Autorem tohoto cestopisu nejsem já sám, ale má sestra Tereza Daňková. Já jsem tu pouze v roli vydavatele a technické podpory.

Tour du Mont Blanc je unikátní etapový horský přechod okolo nejvyšší hory Evropy, na který nepotřebujete žádné speciální umění ani vybavení. Přechod není technicky náročný, až na malé výjimky vede po pohodlných stezkách. Okruh prochází přes květinové louky, stoupá do sedel a zase klesá do údolí, obchází hory i ledovce, míjíte potoky a říčky, horská obydlí a vesničky. Skoro každý nový den vám přinese nový pohled na Mont Blanc. Délka denních etap je 6 - 8 hodin chůze s průměrným převýšením kolem 1.000 metrů ve stoupání i klesání. Klasická trasa nabízí ještě často různé odbočky pro pokročilé. Pro srandu jsem si každý den zapisovala čas, který byl oficiálně udáván na zdolání dané etapy a porovnávala ho s naším reálným časem. Ztrácely jsme v průměru denně tak 3 hodiny! Na naši obranu nutno říct, že jsme se do toho pustily téměř bez přípravy a braly jsme to jako dovolenou. Často jsme zastavovaly na focení a svačinky. Každý rok tento trek absolvuje okolo 10.000 lidí z celého světa. Potkali jsme tu Američany, Kanaďany, Izraelce i Japonce. Rozhodně si ale nepředstavujte davový konvoj, kde vám někdo neustále dýchá na paty. Jde o rozsáhlou oblast, ve které se turisté rozptýlí, často jsme šly úplně samy. Trek má velmi příjemnou atmosféru, neboť na trase a v chatách potkáváte plus mínus pořád ty samé lidi a úmorné putování a večerní alkohol vás brzo stmelí do jedné trekové rodiny. Ke konci na vás tedy pořád někdo mává a zdraví a zpětně se nedivím, že to chodí i spoustu osamocených jednotlivců. Ve finále tu totiž nikdy sami nebudete. Trasa treku se postupně měnila a dnešní podoby dosáhla v roce 1951.

PŘÍPRAVY PŘED ODLETEM & UŽITEČNÉ INFORMACE

KDE, JAK A KDY?

Trek nejprve opustí Francii, projde Itálií, Švýcarskem a v závěru se vrací zpět do Francie. Je to okruh, takže je teoreticky jedno, kde začnete. Oficiální výchozí bod je vesnička Les Houches kousek od Chamonix. Vyslovuje se to "Lezuš". Kdybych to bývala věděla, dost by mi to usnadnilo komunikaci s přepravní společností Jezdit sem z Čech autem nám přišlo jako kravina, takže jsme zvolily letadlo do Ženevy a následně minibus. Rezervaci minibusu z letiště do Les Houches jsem provedla a zaplatila přes www.alpybus.com. Nejstálejší počasí je zde v červenci a srpnu. V srpnu se už dříve stmívá a Francouzi mají letní prázdniny, nicméně za nás si ho nemůžeme vynachválit, protože jsme chytly úplně úžasné slunečné počasí. Vyhnout byste se měli termínu srpnového Ultra Trailu, což je událost, která přesahuje moje chápání. Tu samou trasu totiž 2.500 nadupaných závodníků nonstop běží.

CO S SEBOU?

Naprostou nezbytností je úsporné balení batůžku. Mimo běžné věci potřebujete vložku do spacáku, protože v chatách dostanete jen erární deku. Potřebujete skladnou bundu, nejlépe "péřovku do kapsy", rukavice a čepici, protože ráno i večer bývá kosa. Potřebujete dvoje boty pro případ, že v jedněch zmoknete. Mne se osvědčily sandály, které jsem večer na chatách používala jako domácí obuv. Osobně si nedokážu podobný trek představit bez camelbagu (vodního vaku), z kterého pijete po cestě pomocí hadičky. Představa, že bych kvůli každému napití stále sundávala a nandávala krosnu, je šílená. Neskutečně se nám osvědčila léčivá mast na unavené svaly Traumaplant. V pohorkách už bez ní neopustím dům. Hodí se powerbanka na dobíjení elektroniky, byť většina chat má dostatek zásuvek. Potřebujete čelovku, abyste v noci nerušili ostatní spolunocležníky. Mamka si bere trekové hole, já jdu bez nich. Úplně zbytečně jsme táhly nesmeky, které jsou doporučovány pro případ sněhových polí. Naše batohy nakonec vážily okolo 11 kilo, což není žádná hitparáda. Nošení batohů je vlastně úplně to nejhorší na celém treku. Určitě doporučujeme vyrazit na zkoušku s podobnou zátěží třeba na víkend do Alp. I přesto jsme se s batůžky na hřbetě sžily až třetí den. Nezapomeňte na hotovost, kreditní karty většina chat nebere. Kromě eur jsou potřeba i švýcarské franky. Bankomat potkáte jen v Les Houches, Courmayeur a v La Fouly. Celý trek je úžasně značen (většinou nápisem TMB) a zvládnete ho tedy jít víceméně i bez mapy nebo GPS. Rozhodně ale není od věci si zakoupit oficiální knížku o celém treku od Key Reynoldse v krásném batůžkovém mini vydání, kterou tady mají v podstatě všichni. Nám se dále velmi osvědčila aplikace MAPY.CZ. V režimu turistické mapy se zapnutím GPS se pak neztratí ani dítě.

KDE SPÁT, KDE JÍST?

Rezervace ubytování na trase je nezbytná, chaty většinou praskají ve švech. Potkali jsme jen jednoho blázna, který to šel na blint. Mnohokrát musel natáhnout krok o dalších 10 kilometrů do volné chaty. Pro rezervaci ubytování na TMB je založen poměrně přehledný web www.autourdumontblanc.com. Na webu rovnou vidíte, kolik míst v daném ubytování zbývá. Většina z nich požaduje zálohu předem. Rezervace chat jsem dělala měsíc předem, což už bylo na hraně. Párkrát jsem si vyhlédla něco, co už bylo plné. Jelikož jsme přilétaly do Ženevy okolo poledne a nechtěly marnit čas, zkomplikovala jsem si celé plánování tím, že jsem hned první etapu rozdrobila na pouhé 4 hodiny chůze a musela tak na další dny vymýšlet délku trasy a vhodnou chatu sama. Oficiální kniha o treku mi v tomto ale hodně pomohla, protože udává vzdálenosti v hodinách mezi všemi chatami na trase. Trvalo nám dalších 5 dní, než jsme dohnaly oficiální etapy, a tím pádem i oficiální hlavní chaty. Netradiční začátek měl však svá pozitiva. Nepotkávaly jsme skoro žádné lidi a první den jsme spaly na chatě úplně samy. Skvělou zprávou je, že v ceně všech ubytek je snídaně i večeře. V každé chatě si zdarma napustíte pitnou vodu a v každé chatě je teplá sprcha (byť jde někdy o časově omezenou záležitost). Často jsme potkávaly i různé studánky s pitnou vodou. Na většině chat si můžete zakoupit obědový balíček, ale k tomu jsme nikdy neměly důvod. Zhruba ob dva dny se vždycky dostanete do vesnice s obchodem, takže si nakoupíte co chcete, často i potkáte obědovou chatu s teplým jídlem. Z domova jsme si nesly jen pár sladkých tyčinek a hroznový cukr.

1. etapa: příletový den, z Les Houches do Refuge du Fioux (Francie), 6 km

Švýcarské aerolinky nás uvítaly na palubě švýcarskou čokoládou, preclíkem a reklamním spotem: "Experience the Swiss hospital, even before landing" Na malé obrazovce jim očividně utekl text, místo nemocnice to měla být asi spíš pohostinnost. Uvítání nás jak se patří navnadilo. Minibusové spojení mezi letištěm a Les Houches bylo perfektní, nicméně okamžitě jsme dle vzezření našich spolucestovatelů pochopily, že trek zahájíme samy. Okolo 15:30 jsme tedy kousek od lanovky Bellevue nahodily krosny a GPS a brzy již zahlédly magické značení "TMB". Při výšlapu do prvního kopečka mi proběhl hlavou celý seznam věcí, které jsem klidně mohla nechat doma. Poprvé míjíme krásné francouzské chalupy s dřevěnými komíny a mezi mraky občas prosvítá i slavný ostrý vrchol Aquille du Midi, kam vede lanovka a láká na dokonalý výhled na Mont Blanc. Tam se chystáme za odměnu poslední den. Po dvou hodinách šlapání jsme nemohly uvěřit vlastním očím, když kolem nás prosvištěla tramvaj a svištěla až do 2.400 m.n.m.  V sedle Col de Voza jezdí totiž ozubnicová dráha Tramway du Mont Blanc.

V 18:55 jsme dorazily do našeho prvního horského domova Refuge du Fioux (výborné!). Na úspěšné dokončení naší první etapy si připíjíme zásobami z domova Jackem Danielsem Honey, tuto tradici udržíme až do konce výletu. Paní domácí vládne pouze dokonalou francouzštinou, zkoušíme tedy dorozumívání rukama. Nohama to nešlo, ty nás bolely. Ubytování bylo neskutečné. Taky už jsme nikdy více nic podobného nezažily. V chatě jsme byly jediní hosté a dostaly jsme čistý pokojíček s balkónem jen pro nás dvě! Dalším šokem byla večeře. Nejenom že jsme zjistily, že večeře se na chatách podávají vždy v 19:00 (paní už nás nervózně vyhlížela), ale také jsme hned získaly představu, jak budou takové večeře vypadat. Paní domácí již měla prostřený stůl přímo pod ledovcem Bionnasay, přinesla karafu vody a zeleninový salát. Obě dvě jsme viditelně pobledly. Celý den na nohou a ona nám dá k večeři salát? Požádaly jsme alespoň o ošatku s pečivem a nacpaly se, co to šlo. Když jsme dojedly a pomalu se zvedaly od stolu, přinesla paní hlavní chod. Obrovskou porci hovězího s bramborovou kaší. Obě dvě jsme se viditelně rozzářily. Když před nás paní domácí ještě nakonec postavila výborný borůvkový koláč, vznášely jsme se v sedmém nebi. Hned první den jsme tedy dostaly pořádnou lekci o tom, jak to tady bude s jídlem. Budou vám praskat kalhoty! Naše nálada se s plným břichem o 100% zlepšila a večer rozjímáme ve společenské místnosti nad půllitrem piva. Mamka optimisticky navrhuje, že další dny budeme určitě o hodně rychlejší, takže po příchodu na chatu ještě budeme dělat i malé výlety do okolí.

2. etapa z Refuge du Fioux do Refuge de Balme (Francie), 18 km

Ráno nás čeká v prázdné chatě snídaně šampionů, nechybí horká čokoláda a domácí jogurt. Na obloze ani mráček, a tak vyrážíme plny odhodlání na naši druhou a již plnohodnotnou etapu treku. Hned dopoledne jsme poznaly, že to tady bude jako na houpačce. Jakmile trochu vylezete někam do majestátných hor, už zase klesáte dolů do malebných vesniček. Prošly jsme vesničkou Le Champel, jejíž obyvatelé se předhánějí v tom, kdo si více počmárá poštovní schránku a poslední zbytky české svačiny dojedly na náměstí oblíbeného lyžařského střediska Les Contamines. Sestupy do vesniček jsme měly moc rády, vždycky jsme básnily o tom, že si tam někde na zahrádce dáme kávičku. Vždycky jsme si daly pivo. Neomylně jsme zamířily do místní sýrárny. Ve všech třech zemích, kterými trek prochází, je hřích jíst cokoliv jiného. Sýr tu mají výborný a postupně se v batohu mění na fondue. Dva v jednom!

Hned za kostelem poutníků Chapelle Notre Dame de la Gorge začíná trek poprvé stoupat do hor. Podél pěšinky teče krásně modrá řeka,která tvoří různé kaňony a skryté laguny. V chatě Refuge de Nant Borrant nadešel čas na úžasný meruňkový koláč. Náš denní program jsme velmi rychle vychytaly. Ráno jsme nad mapou vždy pečlivě naplánovaly, kde bude první zastávka na pivo, kde sníme sýr a kde si dáme dezert. Kilometry pak ubývají jedna radost. I když dneska se nám to nějak nepovedlo. Oproti oficiálnímu času 5,5 hodiny jsme na cestě 9 hodin. Tak dneska to výjimečně dáme bez toho výletu navíc. Ubytování Refuge de Balme (průměrné), kousek pod průsmykem Col du Bonhomme, již dokonale zapadlo do celého konceptu. Jde o klasickou horskou ubytovnu typu láger. Ve velké místnosti je nocležníkovi přidělena jedna postel a polička. Průvodce o těchto chatách píše eufemisticky jako o "chatách s atmosférou". Mamka měla výhodu, chrápala vždycky ze všech nejvíc. Večeře i nocleh tu byl průměrný, ale chata měla neomezené teplé sprchy, dostatek umyvadel i záchodů, spoustu prádelních šňůr, slunnou terasu, studené pivo a spoustu fotogenických krav za plotem. Zvonečky mají všechny a krásně cinkají. V noci cinkají hnusně.

3. etapa z Refuge de Balme do Refuge Des Mottets (Francie), 17 km

Pozvolna ale jistě si tvoříme osvědčený ranní rituál. V 6:30 budíček, doplnit vodu, zabalit, v 7:00 snídaně, pak zabalit vše, co jsme mezitím vybalily a v 7:45 vyrazit. Zatím vyrážíme jako jedny z prvních a dorážíme jako jedny z posledních. Mamka uznává, že ani dnes asi žádný výlet navíc neuděláme, čeká nás totiž pořádná štreka přes sedlo Col du Bonhomme, kde bývá i v létě běžně sníh. Stoupání bylo nekonečné, ale také nekonečně neokoukané. Všude kvetou horské květinky a ukazují se první velikáni. Výhled se otevřel třeba na pravidelnou pyramidu hory Gran Paradiso (4.062 m.n.m.), která je využívána k aklimatizaci na Mont Blanc. Trochu pošilháváme po odbočce k jezeru Lacs Jovet, jenže my máme zpoždění tradičně již od rána. Nakonec ho zahlédneme alespoň z vyhlídky v sedle. V sedle není po sněhu ani památky, tak chytáme dech a blbneme se samospouští. Mamka si dnes vzala své druhé tričko ze dvou, takže aspoň ladíme. Každý zoufale pomalý výstup je zde záhy odměněn zoufale rychlým sestupem a brzo už sedíme na polední "kávičce" (=pivě) na chatě Refuge du Bonhomme. Potkaly jsme také poprvé (a nikoliv naposled) unikátní francouzské zjevení - manželskou dvojici s bílými vlasy (vypadali tak na 70 let, reálně jim bylo klidně 90) v nejnovějších outdoorových hadrech s fyzičkou lepší než máme my dvě dohromady. Francouzští důchodci to mají trochu jinak.

Tisíc výškových metrů dolů do vesničky Les Chappieux rozhněvalo moje koleno. My se hněváme nad nenápadnými mraky na obzoru. Zbývají nám ještě 2 hodinky do cíle a viděly jsme aktuální meteo-radar. Závěr jsme proto pojaly spíše běžecky. Obloha zčernala, ozývají se první hromy, mamka lamentuje a za každou zatáčkou se mne ptá, kdy už tam budeme. To bych taky ráda věděla. Chata není do poslední chvíle vidět. S neskutečným štěstím a za potlesku ostatních hostů vbíháme do areálu Refuge Des Mottets (výborné!) s prvními kapkami deště. Během pár vteřin nastala apokalypsa. Hromy a blesky běsní a z nebe tečou provazy vody. Do sprchy přes dvůr letíme nahé jen v pláštěnce. Tohle ubytování musíte nutně zažít. Majitelé tu vykřesali maximum z ničeho. Vybílili pár místních kravínů a natáhli tam dlouhé kavalce. Do "našeho" kravína brzo vtrhlo 12 vysmátých a na kost promočených Japonců. O to více nás ohromila útulná společenská místnost. Stěny tu zdobí různé vesnické nástroje, trakaře a džbery, kamna příjemně hřejí, lidé klábosí. Zde jsme poprvé zakusily francouzské tradiční 4 chody. Předkrm, hlavní jídlo, sýr a desert. Nic hrozného, zvyknete si na to rychle. Toho večera jsme se seznámily s většinou lidí z naší pozdější party. Dokonalé antré jsme si udělaly objednávkou dvou velkých piv a následně dalších dvou velkých piv. Lidé se tak nějak poprvé začali zajímat, kdo jsme a odkud pocházíme. Když spíte v kravíně a venku leje, nic jiného vám přece nezbývá. Večer pokročil k bujarosti, když doprostřed místnosti přivezla paní domácí starodávný flašinet. Japonci vyndali selfie tyče, Němci pozvedli korbele, Francouzi vylezli na stůl. O dvě hodiny později vstoupil do chatrče člověk, který byl již spíše rybou. Tenhle houževnatý věčně opožděný Francouz, stejně tak jako užvaněný Ir a plachý Izraelec, se nás již od tohoto dne drželi zuby nehty až do konce. Během noční nekonečné bouřky jsme myslely, že už je konec blízko.

4. etapa z Refuge Des Mottets (Francie) do Maison Vieille (Itálie), 18 km

Ráno déšť ustal, kravín byl ustlán. Bolístky po včerejším prudkém sestupu zahojíme ranním prudkým výstupem. Všude se válí hustá mlha, viditelnost je nulová a nás čeká nejdelší etapa celého treku. Na rozdíl od mnohých máme ale suché boty, takže si výskáme. Po nekonečném stoupání v bílé tmě jsme nakonec zahlédly toužebně očekávanou italskou vlajku. To znamená, že už jsme asi v tom hraničním sedle Col de la Seigne s úžasným výhledem na Mont Blanc Ode dneška nezdravíme "Bonjour", ale "Bonjorno". Vítr fičí jak blázen, mraky po obloze neplujou, ale letí. Oblékáme si péřovky, rukavice i čepice a chvíli zkoušíme štěstí čekáním. Brzo bylo vidět natolik, že jsme našly i nápis, který nám potvrdil, kde jsme. Netrvalo dlouho a dočkaly jsme se i našeho prvního výhledu na Mont Blanc. Teplota se změnila o 30°C a výhledy o 130 %. Kromě hlavního protagonisty vidíme i vrchol Aiguilles des Glaciers (3.816 m.n.m.) a Aiguilles de Tré la Tête (3.892 m.n.m.). Někdy se vyplatí být poslední. Většina lidí tudy ráno prošla v mlze a neviděla nic.

Sestup do italského údolí Val Veny mi znepříjemňuje stávkující koleno. Velmi příjemná byla naopak polední zastávka na krásné chatě Rifugio Elisabetta přímo pod hrozivým ledovcem Glacier de la lé Blanche. Přechod do Itálie chtě nechtě nastolil změnu dezertů z creme brule na tiramisu. S tím se dá žít. Kousek za jezerem Lac de Combal se ozvala obrovská rána, kterou způsobila utržená kamenná lavina. Tak už víme, jak vypadají ti Rolling Stones a docela zblízka, čoveče! Poprvé jsme dnes také zahlédly sviště. Slyšíme ho ale skoro pořád. Mamka už o plánovaných dodatečných výletech nemluví. Vůbec nějak méně mluví. Neptá se už ani, jak je to ještě daleko. Dnešní etapa je nekonečná, stejně jako panoramata hor a ledovců.

Do chaty Rifugio Maison Vieille (průměrné) jsme se doplazily s jazykem na vestě v 18:50, to jest 10 minut před večeří. Ubytování zde bylo strohé, ale byly jsme v pokojíčku úplně samy. Teda až do chvíle, než pozdě v noci otevřel dveře ten mokrý Francouz. Prý si vždycky naplánuje dlouhou trasu, kochá se a pak je najednou pozdě. To je sympaťák! Konečně nejsme pořád poslední my. A má stejně hnusně smradlavou mast na unavené svaly jako my. Rifugio Maison Vieille mělo bezesporu nejlepší bar ze všech a dýchalo lyžařskou atmosférou. Bodejť by ne, dneska spíme uprostřed sjezdovek v 1.956 m.n.m. Jídlo bylo výborné, i když po 11 hodinách v horách bych snědla s gustem i toho sviště. V této chatě jsme se seznámily se sympatickým párem Corkem a Caroline z New Yorku.

5. etapa od Maison Vieille do Rifugio Bonatti (Itálie), 18 km

Ráno se kolem naší chaty pasou koně a my se paseme pohledem na horu Aiquile Noire. Ranních strmých 800 výškových metrů dolů jsem si pěkně odkulhala. Kromě bolavého kolene jsem si ještě objevila dva úžasné krvavé puchýře, takže se cítím jako pravý válečný veterán. V údolí na nás čeká krásná italská vesnička Dolonne, na kterou volně navazuje známější Courmayeur. Zde jsme doplnily zásoby sýra a zakoupily si "reklamní" trička, čímž se mamky garderoba nafoukla o třetinu. Courmayeur je jedním z nejznámějších lyžařských středisek v Itálii. Leží na italské straně masivu Mont Blancu a je tu unikátní 5 km dlouhá lanovka do francouzského Chamonix, tedy do cíle našeho treku. My to ale raději půjdeme ještě dalších 6 dní pěšky. Za městem jsme opět potkaly našeho oblíbence Paula z Irska, protože ten blázen je prostě všude. Mamka už s ním bez okolků konverzuje v češtině. Se mnou mluvil nejdřív pěknou pomalou angličtinou, včera přešel do irštiny. Bavíme se s ním náramně obě dvě.

Z Courmayeuru stoupáme lesem na chatu Refugio Bertone. Čeká tu na nás koláč a pivo, Cork a Caroline popíjející víno a fotky chtivý Ir. Mne bujaře zdraví černoch, kterého už také notných pár dní potkáváme. Zvědavě se ho ptám, z jaké exotické země pochází. Pyšně tvrdí, že z Německa. Když se tomu směju, zardí se a opraví to na Francii. To tak možná nějaká zámořská francouzská kolonie, chlapečku! Je opět krásně a nás čeká po obědě jako dezert vyhlídkový hřeben Mont de la Saxe. Celé odpoledne půjdeme po rovince podél Mont Blancu s bonusovou vyhlídkou na Les Grandes Jorasses (4.208 m.n.m.), Dent du Géant (4.013 m.n.m.) a Mont Dolent (3.823 m.n.m.). Fotíme a flákáme se, abychom náhodou jednou nepřišly na chatu moc brzo. Nejvyšší horu Evropy zas tak často na obzoru nemáme. Mont Blanc leží na francouzsko-italském pomezí ve výšce 4.807 m n.m. O tom, zda vrchol hory leží na hranicích Francie a Itálie, či pouze na území Francie, panují dosud spory a my to dneska řešit nebudeme. Radši si zalepím ten puchejř.

Chata Rifugio Bonatti (výborná) ve 2.025 m.n.m. pro nás byla zjevením. Právem je označována jako jedno z nejlepších ubytování celého treku. Vše je tu nové, praktické, prostorné a útulné. Tuhle chatu stavěl někdo, kdo chodí do hor. Chata je pojmenována po světoznámém horolezci Walterovi Bonatti, jehož fotografie z hor celého světa jsou rozmístěné po celé chatě. V pokojíčku s výhledem na Mont Blanc jsme bydlely jen s jedním asijským párem. Teda až do chvíle, než pozdě v noci otevřel dveře ten Francouz, který všude chodí pozdě. Je to borec. Nejenže ještě přiměl lidi v kuchyni, aby mu vydali večeři, ale ještě jim oznámil, že k tomu potřebuje lahev olivového oleje. Dosáhl svého. Společenská místnost byla jako z pohádky. Především po karafě červeného vína. Toho večera jsme získaly další nové kamarády, pár z Izraele a pár z Colorada. Večeře byla tak výborná, že jsme si ani nevšimly, že byla vegetariánská.

6. etapa od Rifugio Bonatti (Itálie) do hotelu Edelweiss (Švýcarsko), 20 km

Ráno je tradičně pořádná kosa, fučí vítr a z chaty Bonatti se nám ani trochu nechce. Švýcarsko ale volá. Dnešním dnem jsme konečně dohnaly oficiální etapy treku, takže teď už jdeme "s davem" podle knihy. S Itálií jsme se rozloučily stylově na chatě Rifugio Elena horkým Bombardinem. Elena byla nově moudře postavena na protějším svahu ledovce. Předchozí Elena se v roce 1950 velmi intimně potkala s lavinou. Nádherná chata v závěru zeleného údolí Val Ferret s výhledem na ledovec Glacier de Pré de Bar. V sedle Grand Col Ferret na hranicích Itálie se Švýcarskem v 2.537 m.n.m. vyrábíme obligátní skákací fotky a já možná i reklamu na zázračnou léčivou mast. Jsem jako rybička! Užíváme si výhled na Mont Dolent, Grand Combin a masiv Monte Rosy. Ze sedla už je to jen stále zvolna z kopečka či po rovině. Naše dnešní etapa končí v útulné švýcarské vesničce s dřevěnými kýčovitými domky La Fouly.

Pestrost ubytování na tomto treku podtrhuje dnešní hotel Edelweiss (průměrné). Máme tu hotelovou recepci, hotelový bar, bílé prostírání a nablýskané skleničky. Hotel má kromě hotelových pokojů také klasické lágrové kavalce, kde spíme my. Paul z Irska už je tu zase, slyšíme ho vždycky dřív, než ho vidíme. Ve finále to tu ale není žádná sláva. Z lehké hotelové večeře máme brzo hlad, spoustu lidí se tu pere o dva záchody a dvě sprchy, není si kam dát pořádně věci, kde nabít telefon, o možnosti praní a sušení ani nemluvě. Dlužno ale dodat, že zdejší hotelová bufetová snídaně byla bezesporu ze všech snídaní nejlepší. Všude mají holt něco.

7. etapa od hotelu Edelweiss do Pension En Plen Air (Švýcarsko), 15 km

Sedmý den máme hawaii, čeká nás nejjednodušší a nejkratší část celého treku. Atmosféra pohody je nakažlivá, na nedalekém dětském hřišti sjíždíme malý kopeček na pomě, zkoušíme si umělou lezeckou stěnu a starý kmet Cork z New Yorku se tu brzo houpe na žluté plastové kachně. Kluci z Kanady vytahují ukulele a brnkají do kroku, já vytahuju tvrdý alkohol. Cork se nám svěřil, že dělá hokejového trenéra. Dokonce byl prý jednou kdysi jako hráč na zápase i v Československu. Vyprávěl nám, že prohráli 15:0 "proti Jágrovi". Chlapci z Kandy vymýšlejí, jak spolu pojedeme do Patagonie. Před finálním výstupem k jezeru Champex jsme prošli další krásnou kýčovitou vesničku Praz de Fort. Za vesnicí jsme poobědvaly poslední zbytek sýra a k sousedovi skočily pro maliny. Neskutečné se brzo stalo skutečností. V cíli jsme v rekordním čase 15:30!

Ubytování v Pension En Plen Air (pěkné) je pohodové, paní domácí sympatická, večeře výborná a nezdolatelná, u restaurace je krásná terasa a na zahradě je sušák na prádlo, takže konečně pereme. Hned poté míříme k jezeru. Kanaďan Jay už řádí na paddle boardu a brzo nám s drkotajícími zuby tvrdí, že voda není vůbec studená. Naše první a poslední vytoužené volné odpoledne jsme využily k pronájmu veslařské lodičky. Ruce nás totiž ještě tolik nebolí. Pivo v místní sámošce je překvapivě levné, takže neleníme. Díky naší nekončící konzumaci tady máme již klasickou českou pověst. Když jsem při ranní cestě z pekárny potkala jednoho z našich nových kamarádů, začal mne bez okolků šacovat a pokřikovat: "Kde to je, kde to je?" v přesvědčení, že najde nějakou flašku. U večeře se nás kamarád z Izraele zvědavě vyptává, jestli jdeme zítra tu klasickou etapu nebo tu těžší alternativu přes sedlo Fenétre d Arpette. Smějeme se a klepeme si na čelo. Nejsme blázni, proč bychom to dělaly?

8. etapa: z Champex do Hotel Col de la Forclaz (Švýcarsko), alternativní trasa, 14 km

A proč vlastně ne? Včerejší pohodový den, slunečná předpověď a zmínka o ledovci zapříčinily, že o pár hodin později vyrážíme na naši první a poslední alternativní trasu treku TMB. Alternativní trasy jsou oproti těm klasickým těžší, delší a leckdy zajímavější. V tomto případě to platí dvojnásob. Jde o nejtěžší etapu celé TMB vůbec a za špatného počasí se to rovná sebevraždě. Trasa je "jednoduchá". Nejdřív jdete 1.200 výškových metrů nahoru a pak jdete 1.200 výškových metrů dolů. Tam nahoře uprostřed na vás ale čeká velké lákadlo. Ledovec Glacier du Trient. Vyškrábat se do sedla Fenetre d´Arpette do 2.665 m.n.m., nejvyššího bodu celé TMB, nás stálo hodně sil. Složitým kamenitým terénem jsme často lezly po čtyřech, skákaly po kluzkých kamenech, vše se nám sypalo pod nohama. Jednou jsme dost blbě ztratily značení a začaly uvolňovat kamennou suť jedna na druhou a na lidi pod námi. To samé se pak bohužel občas stalo i lidem nad námi, takže žádná velká sranda. Já se raduji dvojnásob, krásně si tady dojebu koleno. Sedánek v sedle s bochníkem švýcarského sýru byl ale ucházející satisfakcí. Takhle blízko ledovce jsem ještě nikdy nebyla.

Sestup ze sedla vede po většinu času podél ledovce, takže se kocháme, jak potají taje, byť nám schází úplný ledový klid. Sestup byl snad ještě horší než výstup. Pořád brzdíte, pořád to někomu podkluzuje a pořád někdo na někoho uvolňuje kameny. Na klidu nám nepřidala helikoptéra zasahující pár metrů od nás. Jeden pán se tu proletěl do nemocnice na nosítkách na laně. Přistání je tu logicky nemožné. V duchu jsem mu přála, aby byl alespoň v malém bezvědomí, protože letět v té šílené výšce jen tak na provaze musí být při plném vědomí zralé na infarkt. V údolí pod ledovcem na nás již čekají Cork s Caroline se studeným pivem. Tak to bodlo! Do dnešního posledního švýcarského ubytování v Hotelu du Col de la Forclaz (slabé) jsme dorazily v náš klasický čas 18:50 s jazykem na péřovce. Ubytování nás nijak neoslnilo, budova pamatovala ještě pravěk, v pokoji pro 12 lidí byla jedna elektrická zásuvka, nedalo se tu pořádně větrat a navzdory nulovému osobnímu prostoru na přeplněném pokoji neměl hotel žádnou společenskou místnost. Naštěstí jsme byly tak dobytý, že nás to tolik netrápilo, dolů do osady Trient bychom to už byly bývaly stejně nezvládly. Pozitivem tohoto ubytování byla tedy nakonec lokalita a úžasný snídaňový croissant s vajíčky obarvenými na červeno jako na Velikonoce.

9. etapa: z Hotel du Col de la Forclaz (Švýcarsko) do Auberge La Boerne (Francie), 13 km

Při ranním lelkování u růžového kostela v osadě Trient se k nám připojují Cork s Caroline, kteří spali přímo v Trientu a očividně to byla daleko lepší volba. Starý horal Cork chodí celou dobu podle papírové mapy a je pyšný na svoji orientaci v terénu. Dneska mu konečně ukazuju, zač je toho loket, když ho díky svojí GPS vyvedu ze zabloudění. V sedle Col De Balme se jako zázračným proutkem začínáme všichni scházet jak švábi na pivo. Jsme přesně na pomezí Švýcarska a Francie a máme zase Mont Blanc na dohled. Dorazil Paul z Irska, Newyorčané, parta z Kanady, dvojička z Colorada i Izraelci. Aniž bychom to tušili, je to naše poslední hromadné setkání. Místo k této slavnostní příležitosti bylo zvoleno stylově. Refuge Col de Balme je šílenej hampejz. Chraň vás ruka páně, abyste tu přespávali. Zatuchlou chatrč na spadnutí vede starý manželský pár, oba dva sotva chodí, oba dva sotva vidí, oba dva sotva slyší a rozhodně nemluví nijak jinak než francouzsky. Nejkurióznější postavičky hor, které jsme potkaly. Bavíme se náramně. Placení probíhá tak, že paní ukazujete různé švýcarské mince a bankovky a ona vydává negativní nebo pozitivní zvuky. Rory z Colorada si nejdřív nebyl jistý, jestli si objednal dvě omelety nebo jednu, tak si pro jistotu ještě objednal navíc hovězí steak, načež se dočkal dvou omelet a dvou steaků. Jeho francouzština asi není ještě dokonalá.

Nad hampejzem se brzo začnou honit mraky a obloha černá. Pomalu ale jistě (a nakonec docela rychle) se dáváme do pochodu. Starý horal Cork nakukuje do mojí GPS a vymýšlí se mnou nějakou zkratku, protože tuší slejvák. Už mne respektuje jako velkého znalce map Nakonec to bylo mnoho povyku pro nic, pršelo asi hodinu, já jsem ani nevytáhla pláštěnku. Návrat do Francie nemohl být sladší. Čekalo nás pohádkové ubytování v Auberge La Boerne (nejlepší!) na kraji vesnice Tré-Le-Champ. Bezkonkurenční vítěz všech chat TMB. Celá chaloupka působí jak domeček pro panenky, stropy jsou nízké, vše je tu ze dřeva, útulné a krásné. Nejhezčí ze všeho je, že máme vlastní pokoj jen pro sebe! No teda, jak se to vezme. Prostě jsme bydlely v takové velké skříni nad kuchyní Ale vešly jsme se tam obě dvě i s batohy. Je tu krásně teplo, venku poprchává a chalupou začíná vonět večeře. Daly jsme si regulérního odpoledního šlofíka. Odpočaté pak trávíme skvělý večer v útulné společenské místnosti. Karafy vína lítají, jídlo je výborné, ostatně jsme zpět v kraji čtyř večeřových chodů. Vyměňujeme si adresy a kujeme pikle na návštěvu v New Yorku.

10. etapa: z Auberge La Boerne do Refuge La Flégére (Francie), 8 km

Dnešní etapa je třešničkou na dortu, vede totiž přes tzv. balkón (Grand Balcon Sud), což je jedna velká nepřetržitá vyhlídková terasa na masiv Mont Blancu. V průvodci příznačně píšou: "Pray that the weather will be kind". Naše počasí je excelentní, sluníčko svítí, na kamenech se vyhřívají svišti. Adrenalin nám příjemně zvedla nutnost zdolání několika kovových žebříků. Některé jsou opravdu kolmé, zatraceně dlouhé a batohy na zádech vám ke klidu moc nepřidají. Na druhou stranu žebříky drží jako přibitý a jsou i krásně zakončený na výstup, takže tu po nich lezou i děti. Mnoho lidí tuhle pasáž raději obchází po alternativní cestě. Srabi!

Pak už nás čekají jen samá pozitiva. Nejdřív se namlsáme na jezerech Lac de Chésery, pak padáme na prdel z tyrkysového Lac Blanc. Nenechte se uchlácholit prvním luxusním pohledem a zkuste si jezero obejít. Navazuje na něj ještě jedno, mnohem větší! U Lac Blanc jsme poprvé zažily davy lidí, jezero i jeho chata patří totiž k nejnavštěvovanějším místům nad Chamonix. S pivem v ruce tu zíráme na Mont Blanc, čtyřtisícovku Aiguille Verte a ledovec Mer de Glace. U jezera se loučíme s Corkem a Caroline, kteří to pro dnešek vyhráli. Mají totiž rezervé přímo v malinké chatě u Lac Blanc a za chvíli tu budou úplně sami.

Náš dnešní domov chata Refuge de la Flégére (průměrné) je ale o hodinu blíže k cíli a jelikož nás zítra čeká náročná poslední etapa, bude každá hodinka navíc dobrá. S ohledem na noblesní horské výhledy a polohou těsně nad Chamonix se vůbec nedivíme, že jde o nejdražší ubytování z celého TMB. Večer je dost zima, a tak poprvé měníme večerní pivo za několik horkých čajů. Vyměkly jsme.

11. etapa: z Refuge La Flégére do Gite Michel Fagot (Francie), 17 km

Ráno zahajujeme výstupem na Le Brévent (2.525 m.n.m.). Nad protějším masivem Mont Blancu se vznášejí paraglidy, sluníčko zase pálí, štěstí na počasí máme neskutečný. Přitom potkáváme lidi, kteří tu před týdnem zažili šílené slejváky a dokonce i sněhové bouře. Jsme v oblasti lyžařského střediska, takže krajinu hyzdí spoustu lanovek a stožárů. Před dobytí Bréventu nás ještě poškádlily dva železné žebříky. V konečné stanici lanovky z Chamonix, která je oficiálním nejlepším místem k pozorování Mont Blancu, částečně slavíme dokončení treku. Máme totiž za sebou veškeré stoupání a už nám zbývá "jen" 1.500 výškových metrů dolů. K slavnostnímu obědu jsme si nemohly vybrat lépe než luxusní restauraci Le Panoramic Restaurant s nasluněnou terasou pod Mont Blancem.

Po výborném obědě máme pocit neporazitelnosti, i když průvodce následující 10 km dolů popisuje jako "never-ending descent". Svému kolenu tuto trasu do poslední chvíle tajím, třeba si toho nevšimne. Míjíme ukázkové jezero Lac du Brévent a brzo nám v cestě stojí chata Ref De Belachat. Je sice velmi prostě zařízená, poloha je ale noblesní. Máte tu jako na dlani snad všechny slavné hory Alp. Odpolední kávičce nelze odolat, byť rozum velí mašírovat. Sestup je skutečně nekonečný, díky GPS hlásím mamce každých dalších 100 zdolaných výškových metrů, abychom měly cílovou "rovinku" trochu dramatickou. Už sotva pajdáme, když v 19:32 konečně procházíme pomyslnou cílovou páskou. Kruh se uzavřel. Po 11 dnech jsme znovu v Les Houches! Hurááá! Ani nám nevadí, že jsme prošvihly večeři. Poroučíme si cílové pivo a skáčeme radostí do vzduchu. Paní domácí z Gite Michel Fagot (pěkné) nás záhy žene k našemu překvapení ke stolu. Večeři jsme neprošvihly. Tohle ubytování mělo jako jediné večeře až od 19:30! Jako zkušení kmeti u večeře machrujeme na všechny okolo, kteří zítra celý trek teprve začínají. Z centra městečka duní hudba letního koncertu pod širým nebem, ale naše putování i síly jsou u definitivního konce. My jsme totiž právě absolvovaly celý Tour du Mont Blanc!

12. den: odletový den, lanovkou na Aiguille du Midi (Francie)

Ráno je všechno divný. Lidé u snídaně studují mapy, šněrují si boty a nasazují batohy. Místo toho, abychom byly rády, že my už nikam nejdeme, trochu jim to závidíme. Za těch 11 dní si člověk na denní rutinu v horách tak zvykne, až to hraničí s návykovostí. Místo toho dnes míříme k autobusu do Chamonix, jízdenku na celý den jsme dostaly od paní domácí. Konečně jedeme na ten turistický výlet za odměnu. Zpropadenou věžičku strašidelného štítu hory Aiguille du Midi, která nás pronásledovala celý náš trek, budeme mít dnes na dosah ruky. Doveze nás sem totiž lanovka Téléphérique de l'aiguille du Midi, která dodnes drží světový rekord jako lanovka s největším převýšením. Během pár minut jste z 1.000 mn.m. skoro ve 4.000 mn.m. Na vrcholu je zima jako prase, fičí vichr a nemůžeme pochopit, jak někoho napadlo do tohoto šíleného místa postavit lanovku. Mont Blanc se po většinu času krčí v mracích, ale ostatní okolní obrovské hory jsou viditelné všude kolem dokola. Potkáváme také horolezce, kteří uvazují poslední uzly a nasazují mačky. Výstupní stanice lanovky je východiskem pro jednu ze čtyř výstupových tras na samotný Mont Blanc, kam poprvé vystoupili Francouzi v roce 1786. Ročně se na něj pokouší vystoupit asi 20.000 lidí, z kterých se bohužel 30 ročně nevrátí. Zkušený horský vůdce je tam sice schopen dovést i absolutní laiky, terén je ale náročný, jsou tu ledovcové trhliny, nevyzpytatelné počasí a nadmořská výška, v které vás už výrazně ovlivňuje nedostatek kyslíku. Tuhle srandu si necháme na někdy příště.

Itinerář posledního dne se nese v mém oblíbeném tradičním duchu: "To by se mělo všechno stihnout, možná ". Nakonec stíháme snad poslední možnou lanovku dolů a poslední možný autobus do Les Houches tak, že městečkem k minibusu mířící ho na letiště už skoro běžíme. Řidič už křičí naše jména, načasování bylo skutečně na vteřiny. Na letišti se bez problémů zbavujeme posledních švýcarských franků. Energii na další výlety v podobě výborné švýcarské čokolády si více než zasloužíme. Tour du Mont Blanc byla rozhodně poměrně náročná dovolená. Nejde tak ani tolik o kilometry, jako o ten batoh na zádech. Pro každého člověka, který aspoň trochu chodí po horách, je ale tento trek naprostou povinností. Je to světový unikát, rarita, za kterou sem lítají lidé z celého světa. Za slunečného počasí uvidíte tolik hor, kolik si ani dokážete představit. Když jsme to zvládly my dvě, zvládne to opravdu každý

Více fotografií pro nenasytné jedince najdete v této veřejné fotogalerii:

KOLIK TO STOJÍ?

letenka Praha - Ženeva	4.050,- Kč/osoba
minibus do Les Houches a zpět	1.411,- Kč/osoba
ubytování + polopenze	1.300,- Kč /osoba/den
pivo	100,- Kč
lanovka Aquile du Midi	1.695,- Kč/osoba