Nepál je pohádková země.
Na trek do Himálaje jsem se vždycky chtěla vypravit.
S průvodcem, s nosičem a v dokonalé fyzické kondici.
A znáte i tu o Červené karkulce? icon_wink.gif

Autorem tohoto cestopisu nejsem já sám, ale má sestra Tereza Daňková. Já jsem tu pouze v roli vydavatele a technické podpory.

UŽITEČNÉ INFORMACE

Nepál je země netušených možností, nejnižších hrubých domácích produktů a nejvyšších hor. Pohyby litosférických desek nestále sunou Himálaj výše a výše rychlostí 27 mm za rok. Každým rokem si tu tedy můžete vylepšovat své výškové rekordy z loňska, což vysvětluje fakt, že je tato země Mekkou všech horolezců. O tom, že se tady můžete podívat do výšky 8.848 m.n.m. se už všeobecně nějakou dobu docela ví, ale věděli jste, že v Nepálu si můžete vegetit i ve výšce 70 m.n.m.? Nepálci mají pověst velmi přátelských lidí a bylo by fajn, aby to tak zůstalo. Před odletem si proto osvojte alespoň následující důležitá pravidla:

Nikdy se nedotýkejte potravin. Stávají se tím nečistými a hinduisté už je pak nesmí jíst.
Nikdy nic neházejte do ohně v domě, sídlí tam bohové. A jačí hovna.
Nikdy nepřekračujte cizí chodidla a nohy. Není to těžké, Nepálci nikdy neodpočívají.
Nikdy nejezte jídlo levou rukou. Nedělejte s ní ani tu druhou věc, toaletní papír se všude prodává.
Nikdy nevstupujte do chrámu s ničím koženým. Kráva je posvátná. A kožená bunda těžká v batohu.
A nikdy, nikdy nezabíjejte krávu. Jsou za to dva roky natvrdo. Bez toaleťáku.


PŘÍPRAVY PŘED ODLETEM

Světe div se, před trekem se doporučuje především fyzická příprava. Dobrou zprávou je, že svaly jsou přítěží, protože spotřebovávají velké množství kyslíku. Těch je potřeba se zbavit. Inu, kousla jsem se. Horší zprávou je, že potřebujete dobrou fyzičku. Naštěstí jsem záhy pojala nápad spáchat zajímavý experiment a zkusit to i bez ní. Nehas, co tě Nepálí. Pokud si nechcete najmout na trek průvodce, stáhněte si doma offline mapy.cz. Projdete s nimi bez problémů celý Himálaj.

Sjednejte si speciální pojištění, protože ve výšce nad 3.500 m.n.m. je i chůze považována za rizikový sport. Pokud letíte do Lukly, sjednejte si i pojištění pro případ zpoždění letu. Pojistnou událost nahlásíte během třetího dne hypnotizování prázdné ranveje. Lékárničku si připravte trochu lepší než obvykle. Antibiotika, Diluran na výškovou nemoc, izotermickou fólii a nezapomeňte na chirurgické šití jako my. Nebudete pak litovat. Jako my. Nepálsky se učit nemusíte, anglicky trochu umějí všichni. Nepálsky se vám hodí umět alespoň „dhaňabád“ = děkuji.

Pokud si nehodláte najmout nosiče, je potřeba si sbalit batoh tak, abyste ho byli schopni tři týdny s úsměvem na rtech nosit na zádech. No, nepovede se vám to. Já táhla 12 kg. Balení je ale docela jednoduchý, protože máte jen jedno oblečení, v kterým furt chodíte a pak druhý oblečení, v kterým furt spíte. Spacák, powerbanku, čelovku, brýle, trekový hole, nesmeky, lékárničku, filtr na vodu, foťák a samozřejmě stříbrnou lepící pásku, protože na světě neexistuje problém, který by nevyřešila. A naučte se na všechno odpovídat: „Namasté“ = „Zdravím božstvo v Tobě“. Funguje to podobně jako stříbrná páska.

ÚČINKUJÍCÍ

Bylo nás sedm, jako těch trpaslíků, ale Sněhurka s náma žádná nejela, protože by tam chcípla. Jak bývá mým dobrým zvykem, letošní cestovatelská parta je zbrusu nová, neznáme se daleko víc než se známe a aby byl chaos dokonalý, máme v partě dva Michaly a já a Eva máme (neplánovaně) stejný tričko. Jeden z Michalů je zo Slovenska, čímž se mávnutím proutku stala z našeho trapnýho českýho vejletu, mezinárodní expedice Himálaj. Skvělý navíc je, že jsme všichni velcí sportovci. Kromě mne. No což, večerních debat o časech zaběhnutých maratonů se holt nebudu účastnit. Po dvou sportovních soustředěních, které jsme podnikli ještě v Čechách na utužení kolektivu, jsem začala tušit, že to tak nějak vůbec celý budu jistit z bezpečí zezadu. Však jsem velitel zájezdu!

momentky z treku
momentky z treku
momentky z treku

momentky z treku

KDY VYRAZIT?

Zjednodušeně řečeno, Nepál má dvě trekařské sezóny: březen & duben a říjen & listopad. V létě je tu déšť, bahno a pijavice a v zimě sníh, mráz a smrt. Mezi jarem a podzimem si můžete hodit korunou, hlavní plusy a mínusy jsou následující:

Jaro: + delší dny (6:00 - 18:00), méně davů, kvetoucí rododendrony
- více prašná obloha, odpoledne přicházejí mraky
Podzim: + jasná obloha, dobrá viditelnost, stálejší počasí
- kratší dny (6:00 - 17:30), nejdavovější období, riziko sněhových bouří

Do oblasti Everestu přijede ročně 35.000 lidí, z toho třetina z nich v říjnu. Jelikož máme všech pět pohromadě, vyjeli jsme tedy v březnu. V obou sezónách platí, že rána v horách jsou jasná, odpoledne je vedro na tričko, pozvolna se tvoří mraky a v noci to klesne do mrazu na dvě péřovky. Nepál leží o 1.500 km jižněji než Alpy (ve stejné šířce jako Kanárské ostrovy), sníh je tu tedy až daleko výše než v Evropě. V každém případě je jasné, že do Nepálu pojedete až za 56 let. Nepálský kalendář je totiž přesně o tolik let před námi.

ODLET, MEZIPŘISTÁNÍ V SHARJAH A VÝLET DO DUBAJE

Jihočeská frakce expedice dorazila na pražské letiště v buržoazním stylu vozem. Tatínek má oprávněný strach, že následující týdny budeme strádat, a tak nás vybavil domácími buchtami jako Honzíka na cestu. Anička se pyšní goretexovou bundou, kterou si včera na rychlo zapůjčila, Verča s horečkou se shání po prvním paralenu a zubař Michal suše konstatuje, že nemá zubní kartáček. Do Asie letíme lowcostem Air Arabia. K jídlu jsme dostali bídnou bagetu, let je striktně nealkoholický a před vzletem se společně pomodlíme Allah Akbar, ale každý máme tři sedačky pro sebe, takže celou cestu prospíme. Allah Akbar!

Mezipřistání máme v Sharjah, což je nejkonzervativnější ze všech arabských emirátů a soused Dubaje. Máme tu deset hodin času, tak vyrážíme do víru velkoměsta. Máme pohorky, máme buchty a nic nás nezastaví. Ani zavřený metro! Zjistili jsme totiž, v pátek je v emirátech neděle a celý dopoledne nic nejezdí. V sedmi lidech se ale krásně vejdeme do jednoho velkého taxíku, takže za svítání snídáme pod Burdž Chalífou a jejími 828 metry, dopoledne se sluníme pod plachetnicí Burdž Al Arab a pak zkoušíme novou atrakci Dubai Frame, což je rozhledna ve tvaru rámu dokončená teprve v roce 2018. Přijdete, zaplatíte 300,-Kč a jedete se nahoru podívat z výšky na starou a novou Dubai. Částečně prosklená podlaha poškádlí nervy slabších a nakonec se podíváte na působivou prezentaci o tom, jak bude Dubai vypadat za 50 let. Tož přijedeme se zase podívat!

nepal-5.jpg
nepal-6.jpg
nepal-7.jpg
nepal-8.jpg

PŘÍLET

Deset hodin ve vzduchu, deset hodin na mezipřistání a kuriózní časový posun + 4:45 nás dokonale připravilo na pořízení reprezentativních fotografií pro vstupní víza v samoobslužném automatu.Vyplázli jsme 40 USD a je to. Tribhuvan Innternational Airport bylo roce 2014 vyhodnoceno jako 3. nejhorší letiště světa, ale hravě aspiruje i na příčku první. V podobných soutěžích nezaostává ani většina nepálských aerolinek. Při poruše stroje se občas obětuje nějaká ta koza, a když personál honí myš na palubě, vytáhnou to i na pěkné zpoždění. Nic z toho nás ale nemůže rozhodit. Jsme tady a z kapes nám už přetékají nepálský prachy. Od zrušení monarchie v roce 2008 akorát už na bankovkách není král, ale královna hor. Za 100 nepálských rupií dostanete 20,-Kč, tak mudruju, že musíme místní cenu vždycky vynásobit dvěma a pak ubrat jednu nulu. Ostatní špitají, že to prostě jenom vydělíme pěti. Mírně otřesenou autoritu si aspoň záhy upevňuji v nočním taxíku z letiště. Taxikář do nás vytrvale hučí, že se změnila legislativa, na náš trek je nyní již povinný průvodce, a světe div se, jaká náhoda, on zrovna průvodce je, výhodná cena… Zas takoví amatéři nejsme, koťátko! Horší je, že ještě téhož večera musíme zpracovat daleko zaručenější informaci, a to že Annapurna trek je opravdu zavřený kvůli sněhu. Na Annapurnu se sice nechystáme, ale náš trek je ještě výš. Obavy pro dnešek necháváme rozpouštět v příjemném hotelu The Doors v doušcích nepálského piva Everest tak dlouho, než si naše totální vyčerpání z cesty přetočíme na totální neschopnost usnout. Namasté!

KÁTHMÁNDÚ (1.400 m.n.m.)

První den trávíme odpočinkově, neboť tušíme budoucí nedostatek odpočinku. Všichni turisté popisují Káthmándú jako neskutečný pekelný chaos plný smradu, špíny a hluku, který svět ještě neviděl. Za sebe musím říct, že jsem viděla Manilu, Colombo a Limu, takže jsem žádný kulturní šok nezažila. Prostě tu je trochu živo, hlučno a pestro. Chaos a chudobu střídají pozlátka západního světa. Samozřejmě že vám to po chvíli začne připadat trochu otravný, trochu vyčerpávající a trochu nesnesitelný. Lidi jsou ale přátelský a usměvavý a cítím se tu bezpečně. Když chce někdo vaše peníze, řekne si o ně. Kriminalita je tu minimální. Ráj nepálského turismu se soustředí ve čtvrti Thamel, která je plná suvenýrů, zaručeně pravých outdoorových obchodů, restaurací a barů. Je těžké uvěřit, že ještě v roce 1955 tu byla jen jedna restaurace. Jméno prý hlavní město podědilo po hospodě Kasthamandap, ve které se ubytovávali poutníci při cestě do Tibetu. Místní švadlenky tu na různé padělané high-tech oblečení zručně našívají nápisy North Face či Mammut přímo před zraky turistů. Každý špinavý žebrák tady má na sobě výstavní péřovku, která vypadá jak z expedice na Everest.

Sightseeing začínáme v Garden of Dreams, v malé zahradě a oáze uprostřed bordelu. Pokračujeme ke Kathesimbhu Stupa, tibetskému poutnímu místu a pak do historického centra na náměstí Durbar. V tomto srdci města plném starobylých chrámů jsou dodnes nepřehlédnutelné stopy ničivého zemětřesení z dubna roku 2015, které dosáhlo 7,8 Richterovy škály a zapsalo se do dějin Nepálu jako jedna z největších katastrof. Bilance byla 8500 mrtvých. V důsledku této zkázy se tehdy káthmándské údolí zdvihlo k 3 metry k jihu a Everest se posunul o 3 cm na jihozápad. V oblasti Everestu smrtící lavina smetla stanové městečko v základním táboře a zabila 18 horolezců a šerpů, čímž si vysloužila trofej nejhorší katastrofy v dějinách Everestu. Seizmologové ostatně varují, že napětí mezi deskami se dodnes zcela neuvolnilo. Češi tady hodně pomáhali, takže máme u Nepálců překvapivě dobré jméno. Jeden Nepálec mi děkoval tak vroucně, že jsem velmi rychle podlehla dojmu, že jsem nejspíš pomáhala tahat z trosek jeho babičku.

nepal-9.jpg
nepal-10.jpg
nepal-11.jpg
nepal-12.jpg

V komplexu Durbar jsme zažili rituál, kterým se živoucí bohyně Kumarí vdávají za Boha jako svého prvního ženicha. Tyhle načančané holčičky jsou podle hinduistů vtělením Bohyně Durgy a jsou podle toho náležitě uctívány. Náboženství, esoterika a jóga jsou další věci, kvůli kterým se do Nepálu jezdí. Ulice jsou tu plné zarostlých pomalovaných svatých mužů sádhu ovinutých oranžovým rouchem. Sádhu je asketa a žebravý poutník, ale za požehnání červenou tečkou na čele (tzv. tikka) chce čistě z askeze vždycky prachy. Nevyžádané požehnání máme za sebou velmi záhy. Stejně tak jsme ale velmi brzy příjemně překvapeni cenou nepálského jídla. Za vydatný oběd s pivem a výhledem na celé město platíme každý 142,-Kč. Po obědě zařizujeme poslední praktické věci na trek. Kupujeme mapy, modlitební vlaječky a nepálskou SIM kartu s internetem, byť jsme pro její získání museli překousnout dost otravnou administrativu. Ale 16 GB na 30 dní za 280,-Kč, pro to jste ochotni trpět. Útrpné je i cestování místními dopravními prostředky. Jezdí se primárně vlevo, ale když troubíte, tak můžete i vpravo. Smog je tu brutální. Večer vidíte a smrkáte černě. Stav silnic je tristní. Nevím, kolik světových metropolí má hliněnou výpadovku s dírami, ve kterých se pohodlně schová menší dítě. Silnice jsou plné sotva pojízdných hrčících vraků. Nepálská autíčka jsou konstruovaná tak, aby turista potupně drhnul hlavou o strop.

Putování jsme zakončili v opičím chrámu Swayambhunath. Kromě 365 schodů tu čeká milión modlitebních vlaječek a výhled na monstrózní miliónové město. Je tu spoustu mnichů a modlících se věřících. Ústřední věže zlatých stúp zobrazují vševidoucí Buddhovy oči, třináct stupňovitých segmentů symbolizuje třináct kroků k osvícení a nos je ve skutečnosti číslovka 1 v sánskrtu, která symbolizuje Buddhovu absolutnost. Zdejším opicím je to absolutně jedno. Modlitební mlýnky se točí nonstop, protože se tím aktivují uvnitř zapsané modlitby. Je životně důležité stúpu obcházet vždy zleva a mlýnky roztáčet ve směru hodinových ručiček. Jen tento jediný směr přináší štěstí. Pro jistotu točíme jak magoři. Pojištění někdy nemusí vyřešit všechno. Večer trávíme v podniku Electric Pagoda Bar. Hraje tu živá hudba, dobře vaří a ke čtení mají moc pěkné koktejlové menu. Statečně tedy zapíjíme nervozitu před zítřejším odletem do nejvyšších hor světa. Everest v podobě stejnojmenného piva zdoláváme opakovaně a ti kurážnější zkoušejí i koktejl Everest Climbing. Okolo půlnoci máme dojem, že jsme připraveni.

nepal-13.jpg
nepal-14.jpg

LUKLA (2.860 m.n.m.)

Dnes nás čeká aktivita, kterou v odborné literatuře popisují pod titulkem: „Zábava a hry na vnitrostátním terminálu“. Popis v knize zněl neuvěřitelně legračně: „Mít v ruce letenku je teprve začátek rulety, která při vnitrostátním létání v Nepálu hraje. V den odletu dorazíte na terminál, kde vás uvítá scéna naprostého chaosu. Stovky trekařů, nosičů, průvodců se snaží dostat skrze zmatenou proceduru registrace. Nějak si s tím musíte poradit a najít svoji přepážku, která může nést označení jiného letu, dokonce i jiné společnosti. Číslo letu na letence určitě nesouhlasí s číslem letu na vaší palubní kartě. Čísla letů i destinace se neustále mění v závislosti na počasí. Chcete-li se dostat do správného letadla,musíte spoléhat na kombinaci štěstí a přičinlivosti.“

Ráno tedy s napětím míříme na Tribhuvan Domestic Airport, které je hned vedle mezinárodního. Ve stropě terminálu je díra, kterou sem zatéká. U naší destinace svítí nápis: „zpožděno kvůli počasí“. Letenku jsme koupili u společnosti Yeti Airlines, ale prý letíme s Tara Air. To jsou ty aerolinky, které se pyšní titulem 4. nejnebezpečnější aerolinky světa. Naše číslo letu nesouhlasí s číslem na naší palubní kartě. Ten údajný zavazadlový limit 10kg a na osobu nikdo nekontroluje. Scéna naprostého chaosu. Když konečně po třech hodinách čekání stojíme před malým vrtulovým letadlem, je nám už úplně jedno, že právě odlétáme na Tenzing Hillary Airport, nejnebezpečnější letiště světa… Hlavně že už se něco děje!

Do letadla se vejde asi 10 lidí. Kokpit je otevřený a já jsem se narvala do první řady. Piloti, kteří létají do Lukly, mají speciální výcvik a podle všeho i speciální gel na vlasy. Pilot je na první pohled nejmladším člověkem na palubě, což umocňuje stísňující atmosféru. Před startem dostáváme jeden bonbon a vatu do uší. To nám jistě zachrání život nebo aspoň zpříjemní následujících 25 minut nezapomenutelného letu. V podstatě totiž absolvujeme vyhlídkový let nad Himalájemi. Letadlo řve jak kráva, houpe sebou a my nevíme, kam dřív koukat. Světově proslulých 527 metrů asfaltu máme brzy na dohled. Z výšky vypadá přistávací dráha v Lukle jako velmi špatný vtip. Jakmile to drcne, oceníte, že má sklon 12%. Pěkně vás to zabrzdí a při vzletu zas pěkně rozjede. Na tyhle manévry tu mají totiž piloti vždy právě a jen jeden pokus. Žebříčky nebezpečnosti obsazuje Lukla nejen kvůli krátké dráze, ale také kvůli poloze mezi horami, nestálému počasí a řídkému vzduchu. I když normálně po přistání v letadle nikdy netleskáte, tady si to dopřejte. Pokud byste se tomuto adrenalinu chtěli vyhnout, můžete jít do Lukly pěšky. Z vesnice Schivalaya to trvá pouhý týden.

Lukla - to je v podstatě jen jedna dlážděná ulice, ale zároveň je to i hlavní výchozí bod všech treků i slavných horolezeckých expedic v oblasti Everestu. Po přistání kurážně odrážíme otravné naháněče. Vysvětlujeme jim, že naše trekking company se jmenuje Daňková a nosiče už taky máme. Síly na trek nabíráme v restauraci s výhledem na dráhu. Jen co jsem naivně prohodila, že nejhorší máme za sebou, protože vzlet je jednoduchý jako facka, uslyšeli jsme výrazné skřípění brzd. Jednomu letadlu právě před našimi zraky vzlet nevyšel a zabrzdil to na poslední chvíli před propastí. Objednáváme si pivo Nepal Strong se 7% alkoholu.

nepal-15.jpg
nepal-16.jpg

EBC TREK & GOKYO TREK & THREE PASSES TREK

V Nepálu můžete podniknout nespočet krásných treků, takže vybrat ten správný není jednoduché. Já jsem ale velmi brzo došla k závěru, že potřebuju vidět Everest. Naší ambicí je propojit tři různé treky v národním parku Sagarmatha a absolvovat 130 km dlouhý okruh, na který máme 16 dní. Pohybovat se budeme ve výšce 2.860 m.n.m. - 5.648 m.n.m. Chceme jít celý Gokyo trek, celý Everest Base Camp trek (tzv. EBC) a kousíček z Three Passes trek. Jednak se nám nechce chodit stejnou trasou tam a zpět a jednak je samotný EBC trek moc komerční . Ne nadarmo se mu říká „apple pie trek“ nebo „teahouse trek“. Každý den totiž bydlíte a jíte v tzv. čajovnách, ve kterých máte vše, co potřebujete. Postel, jídlo a záchod. Tohle budou jediné tři věci, které vás budou následující dva týdny zajímat. A většinou tam mají i ten jablečný štrúdl. Současné zdejší slavné treky vznikly díky čilým obchodním karavanám mířícím přes hory do Tibetu. My navíc půjdeme většinu trasy ve stopách slavných expedic na Everest. I velcí horolezci jako Reinhold Messner nebo Edmund Hillary museli totiž v rámci aklimatizace poctivě šlapat trapné treky v údolí. Pokud vše dobře půjde, projdeme několik šerpských vesnic, ledovcových údolí a Everest bychom měli vidět dokonce několikrát. Jak ale píšou velmi trefně v průvodci: „Mnohem krásnější budou nakonec hory, o kterých jste dosud ještě nikdy neslyšeli: Khangtega, Ama Dablam a Pumorí.“

sedm trpaslíků bez Sněhurky
sedm trpaslíků bez Sněhurky
mapa našeho plánu
mapa našeho plánu

1. den treku: LUKLA - PHAKDING (z 2.860 m.n.m. do 2.650 m.n.m.), 8 km, 3 hodiny

V důsledku zpoždění letu a flákání se u oběda, vyrážíme na náš první den treku v drsném Himálaji jako jedni z posledních. Víme, že dnešní etapa je lehká a vede dokonce mírně z kopce, tak se nehodláme přetrhnout a aspoň jdeme úplně sami. Hned v Lukle nás zastavují na checkpointu na Tourist Police, kde cosi platíme. Pak už procházíme brannou Pasang Lhamo Memorial Gate, pojmenovanou po první nepálské ženě, která vylezla na Everest a předstíráme, že nevidíme bílý čhörten věnovaný 18 obětem jednomu z mnoha zdejších leteckých neštěstí. Přehlédnout ani přeslechnout bohužel nešlo prvního trekaře, kterého potkáváme v protisměru. Jakýsi Slovák sice září nadšením z finiše, zároveň ale vypadá docela pocuchaný a tvrdí nám, že Gokyo trek je zavřený kvůli sněhu a že je nahoře strašná zima. Druhým dechem nás ale hecuje, ať do toho jdeme, však nějak to dopadne, hej? Dnešní úsek je spíše kulturní, procházíme vesničkami a kuriózními komplexy zdí z kamenů mani, čhörtenů, balvanů s černobílými rytinami tibetských manter a modlitebních mlýnků. Modlitební zdi vyskládané z tisíců kamenů pokrytých mantrami jsou typickým prvkem tibetského buddhismu. V Nepálu najdeme nejposvátnější místa buddhismu a hinduismu, protože v jižním Nepálu v Lumbini se kdysi dávno narodil Siddhárta Gautama, který se později stal Buddhou. Kameny mani mají název podle mantry „Om mani padme húm", která je nejznámější. Rytí posvátných textů je jednou z forem meditace místních pastevců. Nezapomeňte, že všechny tyhle spirituální věci musíte obcházet vždy zleva, jinak máte po dovolené. Musíte je mít vždy po své pravé ruce, protože jen v tomto směru proudí pozitivní energie. Z počátku vám to přijde milé, pak už trochu otravné a nakonec vážně uvažujete, že by se snad tolik nestalo… Jednou nás u podobného nápadu naštěstí či naneštěstí zahlédla místní babička, která byla z této tragédie natolik zděšená, že nelenila, vylítla ze svého domu, popadla nás za rukáv a křičela jak o život, že musíme zleva, proboha živého! Taky nezapomínejte, že jakýkoliv mlýnek,který minete (a že jich minete stovky), musíte roztočit a pěkně ve směru hodinových ručiček. Úplně nejradši tedy nakonec máme všudypřítomné modlitební barevné praporky. Ty mají posvětit vzduch, uklidnit bohy, nesou modlitbu větrem na všechny strany a dělají to úplně sami, aniž byste je museli obcházet nebo na ně sahat! Čhörteny neboli stúpy bývají postavené na úschovu různých náboženských reliktů nebo popel lámů. Někdy jsou taky fajn, protože si za nimi dojdete v klidu na záchod. Pak jsou tu ještě čótáry, kamenná odpočívadla pro nosiče, které jsou zpravidla budovány jako pietní akt ve jménu zemřelého.

čhörten a tibetské mantry
čhörten a tibetské mantry
mlýnky a kameny mani
mlýnky a kameny mani

Celý den potkáváme desítky udatných nosičů naložených k prasknutí. Většina trekařů si najímá jednoho nosiče dohromady a nechávají si část věcí nést. Povinné to ale není a nám to přijde dost trapné. Většina nosičů využívá k tahání nákladu bambusový koš doko, který si připevňují na záda pomocí čelního popruhu. Nosiči tahají okolo 30 kg, což se většinou velmi blíží jejich vlastní váze. Průměrná denní mzda za vynesení nákladu se pohybuje okolo 50,-Kč. Kuriozitou je, že jsou to boháči Nepálu, protože příjem místních je dvakrát větší než v Káthmándú. Nosit turistům do 5.000 m.n.m toaleťáky a Coca Colu je zdejší džob snů. Potkáváme také velké množství naloženého zvířectva, především osly, koně a jaky. Pravidlem je uhýbat vždy do svahu, aby vás zvíře nevytlačilo do propasti a uhýbat se okamžitě. Jaci totiž nikdy neuhnou. Několikrát o mne procházející soumar zavadil a má fakt sílu jako buldozer.

nepal-23.jpg
nepal-24.jpg
nepal-25.jpg
nepal-26.jpg
nepal-27.jpg
nepal-28.jpg

Brzy se houpeme na našem prvním visutém mostě ověšeným fáborky, které se naučíte mít velmi rádi, protože se díky nim nemusíte hrabat do roklí pod nimi. Naší první čajovnou, ve které jsme složili hlavy, byla Dreamland Lodge ve vesničce Phakding, která neměla se slovem dream nic společného. Do jídelny brzo dorazili další její jediní hosté - dva Češi Hanka a Pavel, kteří tu jsou na svatební cestě. Vyprávějí nám, jak jejich let do Lukly nečekaně neskončil v Lukle, ale v Phaplu. Vtip byl v tom, že jim to nikdo neřekl, oni zběsile tleskali nadšením a říkali si, že ta Lukla vypadá na internetu úplně, ale úplně jinak… Hned první den jsme poznali, že to nebude žádná prdel. Spíme v péřovkách a v čepicích. Jestli je tohle jen začátek, tak je to náš konec.

UBYTOVÁNÍ NA TREKU

Na treku v Himálaji platí jednoduché pravidlo Kde spíte, tam i jíte. Prašť, jak uhoď, všude to vypadá stejně a všude vaří stejně. Objednávky se zapisují do sešitu k číslu pokoje a celá útrata se pak platí až naráz při odchodu. Zhruba nad hranicí 4.000 m.n.m. už dokonce ani neplatíte za ubytování, platíte jen za jídlo. V čajovnách se topí jen v hlavní místnosti a jenom chvíli během večeře. Když máte kliku a jačí hovna dobře hoří, rozepnete si u večeře i péřovku. Pokojíčky vypadají všechny stejně a netopí se v nich vůbec. Jsou maličké, vymrzlé a místo zdí je většinou jen slabá překližka, díky čemuž jsme si povídali všichni dlouho do noci bez nutnosti návštěv na pokojích. Na pokoji vás čeká postel, lehká deka a polštář (nevozte si polštářky!). Spacák do -30°C je tedy hlavní náplní Vašeho báglu. Osvětlení je skrovné a s výškou ubývá. Často je napájené soláry, takže se svítí jen tolik, kolik bylo sluníčka. To samé platí o elektřině na nabíjení elektroniky. Za nabíjení se platí a počet zásuvek je omezen. Kdo dřív přijde, ten dřív zasune. Hodně lidí na treku mělo na batozích připevněné velké solární panely. Koupelny někdy jsou, někdy nejsou. Někdy natrefíte na luxusní solární sprchu, někdy dostanete jen lavor s vodou ohřátou na kamnech. Záchody jsou někdy evropské, někdy turecké a toaletní papír se prodává všude, tak nebuďte předposratí. Ubytování není potřeba rezervovat a ani to nejde. Kolegyni v práci tato informace velmi zaskočila:
„Ježišikriste, Terezo, vy nemáte zajištěný ubytování v tom Nepálu?“ „Ne, to si zajistíš vždycky až na místě.“ „Kde bereš tu jistotu? Ty někde umrzneš bez střechy nad hlavou!“ „Psali to na internetu.“ „To psali ti, kteří to ubytování našli! Všichni ostatní jsou mrtví!“

typická termoska
typická termoska
typická lodžie zvenku
typická lodžie zvenku
typická ložnice
typická ložnice
typická lodžie zevnitř
typická lodžie zevnitř

2. den treku: PHAKDING - NAMCHE BAZAAR (z 2.650 m.n.m. do 3.440 m.n.m.), 10 km, 6 hodin

Michal zo Slovenska ještě do včerejška působil dojmem slušně vychovaného chlapce. Ráno ale u snídaně suše konstatuje: „Dneska hlásí 2 až 3 stupně. To je zima jak piča.“ Kromě této zimy nás ale vítá i sluníčko a první horské scenérie. Druhý den treku už není žádná srandička, potřebujeme vystoupat do 3.400 m.n.m s 15 kg na zádech. Ve vesničce Monjo kupujeme na checkpointu za 600,-Kč vstup do národního parku Sagarmatha, který nám v následujících dnech na různých místech znovu kontrolují. Vstup bez permitu je trestným činem. Brzo se houpeme na krásném visutém mostu, který nese jméno Edmunda Hillaryho. Houpe se to a musíte vyčíhat, aby proti vám nešlo žádné zvíře ani nosič. Bezpečnost zajišťují vlaječky. Potkáváme také skupinky školáků, kteří šlapou do školy. Nepálské děti chodí do školy do 12 let a často chodí přes několik průsmyků. V pozdním odpoledni konečně překračujeme magickou výškovou hranici a vstupujeme do přírodního amfiteátru ve výšce 3.440 m.n.m., kde leží šerpská vesnice Namche Bazaar. Neoficiální hlavní město oblasti, hlavní výchozí bod horolezeckých expedic na Everest a historická zastávka karavan do Tibetu. Výhled tu máme na první opravdu zajímavou horu Thamserku (6.618m n. m.) vypínající se nad údolím řeky Dudh Koshi a na hřeben Kongde Ri (6.187 m.n.m.). V Namche si můžete dokoupit vše od horolezeckých bačkůrek po kyslíkové bomby. Průměrný tým nese na Everest 24 tun materiálu a většina z toho se nikdy nepoužije. Zbavují se toho většinou právě tady. Babičky tu tedy chodí s trekkingovými holemi, strašáci v polích mají neonové goretexové bundy a kyslíkové lahve se využívají jako klášterní gongy. Jsou tu evropské kavárny, pekárny, pošta, bankomaty, lékárny a zdejší nejvýše položená zubní klinika na světě se snaží Michala zlanařit na hlavní pracovní poměr. Na sluneční terase srkáme oříškové latté a pozorujeme naše sušící se vyprané prádlo. V lodžii je večer nálada trochu ponuřejší. Občas otevřou dveře dost zdrchaní vymrzlí lidi a vyprávějí neuvěřitelné historky o sněhu a námaze, jedna holčina má tvář plnou popálenin od sluníčka. Průchodnost sedla nad Gokyem je stále zahalena tajemstvím. Nikdo nic neví. Na velké plátno nám promítají film o letecké katastrofě v horách a dokument o tom, jak z Everestu snášejí mrtvoly. Namche leží ve výšce, ve které už hrozí výšková nemoc (AMS). Profesionálnější expedice ráno kontrolují svým klientům saturaci krve kyslíkem. Výška začíná chtě nechtě působit i na nás. Přestáváme spát, přestáváme mít chuť k jídlu, jsme zpomalení, smrkáme krev, bolí nás hlava a vyjít pár schodů je najednou nějaké namáhavé… Jedním ze základních pravidel je „choďte vysoko, spěte nízko.“ Jakmile se ubytujete, je potřeba ještě procházka do větší výšky a zpět. Maximální denní stoupání by mělo být 500 výškových metrů. Taky je potřeba se trochu sledovat. Po fyzické námaze by se po 10 minutách měl dech vrátit do normálu. Pokud lapáte i v klidu, rozvíjí se edém plic. V noci se čas od času probudíte kvůli tzv. periodickému dýchání. Na pár sekund ve spánku přestanete dýchat. Ale jinak je to zatím moc příjemná dovolená.

Namche Bazaaar
Namche Bazaaar
Thamserku nad Namche Bazaar
Thamserku nad Namche Bazaar

KUCHYNĚ

Na nepálské treku je snad všechno jídlo mdlé a bez chuti. S přibývající nadmořskou výškou navíc kromě kyslíku ztrácíte i chuť k jídlu, takže stravování se pro vás brzo stane nejnenáviděnějším úsekem dne. U stolu tak často probíhala konverzace ve stylu: „Jídlo nemusí být dobré, hlavně když je teplé“ nebo „Ty se máš, ty už to máš za sebou.“ Na ty ztrápené výrazy ostatních nad plným talířem dlouho nezapomenu. Největším problémem je to, že si nesmíte dávat maso, byť je občas v jídelníčku uvedeno. V horách nemají ledničky, a pokud je mají, často jim vypadává elektřina. To maso bude prostě pravděpodobně zkažené. Nepálci jsou většinou vegetariáni, byť je to u nich spojené spíš s chudobou než s přesvědčením. Nejsem žádný masožravec, ale po 16 dnech bez něj, kdy navíc opravdu potřebujete energii, opravdu nemyslíte na nic jiného. Národním jídlem je dal bhat, o kterém český cestovatel Ladislav Zibara trefně říká, že vzniklo z českého „bál dát“. Každý Nepálec se jím cpe několikrát denně. Přitom je to v podstatě taková „zeleninka se zeleninkou“ - kopec rýže a čočka a směs kari se zeleninou. Problémem je, že to nemá žádnou chuť, žádnou sůl, žádné koření. Dobrým zvykem je přidávat strávníkovi dal bhat dokud jí, tak bacha, protože přidat chcete málokdy. icon_wink.gif Poměrně úspěšnou variantou, jak přežít oběd, je chowmein - nudle se zeleninkou, thukpa - polévka s nudlemi a zeleninkou nebo swiss rosti - zapečené brambory se zeleninkou. Jen musíte počítat s tím, že ta zeleninka budou jen miniaturní kousky mrkve. Špatné nejsou knedlíčky momo - tibetské taštičky plněné zeleninkou s pálivou omáčkou. Oblíbené jsou různé polévky, které byly občas poživatelné. Pokud bych měla z nepálské gastronomie něco pochválit, byl by to určitě jačí sýr. Přivezla jsem ho domů i jako suvenýr. Pokud máte štěstí, posypou vám s ním některé z jídel se zeleninkou. Kuriozitou, kterou na treku chtě nechtě ochutnáte, je snickers roll. Tato dobrota se dělá tak, že vezmete tyčinku Snickers, obalíte ji do těsta a osmažíte. Často natrefíte na jakýs takýs jablečný štrúdl.

nepal-35.jpg
nepal-36.jpg

Bezpečnou snídaňovou variantou jsou vařená vajíčka nebo chlebové placky čapátí. Miluju ovesnou kaši, ale ten vodový vývar s kouskem jablka s tím nemá nic společného. Často se také podává tibetský chléb - sladká buchta plná omastku. Tradiční tibetskou kaši tsampa z pražené ječné mouky, slaného čaje a másla určitě ochutnejte. Je to fakt zajímavě hnusný. icon_wink.gif Nikdy v životě nevypijete tolik čaje jako v Nepálu. Pití čaje z obrovských termosek bude totiž váš hlavní program všech večerů na treku. Na výběr máte zpravidla černý čaj, citrónový čaj (pozor, někdy jde o brutální chemickou sladkou tekutinu), zázvorový a masala chai - mléčný čaj se směsí koření (kardamon, zázvor, skořice, hřebíček, bílý pepř). Masalu někdo miluje a někdo nesnáší, jistě znáte z českých čajoven. Já ji miluju, takže na tomhle jsem si fakt pochutnala. Určitě ochutnejte i tradiční tibetský čaj se žluklým máslem a solí. Je to fakt zajímavě hnusný. icon_wink.gif Oblíbeným suvenýrem je divoký med, tzv. wild honey, který je mírně halucinogenní. Pracují na něm divoké včely, které opylují jedovaté květy rododendronů. Právo sbírat med od agresivních lesních včel vysoko ve skalách se dědí z otce na syna. Abych nepálské kuchyni nekřivdila, v Káthmándú jsme první den ochutnali spoustu nepálských jídel, které měly maso, chuť, nápad a moc nám chutnaly. Prostě jen nečekejte žádnou gastronomii v horách. A ať vás ani nenapadne si dávat nějaké evropsky znějící jídlo. Nepálci totiž sice z obrázků vědí, jak to má vypadat, ale nevědí, jak to má chutnat.

3. den treku: NAMCHE - KHUMJUNG - NAMCHE (z 3.440 m.n.m. do 3.780 m.n.m.), 7 km, 4 hodiny

V Namche Bazaar je povinná přestávka na aklimatizaci. Všichni, kdo to poruší, končí s výškovou nemocí, takže šlapeme. Celý den na nás dohlíží Ama Dablam se svými 6.812 m.n.m., která má pověst nejkrásnější hory v oblasti Mount Everestu. Po cestě potkáváme i Taboche s 6.945 m.n.m. Popravdě nás ale dnes zajímá něco jiného. Brzo se šplháme na vyhlídku, z které je vidět Vrchol XV, který se dříve nazýval Čomolungma a později Everest s notoricky známým číslem 8.848 m.n.m. Pohoří Himálají ale neustále roste díky tlačení Indické desky na Eurasijskou, takže se stále zvětšuje i nadmořská výška Everestu. Dobyt byl 29. května 1953 v době korunovace Alžběty II. novozélanďanem Edmundem Hillarym a Tibeťanem Šerpou Tenzingem Norgayem. Everest byl ale možná zdolán již v roce 1924 průzkumníkem Mallorym a jeho parťákem. Oba zemřeli a dodnes se neví, zda před smrtí nebyli i nahoře. Dosud se totiž neobjevilo tělo fotografa, ani jeho fotoaparát, takže se jednoho dne možná ještě přepíšou dějiny horolezectví. Dnes se nicméně přepsaly alespoň dějiny naší expedice. Viděli jsme ho! Foťáků máme dost, takže důkazy nezmizí. Historie přináší poučení. Odpolední cappuccino srkáme na terase jednoho z nejvýše položených hotelů na světě Hotel Everest View. Dříve se dopravoval své hosty letecky z Káthmándú s použitím přetlakových komor, aby jim z výškové nemoci nepraskla hlava. Tento styl dovolené se ale moc nechytil. Kousek za hotelem jsme se poprvé setkali se sněhem. Připomněli jsme si, že je studený a klouže. Ve vesničce Khumjung jsme navštívili školu, kterou založil právě Edmund Hillary a nabízí vzdělání pro 350 dětí z okolních vesnic. Pan učitel nás nechal sednout do lavic a překvapil naši československou expedici znalostí z dějin Československa. Místní děda nás záhy pozval na rýžovou kaši. Na stěně jeho nuzného příbytku visela fotka příbuzného z vrcholu Everestu s datem dobytí 2. června 2005. To tady mají v každém druhém obýváku. Nazpátek jsme to vzali přes průsmysk Khumjung La, který nabízí další úžasnou vyhlídku na Ama Dablam.

Khumjung La
Khumjung La
Everest Viewpoint kousek nad Namche Bazaar
Everest Viewpoint kousek nad Namche Bazaar

4. den treku: NAMCHE - THAMO - NAMCHE (z 3.440 m.n.m. do 3.500 m.n.m.), 11 km, 5 hodin

Sluníčko pere na modré obloze zase už od rána, ale náladu nám kazí první zdravotní problémy expedice. Anička, Michal a Peťa se necítí dobře a jelikož mají podezření na výškovou nemoc, raději musejí čekat. Po rychlé poradě se rozhodujeme čekat s nimi a abychom se nenudili, podnikáme další aklimatizační výlet ve stopách Three Passes Trek do vesnice Thamo. Je to pohodička po rovině a výhledy ujdou, stejně tak jako odpolední pivo na terásce. Aspoň budeme mít tu aklimatizaci pořádnou!

5. den treku: NAMCHE BAZAAR - PHORTSE TENGA (z 3.440 m.n.m. přes 4.000 do 3.680 m.n.m.), 8 km, 5 hodin

Bohužel ani dnes se Anička s Michalem necítí na postup do větší výšky, takže skupinu dočasně rozdělujeme. Peťa má pravděpodobně otravu ze zkaženého masa, trpí nepříjemnými střevními problémy, nicméně léků máme dost a doufáme, že to brzo přejde. Peťa to nepodceňuje a ještě rychle ráno utíká do lékárny. Paní lékárnice bohužel anglicky neumí, a tak Peťa gestikuluje rukama nohama, drží se za břicho a naznačuje nevolnost. Paní diskrétně kýve a prodává Petě medicínu. Pátráním na internetu následně vyzjistila, že se jedná o pilulku zamezující nechtěnému těhotenství. Bez očekávání potomstva ale v očekávání dalšího průjmu se tedy suneme vzhůru v pěti lidech a odpoledne slavnostně v sedle Mongla poprvé překračujeme hranici 4.000 m.n.m. Nějaký místňák se nás u oběda vyptává na naše plány a mručí. Posílá nás zpátky na EBC trek, protože není jisté, zda je průsmyk Chola vůbec schůdný a pokud je, tak se nám to prý daleko lépe půjde opačně. Mručíme též a ignorujeme ho. Dnes jsme uhnuli z davové EBC trasy na Gokyo trek. Na cestách není skoro ani noha, čajovny jsou prázdné a za ubytování už ode dneška neplatíme nic. V lesních úsecích se objevuje kluzká směs ledu se sněhem. Přituhuje. V ubytku Phortse Tenga Guest House jsme si večer užili teplou solární sprchu, tušíc že podobný požitek může být několik dalších dní nedostupný. Pan domácí nám vysvětlil, že v téhle výšce už bychom neměli pít alkohol, protože může zhoršit příznaky výškové nemoci. Tak a máme po srandě!

6. den treku: PHORTSE TENGA - DHOLE (z 3.680 m.n.m. do 4.090 m.n.m.),3,5 km, 3 hodiny

Ledopády kousek nad Portse Tenga nám připomněly dnešní noc, kdy nám na pokojích poprvé zamrzla voda v lahvích. Do spacáku tedy začínáme ode dneška kromě elektroniky dávat i lahve s vodou.  Peťi zdravotní stav se nelepší, ale chce šlapat dál. Dneska nás ostatně čeká lehký a krátký den. Do vesničky Dhole do lodžie Dole resort jsme dorazili chvíli po poledni. Denní etapy se s přibývající výškou zkracují, nicméně se nenudíme. Sluníme se a pak vyrážíme na povinný aklimatizační výstup kousek za chalupu. Jen to nám totiž dává šanci nechytit AMS v plné palbě. Smát se dnes může Verča, která se jako jediná odhodlala k praní v blízké zamrzlé řece. Dostala od paní domácí gumové rukavice a škopek. Její prádlo je sice nyní tuhé jako beton, ale voní. Při noční cestě na záchod máme mít dnes oči otevřené. Existuje totiž policejní zpráva z roku 1998 o vraždě místní šerpské ženy s příčinou smrti: „útok yettiho“!

vesnička Dhole
vesnička Dhole
ledopády nad Portse Tenga
ledopády nad Portse Tenga

7. den treku: DHOLE - MACHHERMO (z 4.090 m.n.m. do 4.410 m.n.m.), 5 km, 3 hodiny

V mrazivém Dhole řešíme problém s Peťou, která už v sobě třetí den není schopna udržet potravu, a tím pádem ani žádný lék. Paní domácí nám radí, ať jdeme ještě výš do Machherma, protože tam je nemocnice a může tam dostat infuze. Její manžel se od nás nechává najmout jako nosič a nese Peťi těžký batoh, aby se zbytečně nevysilovala. Kousek nad cílem jsme se znovu potkali s Hankou a Pavlem z Čech. V Trekkers Lodge & Restaurant nás ochotně ubytovávají, ale při dotazu na nemocnici se potutelně smějí. Nemocnice tu je, ale není v ní žádný doktor. Jeden dobrák nám tvrdí, že doktor přijede zítra, ale pan domácí následně přiznává, že nemají žádné indicie o tom, že by se tu nějaký doktor měl objevit v horizontu dalšího měsíce. Peťě je pořád stejně špatně, takže začínáme bejt poměrně v prdeli. Naše předplacená karta s internetem navíc už druhý den nefunguje, takže ani nevíme, jak je na tom Anička s Michalem. Musíme si tedy nakonec dokoupit tzv. Everest Link, což je místní wifi, která funguje na většině lodžiích. Anička s Michalem mají ale očividně stejný problém, takže si naši zprávu nemůžou přečíst. Pro jistotu rovnou zjišťujeme, jak to funguje s helikoptérou, kterou má Peťa předběžně odsouhlasenou s pojišťovnou pro případ, že se její stav nezlepší. Stačí jen předložit cestovní pas, číslo pojistky a helikoptéru tu prý máme do 20 minut.

8. den treku: MACHERMO - GOKYO (z 4.410 m.n.m. do 4.750 m.n.m.), 7 km, 5 hodin

Peťi stav se nelepší už 4. den a stoupat výš už není dobrý nápad. My už ale nemáme času nazbyt, pokud chceme udělat plánovaný okruh. Hanka s Pavlem naštěstí zůstávají v Machhermu, takže buď Peťu doprovodí na helikoptéru, nebo s ní počkají na Aničku s Michalem. Místní Nepálci navíc perou Peťu nějakýma silnýma lékama, tak doufáme v zázrak. Ráno ji tedy necháváme s horkým čajem a čtečkou knih na lodžii a ve čtyřech stoupáme do vesnice Gokyo do 4.750 m.n.m., což je jedna z nejvýše položených vesnic v Nepálu i ve světě. Opouštíme podhůří a vstupujeme do pusté tundry vysokých hor. Cesty už nejsou posypané sněhem, brodíme se v závějích. Do vymrzlé špeluňky Gokyo Lake Side Lodge doklopýtáme vyšťavení a vymrzlí. Plné pytle před barákem sice napovídají, že jačích hoven na otop mají dost, paní domácí je ale šetřivá a horkokrevná. Není divu, jsme tu jedinými hosty. Už několik dní si stejně do jídelen nosíme spacáky, jinak se to přežít nedá. Teploměr nemáme, ale v noci to aspoň dle předpovědí padá až k mínus 30°C. Večer tedy sedíme okolo kamen a tiše doufáme, že zas nebude na pokoji taková zima jako včera. Západy slunce jsou tu famózní, ale zároveň znamenají konec tepla. Naše vzájemná komunikace se už omezuje jen na úsečná sprostá slova. Čištění zubů je největší výzva dne, voda v koupelně je samozřejmě zamrzlá. Pitnou vodu vyrábíme každý den přes filtr Katadyn BeFree, který se nám moc osvědčil. Problém ale je, že voda je totálně ledová, takže nám během výroby umrzávají prsty. Místní toalety jsou vybaveny káděmi s ledem a majzlíkem. Před spláchnutím použijte majzlík, splachuje se ledovou tříští. Mísa tureckého záchodu je pak logicky obalena ledem. Zjistíte to především v noci po tmě, až se vám nohy nad ní rozjedou do ukázkového provazu. Aby legrace nestála, výšková nemoc dneska pro změnu útočí v plné palbě na mě. Hlava jako střep a houpu se jak na lodi. Nemůžu nic, jen ležet a spát, totální vyčerpání, paralen nic nedělá. Přituhuje. Už zase.

nepal-41.jpg
nepal-42.jpg

9. den treku: uvězněni v GOKYO (4.750 m.n.m.)

Při pohledu z okna máme chuť přivítat nové ráno dalšími úsečnými sprostými slovy, ale musíme šetřit energií. Počasí nás poprvé zradilo. Celý den sněží a fučí, takže jsme tu uvězněni. Nemá smysl se někam hrabat. Celý den tedy trávíme v depresích u vyhaslých kamen a já se aspoň raduju, že už nemám vejškovku. Další dobrou zprávou je, že Peťě zabraly léky, setkala se s Aničkou a Michalem a jsou na cestě za námi! Výhoda velké skupiny byla právě prokázána. Volný den využíváme k pátrání ohledně možnosti přejít sedlo Chola. Dneska to prý prošli nějací Němci, ale šli to 12 hodin. Je tam prý sněhu po kolena a je to vo hubu. Ztráta dalšího dne nám opět rozházela itinerář, škrtáme a improvizujeme. Ještě stále máme naději, že bychom stihli udělat okruh, byť budeme muset oželet základní tábor Everestu. Jelikož tam ale teď nejsou žádné expedice a výhled na Everest už vůbec ne, moc z toho nesmutníme. Po večeři si na nás vzpomněli nepálští bohové a vysvitlo konečně sluníčko. Utíkáme v pyžamech na nejbližší vyhlídku a kocháme se výhledem na nejvyšší pohoří světa. Vylezly i místní divoké slepice velekuři himalájští. Ti se nekochají, ti jen klovají.

nepal-43.jpg
nepal-44.jpg

10. den treku: výstup na GOKYO RÍ

Přímo od ranní kávičky hypnotizujeme krásnou Cho Oyu, šestou nejvyšší horu světa a chystáme se na přilehlý kopeček Gokyo Rí. Výstup z vesnice v 4.750 m.n.m. na vrchol do 5.360 m.n.m. nám trvá dvě úporné hodiny. Přitom je většina cesty bez sněhu a jsou to jen dva blbý kilometry. Vesnička Gokyo pod námi se s přibývající výškou zmenšuje. Přilehlé jezero Dudh Pokharí se bude naopak s přibývajícím sluníčkem zvětšovat a brzo ohromí návštěvníky svou tyrkysovou barvou. O to jsme bohužel byli ochuzeni, protože hladina je nyní pokryta sněhem a ledem. Na vrchol jsme se nakonec vydrápali. Chtěla bych napsat, že to byl porod, ale při porodu můžete zhluboka dýchat. Gokyo Rí nabízí omračující panoramatický výhled na čtyři osmitisícovky naší planety - Everest, Lhoce, Makalu a Cho Oyu. Je to jedno z mála míst na světě, na kterém si obyčejní turisté můžou dopřát výhled horolezců. Modlitební praporky jsou konečně doma. Tak to se povedlo! V Nepálu se tyčí osm z deseti nejvyšších hor světa a my jsme zvládli polovinu během jednoho dne.

výhled z vrcholu Gokyo Rí na nejvyšší hory planety
výhled z vrcholu Gokyo Rí na nejvyšší hory planety
nepal-46.jpg
nepal-47.jpg
nepal-48.jpg

V Gokyu nastalo šťastné shledání všech účastníků expedice, následované nešťastným rozseknutím hlavy Michala o plechovou střechu. Doktoři překvapivě nejsou ani tady, tak jsme nakonec rádi za našeho zubaře. Bylo to na šití, ale šití jsme neměli. Látalo se vším možným. Krve i whisky bylo prolito dost. Další antibiotika v čudu. Pěkná jizva z boje na památku. Anička se nám přiznává, že má astma a trochu se ve výškách dusí. Verča se svěřuje, že trpí na omrzliny a navíc má asi Meniérovu nemoc, takže je zvědavá, co jí to bude dělat v těch výškách. Začínáme si tlouct hlavou o zeď, proč jsme na tuhle expedici vlastně nevyhlásili charitativní sbírku?

11. den treku: GOKYO - THAGNAK/DRAGNAG (z 4.750 m.n.m. do 4.700 m.n.m), 4 km, 3 hod

Konečně padlo rozhodnutí. Zkusíme projít sedlo Chola, byť máme o stavu cesty rozporuplné informace. Jsme ale dokonce ochotni si najmout průvodce. Nazouváme nesmeky a vyrážíme se brodit sněhem. Včera šla nějaká skupinka před námi, tak máme aspoň trochu vyšlapáno. Hned za vesnicí sestupujeme prudce k morénové stěně a překračujeme brblající ledovec Ngozumpa, který se se svými 36 kilometry pokládá za nejdelší ledovec v Himálajích. Stezka se každý rok mění podle toho, jak taje led. Já jsem ode dneška ještě pomalejší, protože jsem tu nasbírala tatínkovi kamínky do jeho geologické sbírky. Přiblížení do vesničky Thagnak proběhlo úspěšně. Je to liduprázdná vesnička o třech chalupách. Cestou jsme potkali dvě Kanaďanky, který to včera prošly a pan domácí nám říká, že zítra bude krásně. Tetelíme se tedy blahem a to ještě ani netušíme, že se večer stane zázrak. Za 80,-Kč tady prodávají vědro s teplou vodou! Ohřívají ji na sluníčku ve zvláštních satelitech. Po 6 dnech jsme konečně zase vymydlení a znovuzrození. Průvodce na průsmyk prý nepotřebujeme. V sousední chalupě je totiž skupina, která se na Cholu zítra chystá taky. Máme vyrazit chvíli po nich a jít v jejich stopách. Dobrou náladu nám kazí jen fakt, že celou noc sněží jako prase… Navíc mi praskly nesmeky. Naštěstí na světě neexistuje nic, co by nespravila stříbrná páska.

přechod ledovce Ngozumpa
přechod ledovce Ngozumpa

přechod ledovce Ngozumpa
ohřívání vody v satelitech a nejúžasnější koupelna na světě
ohřívání vody v satelitech a nejúžasnější koupelna na světě

ohřívání vody v satelitech a nejúžasnější koupelna na světě

12. den treku: THANGNAK/DRAGNAG - DZONGLA (z 4.700 m.n.m. přes 5.420 do 4.830 m.n.m), 8 km, 8 hodin

Vstáváme ještě za tmy. Verča má omrzlé prsty, nemůže s nimi hýbat. Vodu k pití máme zamrzlou všichni. Cesta vede přes nekonečné suťové pole poseté uvolněnými balvany. Sněhu je tu dost, ale naštěstí se jakžtakž držíme stop. V téhle výšce trvá každý krok věčnost, natožpak překonat 800 metrů výškových nahoru a 600 dolů. Poslední metry se už plazíme v mírném bezvědomí, já získávám oproti ostatním slušné zpoždění. Na vrcholovou euforii není moc síly, ale radost máme neskutečnou. V Chola pass v 5.420 m.n.m. dosáhla naše expedice výškového maxima a kyslíkového minima. Vdechujeme tady do plic dvakrát míň kyslíku než normálně. Do krve se ho dostane jen 70%. Aspoň si tolik nedejcháme na záda! Z průsmyku máme zase půlku Himálaje jako na dlani a jsme tu úplně sami. I když v Nepálu leží jen třetina Himálaje. Odtud ale konečně chápeme, proč znamená Himálaja domov sněhu.

nepal-55.jpg
nepal-56.jpg
nepal-57.jpg

Dobrou zprávou je, že odteď už půjdeme jen dolů. Špatnou zprávou je, že dolů je to ještě horší. Překulíme se přes zasněžený ledopád a suneme se dolů. Sníh se začíná s přibývajícím sluníčkem sypat pod nohama a měnit na klouzavou kaši. Sestup znepříjemňuje fakt, že tu není mobilní signál. Padat se nám nechce, protože kromě signálu nemáme už ani tu whisky. Eva má křeče do žaludku a nemůže dojít, což řeší uprostřed tohohle mrazivého panoptika praktikováním jógy. Jeden z nejlepších okamžiků treku přišel v okamžiku, kdy jsem zahlédla první střechu vesnice Dzongla. Lodžie Mountain Home v 4.830 m.n.m. je naším nejvyšším místem, kde jsme spali. Bydlíme tu jen my a jeden Angličan. Mobilní signál není ani tady, takže mají dneska adrenalin pro změnu u nás doma. Už dva dni jsme se neozvali a neopomněli jsme se všem svěřit, že plánujeme přejít to sedlo, které možná nejde projít. Zapadající slunce nad Ama Dablam nám ale kontakt se zbytkem světa bohatě vynahradí. Rekapitulujeme a foukáme si bolístky, jsme hotovej pojízdnej lazaret. Verča komatí s bolestí hlavy a na prsou si místo hada hřeje svoje omrzliny. Těch 8 kilometrů jsme šli 8 hodin. No, kurva.

Ama Dablam
Ama Dablam
autorka v 5.420 m.n.m.
autorka v 5.420 m.n.m.
sestup do Dzongly
sestup do Dzongly

13. den treku: DZONGLA - DINGBOCHE (z 4.830 m.n.m. do 4.410 m.n.m.), 9 km, 4 hodiny

Ráno nám jde zase na pokoji pára od pusy, ale přímo z postele máme krásný výhled na Cholatse (6.440 m.n.m.). První sestupový den jsem měla největší krizi celého treku. Po včerejším vyčerpávajícím dnu mne neposlouchaly ani nohy ani hlava. Radost mi přineslo teprve až definitivní zmizení toho zpropadeného klouzavého sněhu a největší zásobárna sušených hoven, kterou jsem kdy viděla. Ode dneška klesáme po hlavní davové trase EBC treku. Jarní sezóna pomalu začíná, takže už potkáváme dost lidí. Dolů ale jdeme jako jedni z mála, takže jsme za machry. Lidi z nás tahají rozumy a strašně se smějou tomu, že je nahoře sníh a strašná zima. Prej to není možný. V tomto úseku jsou k vidění také typičtí turisté EBC treku. Jdou na lehko a všechno jim táhne nosič. Pozorovat organizované skupiny během pauz je zážitek. Zcela zmožení turisté hekají, fakují, z posledních sil cvakají selfie a jejich nosiči s 30 kily na zádech jim strkají pod jazyk bonbónky a oříšky a zahrnují je slovy nesmírného obdivu a chvály. Náhodou se pak dáváme do řeči s malým usměvavým Nepálcem, který jde proti nám sám v teniskách. Prej jde do basecampu Everestu připravovat na květen stany pro klienty. Na otázku, zda byl někdy na Everestu, odpovídá se samozřejmostí: „Many times“ V tomto prapodivném koutě světa, kde Kami Rita Sherpa zdolal Everest již 23x, to asi není žádná velká věc.

pohodový sestup údolím
pohodový sestup údolím

14. den treku: DINGBOCHE - TENGBOCHE (z 4.410 m.n.m. do 3.860 m.n.m.), 10 km, 4 hodiny

V Dingboche (4.410 m.n.m.) jsme zažili fata morganu. Mají tu evropskou kavárnu Café 4410 s karamelovým laté machiato a čokoládovým dortíkem. Na nabíječce jsou tu připojena telefonní zařízení v hodnotě dvou nepálských vesnic a nějakej kokot si tu nabíjí dokonce elektrický zubní kartáček. Ráno je to sice ještě na bundu a rukavice, ale přes den už chodíme v tričku. Nálada stoupá raketovým tempem, po dlouhé době jsme si zase objednali pivo. Teda, vlastně si dáváme jedno napůl, za což se dost stydíme, tak předstíráme, že jsme Poláci. Večer neproběhl zcela dle našich představ, neboť se do lodžie přihnala organizovaná početná skupina namotivovaných amerických děvčat, jejichž večerní brífink neměl konce, podobně jako jejich debilita. Dozvěděly jsme se tak např. že jakmile zajde v horách sluníčko, je o hodně chladněji; do kopce se chodí stěží, že včera celá skupina absolvovala kurz správného dýchání a že cíle dosáhnou jedině jako tým. Na druhý den jsme zamávali afektovaným děvčatům i jejich doprovodnému kameramanovi a v Pangboche jsme překročili zpět hranici 4.000 m.n.m. Nad touto hranicí jsme tedy spali celkem 8 dní.

15. den treku: TENGBOCHE - NAMCHE BAZAAR (z 3.860 m.n.m. do 3.440 m.n.m.), 10 km, 5 hodin

V Tengboche nás vítá zdobená brána slavného buddhistického kláštera. Právě sem si všichni horolezci chodí pro požehnání před výstupem na Everest. Klášter hýří barvami a my hýříme pivem na slunečné terase zdejší lodžie. Alkohol v těchto výškách působí až třikrát silněji, což je pro Čechy něco jako dar od bohů. Na lodžii potkáváme skupinu Čechů, kteří rovněž přijímají božské dary a brzo zjišťujeme, že je mezi nimi i pacientka Michala z Liberce. Jejich nepálský průvodce nám nadšeně ukazuje na svém mobilu fotku Ještědu. Byl tam prý už: „Many times“. Včerejší profesionální brífing dívčí skupiny musíme chtě nechtě srovnávat s touto českou skupinou několika pánů v nejlepších letech, kteří tu klopí jedno pivo za druhým, jejichž dnešní brífing je stručný a jasný: „Tak chlapi, zejtra už jdeme skoro do 5.000 m.n.m., tak se zas nevožerte jako prasata.“ Jak zvolna ztrácíme výšku, máme pocit, že jsme si nazuli sedmimílové boty. Jde se čím dál snadněji a po dlouhé době také konečně spíme celou noc. Únava je nicméně znát, už 14 dní jsme si pořádně neodpočinuli a nedokážeme spolu už mluvit o ničem jiném než o jídle. Co kdo doma vaří, co kde v jaké restauraci mají, co si dáme jako první. Jak čas plyne a misky dal bhátu neubývají, jsme schopni se dojmout i nad představou okurkového salátu. Já už čtvrtý den nemyslím na nic jiného než na chleba s Lučinou, pažitkou a rajčátky. Sestup z Tengboche je ale za odměnu. Pohodlný chodníček podél tyrkysové řeky, teplo a slunečno a dokonalý Ama Dablam na dohled. Jen kdyby k obědu nebyla zase ta čočkovka…

nepal-62.jpg
nepal-63.jpg
nepal-64.jpg
nepal-65.jpg

16. den treku: NAMCHE BAZAAR - LUKLA (z 3.440 m.n.m. do 2.860 m.n.m.), 19 km, 9 hodin

Opětovné shledání s šerpskou vesničkou Namche Bazaar nás dojalo natolik, že jsme se museli opít. Párty proběhla kolem solidních výhřevných kamen plných jačích hoven v nejstarším zdejším baru Cafe Danphe Bar, který tu stojí od doby, kdy já jsem poprvé zasedla do školních lavic. Jeho stěny pokrývají trička s podpisy expedic a na velkém plátně se promítají horolezecké filmy. My tu bravurně reprezentujeme Českou republiku ponožkami v sandálech, protože pohorky už nechceme ani vidět. Od druhé části naší expedice máme zprávy, že neplánovaně sestupují raději k letišti o den dříve, protože předpovědi počasí jsou nepříznivé. My to nedoženeme, takže jsme se usalašili v hotelu Khumbu Lodge, kde spal v roce 1985 i prezident Jimmy Carter a podávají tu divnou pizzu s vajíčkem a mrkví. Poslední den na treku nám moc do zpěvu nebylo, byť s přicházejícím jarem lemovaly cestu kvetoucí rododendrony. V jeden den jdeme totiž trasu, kterou jsme šli v opačném směru dva dni. Inu příjemných 19 km a 1.800 výškových metrů z kopce. Himálaj se nám navíc na poslední chvíli rozhodl ukázat, zač je toho loket. Sestupujeme v dešti a mlze. Cesta je nekonečná a nezáživná. Když jsem konečně prošla tou zpropadenou vstupní bránou do Lukly, byla bych si bývala nejradši povyskočila nadšením, kdybych byla bývala neměla úplně dojebaný kolena.

ADRENALIN V LUKLE PODRUHÉ

Euforie z dokončení treku a z opětovného setkání sedmi statečných trpaslíků, je rychle vystřídána oprávněnou obavou z odletu. Tentokrát se nebojíme, že poletíme, ale bojíme se, že nepoletíme. Druhá část naší party včera totiž neodletěla kvůli špatnému počasí a na zítřek hlásí ještě horší. Všichni nám tvrdí, že zítra nikdo neodletí. Náš pan domácí ale prohodí, že pokud bude celý večer pořádně pršet, tak zítra poletíme. V noci se budím a leje jako z konve. Ráno se naše skupina nevrle sune na terminál, zatímco druhá skupina spí. Letiště žije vlastním chaosem. Chlápek za přepážkou mi s vážnou tváří pokládá jen jednu jedinou otázku: „Kolik žen, kolik mužů?“. Odpadá vážení jako při odletu, protože při treku tu každý aspoň 5 kilo zhubne. Všichni letu chtiví pasažéři musí přijít na odbavení v 5:00 a pak se čeká a čeká. Nikdo vám nic neřekne, visí tu jen ušmudlaný papírek, že lety jsou zpožděné kvůli počasí. Některé o pár hodin, některé o pár dní. Stěžujte si, kde chcete. Na dráze nejsou žádná letadla, takže jen koukáme nervózně z okna a hypnotizujeme horizont. Není čím letět. Když do oběda nic nepřiletí, dojdete si pro batoh na ranvej a vrátíte se zpět na hotel čekat na nový den. Odlety fungují na principu ruské rulety tak, že každý drží v ruce papírek s číslem a čeká, až ho personál vyvolá. V odletové hale s námi nervózně stepuje i Hanka s Pavlem, kterým už teče do bot. Včera neodletěli a jestli neodletí dneska, uletí jim letadlo domů. Pro tento případ máte ještě jednu záložní možnost - najmout si drahý vrtulník, který létá i ve špatném počasí. Když se po několika hodinách ticha a mlhy konečně v dálce ozve rachot letadla, lidi nadšeně křičí, tleskají a objímají se. Na pár minut se zázračně udělalo „okno“, kdy se mohlo létat. Odletí několik letadel a mraky se zase začínají stahovat, když konečně zaslechneme v tom mumraji i naše čísla. Je potřeba jednat rychle, protože je tu spoustu ochotných náhradníků. Vzlétáme už do mraku, ale čert to vem. Anička, Peťa a Michal čekali nakonec v Lukle na odlet 3 dni. Kromě šílené mlhy byli svědky i ranveje pokryté námrazou, kterou následně zaměstnanci letiště testovali pouhým sklouznutím po botách. Pojištění pro zpoždění letu bylo nicméně po návratu do vlasti úspěšně uplatněno v plném rozsahu. Příště zkusíme i tu náhradu za ztrátu radosti z dovolené!

ZPĚT V RÁJI

Nesnesitelné Káthmándú se po treku jako mávnutím proutku změní v ráj na zemi. Je tu teplo, maso, čokoláda, voňavé postele a u nás na hostelu máme dokonce i štěňátko. Večer se ve sprše raduju jako malá, po dlouhý době se mi totiž nelepí nohy k vymrzlé podlaze! Maso se sice nedoporučuje jíst ani tady, ale ten kuřecí steak jsem vlastně ani nejedla, jen jsem ho vdechla. icon_wink.gif Čekání na naše spolucestovatele si krátíme odpoledním výletem do ráje nadpozemského - k hinduistickému pohřebišti Pashupatinath, krematoriu pod širým nebem. Dovnitř kláštera můžou sice vstoupit jen hinduisté, venku u řeky mají ale i neznabozi jako my možnost pozorovat různé obřady spojené s pohřbíváním bližních. Nebožtíci tady odpočívají na zemi přikrytí oranžovými látkami a čekají na vstup do ráje, nevěda že ráj je v Káthmándú. Pashupatinath je místo, kam přijíždějí lidé zemřít. Úplně nejideálnější je mít nohy namočené do vody ve chvíli, kdy vaše duše opustí tělo, aby po ní duše mohla přejít přímo do posvátných vod. Řeka Bágmatí je totiž posvátná a vtéká přímo do indické Gangy. Kremace není žádný levný špás, dřevo je totiž nedostatková surovina. Kremace mrtvých, které se konají na ghátech nad řekou, probíhají nonstop celý den. Obřad začíná tím, že nejstarší nebožtíkův syn pětkrát obejde hranici a pak ji zapálí. Mužům se hranice zapaluje u hlavy, ženám od chodidel. Pak následuje taková několikahodinová zvrácená odpolední idylka. Pozůstalí jsou barevně vyšňoření, v klidu klábosí v paprscích slunce, piknikují a koukají, jak jim babička hoří. Plameny osvobodí duši a tělo ztrácí svou hodnotu. Vzduch je plný šedého kouře, spalovači přihazují slámu a pod ghátami pobíhají švitořící děti, kteří v popelu hledají cennosti a zlaté zuby. Pozůstalí synové si pak oholí hlavy a celý rok nosí bílý oděv. Snad to občas trochu přemáchnou…

nepal-66.jpg
nepal-67.jpg
nepal-68.jpg
nepal-69.jpg

NEPÁLCI

Nepálci jsou v nehostinném světě velehor jako ryby ve vodě. Evoluce zařídila, že dýchají rychleji a vdechují víc vzduchu než ostatní. Mají větší kapacitu plic a v krvi méně hemoglobinu, čímž si kompenzují nedostatek kyslíku. Možná je to i příčinou jejich proslulé přátelskosti, neustálé dobré nálady a pohostinnosti. Široce rozšířený fatalismus a převládající buddhismus a hinduismus jsou garancí nulového náboženské napětí. Společnost je silně patriarchální. Ženy můžou získat postavení jedině porodem syna, protože bez něj se neobejde řada náboženských rituálů. Dívky se považují spíše za finanční břemeno, u kterého je navíc nutno neustále bránit čest. Kasta určuje postavení osobnosti, její kariéru i partnera. Dohodnutá manželství jsou tu stále běžná. V horských oblastech je praktikována polyandrie, tedy že si žena vezme dva bratry, protože půdy je málo a muži stále někde v pejru za obživou. Výjimkou jsou snad jen Šerpové, u kterých často z nutnosti vede podnik žena. Národ Šerpů se ale paradoxně většinou neživí jako šerpové, spíše vedou vysokohorské expedice. Nosiče dělají hlavně Tamangové a Rájové z nižších kast. A až uvidíte v ulicích dva muže ruku v ruce, nezírejte. Stejně jako ve většině států Asie se i v Nepálu dva muži takto často vodí na znamení přátelství.

nepal-70.jpg
nepal-71.jpg

NÁRODNÍ PARK CHITWAN

Dostali jsme ještě chuť na trochu té zeleně, vedra, smogu a rozsezeného zadku, takže míříme na nádraží a sháníme se po autobusu na jih Nepálu skoro až na samou hranici s Indií. Trochu křiku, halekání a zmatku a už někde sedíme. Na mne s Evou sice zbylo už jen místo v kabině řidiče, nicméně úžasná monotónní hudba tu hraje ku poslechu zdarma a hlasitě, což nebrání dalším spolucestujícím neustále omylem usínat a padat nám svými umaštěnými hlavami do klína. Naivní člověk by si myslel, že těch 140 km musíme zvládnout cubydup, ale zkušení harcovníci už tuší šestihodinová muka v náročném terénu na vytlučených silnicích, která nelemují žádná svodidla ani pravidla. Nepálská doprava je levná, pomalá, hlučná, nepohodlná a přeplněná. Do vzdálenějších míst se tu doporučuje cestovat jen masochistům. Pravděpodobnost smrti při dopravní nehodě je zde údajně 30x vyšší než v jakékoliv jiné zemi. Ale 40% obětí tvoří chodci, takže pro dnešek jsme ve výhodě.

K večeru se ocitáme v jiném světě. Zeleno a vedro. Klasický subtropický vedro, při kterým se vzduch ani nehne. Pár kilometrů odtud se nachází nejnižší bod Kechana Kawal se svými 70 m.n.m. Nepál je země totálních extrémů. Ve vesničce Sauraha bereme první ubytko a ráno vyrážíme na výlet do přilehlého národního parku Chitwan. Je to nejstarší národní park v Nepálu a není oplocen, protože přírodní hranici mu dělá řeka Rapti, která se pak vlévá do Gangy. Žije tu asi 700 druhů volně žijících živočichů, včetně tygra (100 ks) a nosorožce indického (500 ks). Náš průvodce nás souká do dřevěné kánoe, a když vyděšeně ukazuju na krokodýla a gaviála opodál, dělá si ze mě srandu, že to jsou jen plastové makety pro turisty. Toto své tvrzení vezme zpět hned poté, co se začnu rukou labužnicky cachtat ve vodě. Krokodýli totiž prý tuto drobnou vibraci cítí a rádi pak připlouvají na kus řeči a na kus žvance. Prvního mazlíčka, kterého jsme zahlédli během projížďky otevřeným jeepem, byla krajta tygrovitá, jeden z největších hadů na světě. S tím záchodem do křovíčka ještě počkám. Potkáváme strážce parku na slonech venčící malá slůňata a ačkoliv je březen, je tu i spoustu ledňáčků. Nakonec jsme měli štěstí i na pořádného nosorožce s nosorožčátkem. Naštěstí tato rodinka jen poklidně procházela porostem a nevšímala si nás. Pokud by zaútočila, je prý nutno vylézt na strom nebo se s nosorožcem honit kolem kmenu, křičet a mlátit klackem. Je ale potřeba své konání uzpůsobit tomu, že nosorožec dosáhne až 10 metrů vysoko a běhat umí rychlostí 40 km/hod. Výlet do tropů jsme zakončili v zahradě KC´S restaurant, kde podávali točené pivo a překvapivě i jídlo, které mělo chuť.

nepal-72.jpg
nepal-73.jpg
nepal-74.jpg
nepal-75.jpg

NÁVRAT DOMŮ

Poslední den jsme ještě v Káthmándú mávli na taxíka a vyjeli do 30 km vzdálené vesničky Nagarkot, která je známá svými rýžovými terasami a dokonce i ranními výhledy na Everest. Michal si ale o tom myslel své a během naší spanilé jízdy pozvracel z okýnka půlku Káthmándú. Podobné veselé příhody zažijí všichni lidé, kteří si dají v Nepálu k snídani maso. V Káthmándú jsme posléze neodolali a nakoupili spoustu péřovek za pár šupů. Na můj batůžek přibyla nová nepálská vlaječka, která má jako jediná na světě zcela netypický tvar symbolizující himálajské vrcholy. Pohledy jsem psala letos úplně zbytečně, protože nedorazil ani jeden. Na rozloučení jsme zavítali do horolezecké hospody Tom and Jerry, jejíž zdi lemují různé vlajky a vzkazy slavných expedic. Našli jsme tu i podpis krajana Radka Jaroše, ke kterému jsme se hned hrdě připojili a na českou vlajku jsme tam napsali to nejkrásnější, co nás napadlo: SVÍČKOVÁ. Zpáteční let do Čech vyústil v můj životní rekord nejkratšího pobytu na zemi během mezipřistání (cca 7 minut). Tímto skládám poklonu zatracované Air Arabia, která nás během tohoto zabijáckého času nejenže stačila úspěšně přesunout do navazujícího letadla, ale přesunula dokonce i naše batohy. Doma pak bylo všechno neskutečný. Ze sprchy tekla teplá voda, všude bylo čisto, všude bylo teplo, všechno bylo na dosah ruky. Takovéto unikátní pocity si můžete užít právě a jenom tehdy, pokud zrealizujete nápad mít na dosah ruky Everest. icon_wink.gif Pokud plánujete na příští rok nějakou pěknou dovolenou, jeďte na Seychely a užijte si to. Pokud ale chcete spíše nějaký nezapomenutelný silný zážitek, vyrazte do Nepálu a přežijte to. Nebudete litovat. A zvládnete to i bez průvodce, bez nosiče a bez kondice. Namasté!

rýžové terasy Nagarkot
rýžové terasy Nagarkot
přeživší v nepálských tropech
přeživší v nepálských tropech

KATASTROFY V DESTINACI

Další ze série nechvalně proslulých tragických leteckých nehod zažilo letiště v Lukle hned dva týdny po našem návratu dne 14.4.2019. Startující letadlo české výroby dostalo smyk na zledovatělé dráze a srazilo se s vrtulníkem. Jarní horolezecká sezóna 2019 následně stoupila do dějin jako jedna z nejtragičtějších. Pod vrcholem Everestu se tvořily dlouhé fronty s bilancí 11 mrtvých.

ITINERÁŘ

1. den: let Praha -Sharjah 13. den: výstup z Gokyo na Gokyo Rí
2. den: let Sharjah - Káthmándú 14. den: Gokyo - Thagnak
3. den: Káthmándú 15. den: Thangnak -Chola pass - Dzongla
4. den: let Káthmándú - Lukla, trek do Phakding 16. den: Dzongla - Dingboche
5. den: Phakding - Namche Bazaar 17. den: Dingboche - Tengboche
6. den: Namche Bazaar - aklimatizace Khumjung      18. den: Tengboche - Namche Bazaar
7. den: Namche Bazaar - aklimatizace Thamo 19. den: Namche Bazaar - Lukla
8. den: Namche Bazaar - Phortse Tenga 20. den: let Lukla - Káthmándú, Káthmándú
9. den: Phortse Tenga - Dhole 21. den: národní park Chitwan
10. den: Dhole - Machermo 22. den: národní park Chitwan
11. den: Machermo - Gokyo 23. den: Káthmándú, Nagarkot
12. den: Gokyo (sněhová vánice, rest day) 24. den: let Káthmándú - Sharjah - Praha

KOLIK TO STOJÍ?

zpáteční letenka Praha - Káthmándú      12.500,-Kč
zpáteční letenka Káthmándú - Lukla 7.500,-Kč
ubytování v Káthmándú 250,-Kč
SIM karta s 16 GB internetu na 30 dní 280,-Kč
jídlo a ubytování v horách na den 450,-Kč
dal bhát v nížině 30,-Kč
dal bhát v horách 120,-Kč
pivo v horách 60,-Kč
vstup do NP Sagarmatha 600,-Kč


Více fotografií pro nenasytné jedince najdete v této veřejné fotogalerii: https://www.facebook.com/terezadankova/media_set?set=a.10219919581329708&type=3

nekomentováno

Neváhejte napsat k článku komentář

Nevyplňujte: