Maturitní písemné práce už klepou na dveře a já dostal za úkol napsat úvahu.

Život je krásný a plný možností pro všechny. Využívají však lidé jeho krás nebo si spíše nechávají značné rezervy? Žijeme dostatečně aktivní život? Takové otázky by si měl položit každý, měl by zahodit předsudky, žít naplno.

Pojďme se nejdříve na věc podívat obecně. Pokud bychom problematiku lidí a jejich způsobu života zjednodušili do černo-bíla, získali bychom dva typy lidí. Na jedné straně zodpovědné jedince, myslící na svou budoucnost, kteří si ale nejsou schopni svůj život zcela užít. Lehkomyslní lidé, žijící přítomností, by byli na straně druhé. Jaké jsou problémy těchto skupin?

Příliš zodpovědní lidé, kteří myslí do budoucnosti mají obvykle kvalitní vzdělání, práci a mají tedy finanční prostředky na to, aby si život užili. Problém je ale v tom, že nemají čas si jej užít, ba dokonce to neumějí. Proč? Při každé akci si uvědomují stovky alternativních (mnohdy negativních) závěrů, jak může věc skončit, čehož se zaleknou. Oproti tomu lehkomyslný člověk se nechá velmi snadno zlákat prvním pohledem na věc a vidí-li, že pro něj může dopadnout dobře, bez bližšího promýšlení jde do toho. Tito lidé však obvykle nedosáhnou vysokého postavení ve společnosti a jejich finanční situace není příliš veselá. Přesto si umějí užít život s tím málem, co mají.

To, jestli budeme žít aktivně nebo pasivně se rozhoduje už během našeho života na základní a střední škole. Můžeme to však dostatečně ovlivnit? V mnohém jsme otroci genetických informací v našich buňkách a v mnohém zase loutky našich rodičů – jejich výchovy. Přesto si myslím, že každý máme svůj život ve vlastních rukách, a to natolik, abychom ho žili podle sebe.

Jak je to tedy s dnešními mladými lidmi? Jsou to spíše zodpovědní lidé nebo je většina na straně nekompromisních požitkářů? Pravděpodobně tu stále panuje jistá rovnováha, nicméně mám pocit, že je více zodpovědných lidí, pro které je důležitější budoucnost, nežli přítomnost. Na pováženou je také vzrůstající negativita smýšlení u mladých lidí, která s tímto souvisí. Nepleťme si však ambiciózní mladé jedince s těmi slepě arogantními, jichž se v mé generaci nachází nezdravě mnoho. Tito lidé si povětšinou neumějí užívat přítomnosti, ale zároveň ani nedělají nic pro svou budoucnost. Pouze si pod tíhou nedostatku zkušeností myslí, že před nimi svět padne na kolena, aniž by pro to něco udělali.

Vzrůstající počet lidí, kteří žijí více budoucností, než přítomností můžeme sledovat i na ulici. Proč se tak často stává, že vidíme hezkou, ambiciózně vyhlížející dívku v objetí individua kouřícího marihuanu? Protože ty „lepší kusy“ v duchu probírají tolik případných problémů, že se s dívkou mnohdy ani neseznámí.

Svět ale není černobílý, a tak naštěstí oněch extrémů, které jsem na začátku úvahy určil, není mnoho. Mám však za to, že tu správnou rovnováhu mezi těmito složkami v naší osobnosti dokáže najít jen málokdo. Já sám si o sobě nemyslím, že bych ji našel. Existuje však vůbec nějaký ideál, návod na život, aby bylo vše dokonalé? Pravděpodobně ne, a tak jediné co můžeme udělat, je pokusit se k němu přiblížit.

Ale ani mnozí starší lidé, kteří by si měli užívat života, tak nečiní. Ne, raději vyčítají těm mladším, že nevyužívají možností v zahraničí, které oni neměli. Měli by však oni dostatek sebevědomí a využili by jich? Je to vskutku smutný pohled, na člověka důchodového věku, který má celý den volný a prosedí ho koukáním do zdi nebo na telenovely. Tady se už ale příliš vzdaluji od na začátku definovaných typů lidí, protože jejich problém není v tom, že by se snad soustředili na budoucnost. Myslím si, že se prostě nedokáží přizpůsobit novému životu, a tak jsou odhodlání jen zatrpkle sledovat dění kolem sebe.

Co způsobuje, že si lidé jsou schopni více vychutnávat život? Určitě to jsou neštěstí, která člověku ukáží, jak je život krásný, když je bez nich. Mnohdy se nám ale otevřou oči až příliš pozdě. Obavám se však, že tato situace nemá žádné východisko. Lidé si zkrátka nemohou vážit něčeho, co mají. Cenu mají jenom ty věci, které nemáme, a proto také platí fakt, z kterého nemám vůbec radost – ba dokonce mi z něj naskakuje husí kůže. Člověk buď má to, o co nestojí nebo se snaží něco získat. Tak či tak nemůže být plně spokojený. Docházím k jedinému závěru. To nejhezčí na životě je období, kdy něco nemáme, snažíme se to získat, a daří se nám. Když touženou věc získáme, začne pomalu, ale jistě ztrácet na své hodnotě.

Pojďme tedy naší úvahu uzavřít. Důležité je žít aktivní život. Je třeba něco dělat, a to pokud možnost něco užitečného i pro jiné lidi. Člověk by měl nalézt kompromis mezi zodpovědností - myšlením na budoucnost a lehkomyslností - užíváním si přítomnosti. Neměli bychom se bát neznámého, ale zase bychom neměli bezhlavě dát na první dojem. Jedině tak můžeme žít šťastný život. A co vy? Žijete šťastný život?