická strana Národní liga pro demokracii největší kandidátkou na vítěze blížících se voleb. Z dlouhého domácího vězení byla propuštěna teprve v roce 2010. Pár místních mladých štamgastů k nám přisedává k hovoru. Jsou nadšení, že tu s nimi sedíme a padá do nás jedno víno za druhým. S pokročilou hodinou se jejich řeči bez rozpaků stočí na politiku. Hbitě objednávám další tři lahve. Tady odsud nás teď jen tak nikdo nedostane…

PLÁŽE JIŽNÍ BARMY

Na posledních pár dní míříme za relaxem na jižní pláže. Tradičně nasedáme na dlouhý noční autobus a jsme jak v Jiříkově vidění. Dostáváme měkoučké deky, vodu a zubní kartáček. Ráno v Yangoonu už nasedáme na pořádný, lokální autobus bez klimatizace, který je přeplněn permanentně zvracejícími Barmánci. Autobus často staví na toaletu i občerstvení. Můžete si dát třeba slibně vypadající grilovaná kuřátka. Jsou ugrilovaná i s peříčky a zobáčky. Inu, asi Kentucky Myanmar Chicken! Ve městě Pathein je konečná, ale na pláž Ngwe Saung Beach jsme se nakonec bez problémů dovezli autem s místním hoteliérem. V nekonečných serpentinách se nám trochu vymstilo, jak jsme se pořád smáli těm zvracejícím Barmáncům. Hledání ubytování na pobřeží je náročnější. Tady se skutečně rezervace vyplatí, pokud nechcete skončit ve vybydlené kůče Pearl Ngwe Saung Hotel. S perlami ani hotelem to nemělo nic společného. V jižní části pláže je totální klid, nejsou tu žádné monstrózní resorty. Moře je čisté, písek jemný, sluníčko svítí a ananasový džus s rumem vám tu namíchají. Není to tropický ráj, který vám vyrazí dech, ale na barmské poměry je to velmi slušné zakončení dovolené. Na rozloučenou ještě uskutečňujeme oblíbený výlet v pěti lidech na dvou motorkách směr pláž Chaungta. Chvíli frčíme přímo po pláži, chvíli projíždíme úzkou stezkou mezi rýžovými poli. Náš udatný řidič nám zastavuje u bambusové chýše, ve které se vaří palmové víno. Dostáváme na posilněnou pořádný korbel. Než dojedeme do cíle, musíme totiž celkem třikrát nasednout i s motorkou na vratký, dřevěný přívoz přes řeku. Pláž Chaungta je v obležení grilovaných mořských plodů a sluncem ugrilovaných Barmánců. Připomíná to tu trochu zábavný park, ale chobotničky jsou levné a výborné. Za závěrečnou koupačkou při západu slunce se rádi vracíme na naši Ngwe Saung Beach. Objednáváme si bohatou poslední večeři, kterou nám nakonec zpestřila ještě plážová párty u plápolajícího ohně. Barmánci evidentně zbožňují karaoke. Trochu doufáme, že nás nevypeče ten pán, který nám slíbil, že nás v 22:00 odveze autem do 8 hodin vzdáleného Yangonu. Autobusy z pláží totiž do Yangonu odjíždějí jen ráno a to už bychom to letadlo nestihli…

ADRENALINOVÝ YANGOON

Pán nás nevypekl, ale vypekli jsme nakonec sami sebe. Do Yangoonu jsme dorazili brzo ráno, a tak dospáváme v jediné nonstop kavárně, kterou jsme v tomto bývalém hlavní městě našli. Dnes se naše společné kroky rozdělují. Já s Šárkou necháváme krosny v kavárně a vyrážíme do centra pro poslední suvenýry. Lucka s Honzou zůstávají v Barmě ještě o týden déle, budou přecházet do Thajska pozemním hraničním přechodem. My s Šárkou zvesela míjíme zdejší slavné zlaté pagody a ujišťujeme se, že si obě dvě velmi dobře pamatujeme cestu zpátky. Nakupujeme barmské oříšky, whisky a stylové dřevěné otvíráky. Čas k odletu se chýlí, a tak pomalu stáčíme naše kroky zpět ke kavárně s krosnami. Naše kroky se pomalu zrychlují v přímé závislosti na zjištění, že si obě dvě zas tak dobře tu cestu zpátky nepamatujeme. Už jde opravdu do tuhého, za hodinu máme být na letišti. Chytáme prvního taxíka a poprvé nesmlouváme o ceně. Potřebujeme na letiště, a to hodně rychle. V prvé řadě ale ještě nutně potřebujeme do jedný kavárny v tomhle obrovským městě. Jak se jmenuje? Jak vypadala? Ten taxikář má debilní otázky! Šárka vyslovuje nahlas nevyhnutelné. Musíme obětovat krosny, potřebujeme stihnout aspoň to letadlo! Představa, že přiletím domů jen s pasem a oříškama je dost šílená. Pak najednou taxikář suše utrousí, že tu kavárnu asi zná… Happyend jak prase, andělé jezdí v Barmě v taxíku! Na mezipřistání v Dubaji si pak v klidu dáváme zaslouženou teplou sprchu a sushi k snídani. Když se u posledního sousta letištní halou rozeznělo „Final call for flight to Prague, gate is closing now“, pochopila jsem, že v poklidu a nudě prostě asi cestovat neumím. Ostatně klidná ani nudná není ani Barma…

Některé z fotografií poskytly spolucestovatelky Lucie Brančíková a Šárka Vacková. Pánbůh jim to zaplať!

Více fotografií pro nenasytné jedince najdete v této veřejné fotogalerii.