Proč publikujete na internetu? Kdybyste přestali psát, všiml by si toho někdo? Píšete si do statusu na ICQ co právě děláte? Chcete hojnou návštěvnost? Jestli ve vás tyhle otázky něco nahlodávájí, tak čtěte dál.

Proč publikujete na internetu a všiml by si vůbec někdo toho, kdybyste přestali?

Jestli píšete blog, tak jste si takovou otázku už nejspíš položili. Ten důvod, jaký si přiznáte ale není moc přesný, protože ten pravý bude stejný za všech podmínek - seberealizace. Možná máte malou návštěvnost. Pak si říkáte, že píšete hlavně pro sebe a pár známých, že vás statistiky nezajímají a podobné kraviny. Proč ale potom psát na internet že? Pokud jste na tom s návštěvností hodně dobře, můžete psát pro peníze. Neřekl bych ale, že v ČR je takových blogerů hodně a i pro ty by asi nebylo moc perspektivní, živit se pouze tím.

Je třeba si ale položit otázku, zda by si vůbec někdo všimnul, kdybyste přestali svůj blog psát. Pokud ne, tak byste měli své blogování pečlivě zvážit a raději jít pokřikovat někam na chat či zive.cz - vaše touha po seberealizaci tam totiž bude uspokojena daleko lépe.

Ohledně této otázky mi udělal radost o sváťáku jeden čtenář a taky jedna firma. Jelikož jsem se úmorně připravoval na maturitu, vůbec jsem se raději nepřipojoval na ICQ, mnohdy jsem ani nezapínal počítač. Co se ale nestalo. Přišla mi SMSka od jistého Radima (měl zrovna taky svaťák). Psal, že četl můj článek o přehrávači iRiver a jestli bych se nemohl připojit na ICQ, protože má nějaké otázky. Možná si říkáte, že je to bezvýznamná blbost, ale člověku to udělá radost. Je to jako: „Hej, co blbeš, proč jsi tak dlouho offline?"

Stejně tak mi udělalo radost, když mi napsala (nejspíš začínající) webhostingová firma, jestli bych pro ně nechtěl u nich publikovat nějaké články. Pravděpodobně četli můj článek o webhostingu a chtěli, abych napsal nějaké opěvné články na jejich jméno. Do toho bych fakt nešel a navíc mi za to nabízeli jenom zpětnej odkaz. Ani jsem jim neodepisoval, ale stejně mi to dodalo pocit, že moje články k něčemu jsou.

Mikroblogování aneb ICQ statusy

V zahraničí (v ČR pouze v IT oddělení) je velmi oblíbený mikroblogovací systém Twitter. Ten slouží čístě k oné seberealizaci. Nemusíte vymýšlet závratné slohové postupy, prostě jen napíšete: „Hej, právě jsem si koupil tenhle notebook, no nejsem já úžasnej?" (Moji spolužáci si toto nevezmou k srdci jako výsměch, já bych to samozřejmě napsal taky. ) A je to, vaši známí si hned v pomyslném ranku napíšou k vaší entitě +1.

U náš plní stejnou funkci ICQ statusy. V USA a dalších zemích, kde je Twitter tak oblíben totiž používají jiné kecálky, kde není kultura statusů tak rozvinuta. Mám za to, že právě ICQ u nás zamezuje rozšíření mikroblogovacím službám, protože statusy prostě stačí.

Píšete si do statusu co děláte apod? Jen to přiznejte. A pročpak to asi děláte? Myslím, že se zase dostáváme k té proklaté seberealizaci. Ostatně není to to, o co v životě jde? O úctu.

Musím se přiznat, že sám do ICQ statusu občas hodím nějakou zprávu, která je pro všechny hrozně moc zajímavá. Taky musím konstatovat, že ICQ statusy jsou obrovským žroutem času. Znáte to. Sedíte u internetu a vidíte u vašich kontaktů ty krásné obrázky - hned se musíte podívat, co tam je napsáno. V tomhle je zlatej na Linuxu Pidgin, který obrázky nezobrazuje. Možná si říkáte, jaká je to hrozná nevýhoda, ale ruku na srdce, kdy jste se z těch statusů dozvěděli něco důležitýho?

Nutno podotknout, že někteří maníci zneužívají zvědavosti svých kontaktů a dávají si do statusu odkazy na své weby.

Strasti a slasti návštěvnosti

Na závěr ještě něco, co se seberealizací souvisí, resp. s její úrovní.

Chceme návštěvnost. Když jí máme, tak zavádíme registrace pro komentátory nebo se jiným způsobem snažíme počet návštěvníků zase snížit. Tady je třeba si položit otázku, jestli chceme hodně návštěvníků nebo raději inteligenci. Není to o tom, že by v mase snad žádná inteligence nebyla, jenom jí ta slabší část tak trochu vyhání. Pak je třeba striktně hlídat diskuze, jinak ti normální lidé rychle utečnou.

Sám jsem už několikrát po přečtení článku jen znechuceně odešel, přestože jsem měl na dané téma co říct. Bohužel, diskuze pod článkem už byla zanesená demencí. Takový blog už samozřejmě vyhazuju z paměti a nemám důvod se na něj cíleně vracet. Autor blogu se zkrátka nemůže distancovat od komentářů, jejich úroveň vypovídá o úrovní blogu samotného.

Momentálně jsem spokojen, mám za to, že se nacházím na hranici. Komentáře ještě celkem stojí za přečtení, ale už musím čas od času mazat blbosti. A co vy? Chtěli byste se starat o blog s tisíci (řád, né číslo) návštěvníky denně? Já bych na to asi neměl nervy.

Ten pocit ...

Ano, myslím že právě to je ten pravý důvod, proč je na internetu tolik brogerů. Je to ten těžko popsatelný pocit, který se jednou za čas objeví. Znám ho velmi dobře nejen z blogu, ale také z vývoje open source aplikací. Když totiž něco napíšete (za tu galerii se pomalu začínám stydět, ale tak to prostě v životě programátora-začátečníka chodí) a vidíte, že se to používá, hned se onen pocit dostaví.

Myslím, že jsem vyzdvihnul několik kontroverzních myšlenek, tak jsem zvědavej, jestli se tu objeví nějaká zajímavá diskuze.