Autorem tohoto cestopisu nejsem já sám, ale má sestra Tereza Daňková. Já jsem tu pouze v roli vydavatele a technické podpory.

datum cesty: 9. - 21. března 2020

PŘÍPRAVY PŘED ODLETEM

Kolumbie byla země, do které se mnou nikdo nechtěl. Napsala jsem všem známým, kteří trochu cestují. Pak jsem napsala i neznámým, kteří moc necestují. Napsala jsem si i inzerát na internet. Čas plynul, moje nadšení Kolumbií rostlo, ale realita se rozplývala. Najít těch šest exotů, kteří byli ochotní si sbalit batoh do neznámé země s narkomafiánskou pověstí, bylo jako hledání jehly v kupce sena. Několikaměsíční maraton plánování a studování mohl konečně začít, když se v listopadu 2019 objevily letenky z Vídně do Bogoty s Turkish Airlines za 13.000,-Kč. Jelikož s angličtinou tu moc nepochodíte, přihlásila jsem se dokonce i na kurzy španělštiny. Měsíc před odletem jsme si udělali seznamovací víkend na chalupě u Prahy a odjížděli s pocitem, že nám úžasnou výpravu nemůže zkazit zhola nic.

ÚČINKUJÍCÍ

Tereza je autorkou tohoto cestopisu, advokátka, která si svůj pohodlný civilní život ráda zpestřuje dalekými cestami plnými bahna, potu, batohů, treků, nekomfortu a katastrof. Při cestování i při práci se řídí heslem: „Někdo tu špínu dělat musí“
Arsa je můj spolužák z gymplu a jednou v baru u drinku mi řekl, že se mnou do tý Kolumbie pojede. Arsa je znám tím, že moc nemluví, ale když něco řekne, tak je to buď velká pravda nebo velký vtip.
Martin je zcestovalý muž z Hodonína a byli jsme z toho důvodu přátelé na FB. Měla jsem takhle pracovní cestu jeho směrem, takže jsem vzala Lonely Planet, itinerář a sedli jsme si na kafe. Martin byl mým plánem nadšen, ale sdělil mi, že má dvě překážky. Velkého psa a přítelkyni. Za týden mi ale psal, že jeden problém vyřešil a pejska snad někdo pohlídá.
Vašek je abstinentem a vegetariánem výpravy z Lomnice nad Popelkou. Přihlásil se na můj inzerát se zprávou, že jede. Neměl moc otázek a bral to jako jasnou věc. Do poslední chvíle jsem si nebyla jistá, jestli ten kluk vůbec existuje.
Ondra je velký turista a dobrodruh z Brna a ozval se rovněž na inzerát. Kdysi už jsme si dokonce psali ohledně treku okolo Mount Blancu. Ondru zaujala hlavně moje cestovatelská historie plná bahna, potu, batohů, treků, nekomfortu a katastrof.
Pája je kamarádka mojí kamarádky a trochu jsme se znaly. Páju nápad zaujal, ale trochu ji odrazovala moje cestovatelská historie plná bahna, potu, batohů, treků, nekomfortu a katastrof. Nad sklenkou jsem jí tedy slíbila pohodovou dovolenou plnou relaxu.

UŽITEČNÉ INFORMACE

Kolumbie je kávová velmoc, čtvrtá největší země jižní Ameriky a obsluhuje většinu světového trhu s kokainem. Kromě amazonského pralesa, karibských pláží, fantasmagoricky barevných městeček a nekonečných pouští tu na vás čekají i velehory dosahujících skoro 6.000 m.n.m., sopky, ledovce i moderní velkoměsta. Po uvedení seriálu Narcos v roce 2015 a po ukončení války v roce 2017 se Kolumbie rychle dostala do hledáčků cestovatelů.

KDY VYRAZIT?

Jižní část Kolumbie protíná rovník, což je všeříkající. Rozhodující vliv na podnebí má ale také nadmořská výška. Pochopili jsme, že buď je hlavní sezóna skoro v celé Kolumbii kromě Amazonie, nebo naopak. Hlavní sezóna s nejlepším počasím na většině území je mezi prosincem a dubnem; ale pokud chcete do Amazonie, zvolte naopak podzim. My jsme vyrazili v březnu 2020, protože akorát začínala světová pandemie koronaviru. Předtím by to šlo moc hladce a potom by to nešlo vůbec.

ODLET, MEZIPŘISTÁNÍ V ISTANBULU A PŘÍLET

Na vídeňské letiště jsem já s Arsou přijeli z Budějc, Pavla z Prahy, Vašek z Lomnice nad Popelkou, Ondra z Brna a Martin z Hodonína se k nám přidá až na mezipřistání v Istanbulu. Krásných 14 hodin ve vzduchu strávil každý dle svého gusta. Ondra se v očekávání světové pandemie zkouší dusit v respirátoru, Martin se dusí na přírodno vedle neuvěřitelně smrdějícího spolucestujícího. Vašek někde nad oceánem slaví narozeniny dortíkem se svíčkami, který dostal od aerolinek jako malou pozornost. Já dnes slavím už od rána. Včera jsem totiž zjistila, že mám propadlej pas. Naštěstí ten druhej ještě propadlej nebyl. Moje pověst ostřílené cestovatelky tedy utržila výrazné trhliny hned zkraje expedice.

Bogotské letiště jsme v tropickém vedru opustili po svých. Těch troubících taxikářů a překonaných kruhových objezdů nebylo málo. Hostel Bababuy, nacházející se blízko letiště, měl jedinou nevýhodu - byl blízko letiště. El Dorado je třetím nejrušnějším letištěm v Latinské Americe. Bohatě vybavené lékárničky jsme využili hned druhý den ráno. Řeznou ránu Ondry jsme ošetřili něčím ve stříkačce. Někdo to u sebe našel a všichni jsme se shodli, že to je určitě tekutý obvaz. Kolektiv se tuží!

BOGOTÁ (2.600 m.n.m.)

Dva semestry španělštiny bohužel nedosáhly na pochopení systému placení v místním MHD. Zjistili jsme ale, že i v Bogotě se dá jezdit na černo. Hlavní náměstí Plaza de Bolívar nás sice uvítalo deštěm, Pavla nám ale bleskurychle pořídila od nějakýho chlápka na ulici fešné pláštěnky. Za těch 50,-Kč v Kolumbii na ulici koupíte prý i gram kokainu. Možná jsme to nějak blbě pochopili. Nejvíc nás zaujala koloniální čtvrť La Candelaria, srdce města plné kaváren, malebných uliček a večerních ozbrojených přepadení. Ještě nedávno se tu mezi drogovými gangy střílelo i přes den. Bogota leží v 2.600 m.n.m., takže jsme pro jistotu rovnou zahájili aklimatizaci čajem z koky a za 280,-Kč jsme si od školaček na ulici koupili internet na 30 dní. Večer jsme pak nezakusili přepadení, ale národní drink aguardiente, pálenku z cukrové třtiny s příchutí anýzu. Ráno jsme odmítli trapnou turistickou snídani v hostelu a zamířili raději do garážové snídaňovny pro místňáky, kde jsem poprvé zvládla celou objednávku ve španělštině. Dmu se pýchou a míchanými vajíčky.

ROADTRIP

V Kolumbii si prý turisté auta nepůjčují. Je to nebezpečný, všichni policajti chtějí úplatky a špatně skončíte. S dvěma zapůjčenýma Renaultama tedy druhého dne zahajujeme týdenní 1000 km okruh. Trasa je naznačena v rohu fotografie níže. Z betonové džungle Bogoty jsme brzy v zelené džungli kolumbijských vesniček. Hlavní silnice jsou dost solidní, ty vedlejší dost nesolidní. Užíváme si svobody cestování autem a stavíme, kde se nám zamane. Na oběd třeba v ospalém městečku Guaduas. Silnice jsou plné pomalých a smradlavých náklaďáků, které jsou v horských serpentinách ověšené lidmi na kolech, kteří se jich přidržují, aby nemuseli šlapat. Otravuje nás jen neustálé placení průjezdního mýta na silnicích ve výši okolo 50,-Kč. Je potřeba mít u sebe stále dostatek drobných. Úplatky po nás nikdo nechce, nikdo nás nezastavuje, ani neohrožuje. Asi jsme v nějaké jiné zemi.

První den jsme měli v plánu projet 400 km z Bogoty do Guatape. Když jsme dojeli sotva do poloviny, neplánovaně nám zapadlo slunce. Na mapě z domova to všechno vypadá nějak jednodušeji. Neházíme flintu do žita, házíme svá těla do bazénu v rezortu Los Colores Ecoparque obklopeného tropickou vegetací. Naší noční bazénovou pivní idylku drobně kazí jen nepřeslechnutelná zpráva z místního rádia o tom, že Kolumbie eviduje první případ koronaviru dovlečený od evropských turistů. Pro další pivo k baru se už teď nikomu nechce. Ráno nám v hotelu na odjezdu radostně mávají a zamykají na petlici.

NATURAL CAŇON DEL RÍO CLARO

Přírodní rezervace Natural Caňon del Río Claro nebyla na našem itineráři, ale stála nám v cestě. Río Claro je se svojí křišťálově čistou řekou, kaňonem a tropickým deštným pralesem ukázkou rozmanitosti Kolumbie. Na křišťálově čistou řeku jsme sice štěstí neměli, ale zážitek nám to nesnížilo. Efekt ráje tu podtrhuje zpěv ptáků, vřískot opic a cvrlikání hmyzu. Jelikož jsme s těžkým srdcem škrtli v našich plánech Amazonii, byla tohle skvělá náplast. Žádní průvodci, žádný zákazy, volný pohyb, spoustu džungle, vlhko, mokro, dusno a leje z nás pot jak z konve. Byla i koupačka v řece na Playa de Marmól. Největším lákadlem rezervace jsou krásní obří modří motýli Blue morpho, kteří mají i 20 cm a třepotají se tu všude. Zapózoval nám i zelený leguán. Začínáme chápat, proč je Kolumbie druhým největším vývozcem květin na světě. Tato neplánovaná zastávka nás opravdu nadchla. Parta se zdá být flexibilní a všehoschopná!

KRAJEM PABLA ESCOBARA

Vjíždíme do oblasti bývalého impéria největšího drogového barona všech dob - Pabla Escobara. V době vrcholu vydělával až 60 miliónů USD denně. Počet lidí, které nechal za svoji kariéru zavraždit, se odhaduje na pět tisíc. Kontroverznější postavu těžko pohledat. Sami Kolumbijci ho milují i nenávidí. Podél cest vidíme různé odlehlé farmy (fincas), v kterých se Escobar skrýval na konci své „kariéry“(1949–1993). V Kolumbii dnes kvete i tzv. narcoturismus, při kterém cestovky objíždějí místa spojená s jeho životem. Je tu nespočet jeho bývalých sídel, věznice, kterou si sám pro sebe vybudoval, někteří dokonce kladou květiny na místě, kde byl zastřelen. Z jednoho jeho sídla zbyli v okolí jen přemnožení hroši. I špatná reklama se holt počítá, a my razíme zásadu, že i špatná odbočka se počítá. Při jedné nepovedené zkratce jsme sice málem urazili vejfuk o kameny, ale narazili jsme při ní na osvěžující vodopád Cascada de Cuba. Vedro je k padnutí, tak bez odmlouvání padáme do padající vody. Občas jsme dojeli i na místo, kam jsme se opravdu dostat nechtěli. Třeba do San Luis. Místo tak divný, že jsme se tu báli i přibrzdit na semaforu.

PÁRTY NAD GUATAPÉ

Nad soumrakem jsme dojeli do odlehlého Hostal La Dicha nad městečkem Guatapé. Skvělá volba, skvělí hostitelé, výborný jídlo, bazén a jediní hosté. Majitelé byli trochu hippíci, nalejvali nás místním rumem a abstinujícímu Vaškovi nabízeli aspoň trávu. Párty se rozjela ve velkém, došlo i na noční koupele v dešti a tanec kolumbijské salsy. Teda, Pája tančila salsu, já mazurku. Martin s pokračujícím večerem vytáhl i domácí českou slivovici a pobízel k tanci salsy na muziku Davida Kolera. Kolumbijští drsní hoši ještě ráno vykřikovali, že slivovice zabije i coronavirus.

GUATAPÉ

Pod rouškou kocoviny jsme zahájili prohlídku barevného psychedelického městečka Guatapé. Většina členů expedice směle konkurovala nejbarevnějším fasádám. Právě tato malebná oblast byla v období Escobarovy vlády hodně nebezpečná a zůstala jí i několik let po jeho smrti. Barevné domky nepocházejí z žádného lidového folkloru. Jde o prostou snahu místních nalákat turisty zpět do oblasti, kterou Escobar tak negativně poznamenal. Den můžete zakončit stylově na místní policejní stanici, kde se na úřední desce dozvíte, kdo je zrovna v hledáčku a kdo už v hrobečku.

Dominantou oblasti je ojedinělý skalní útvar, žulový monolit Piedra del Peňol. Obrovský 200 metrů vysoký šutr si nemůžeme nechat ujít, musíme ho vyjít! Na vrchol navíc nemusíme horolezit, vede tam 700 schodů. Nahoře je výhled na největší kolumbijskou vodní nádrž a oblast tisíce jezer. Můžete si tu pronajmout i vrtulník, který s vámi odletí nad bývalou vilu Escobara. My jsme si tu dali pěkně hnusný mangový pivo se solí. Asi Escobarova pomsta.

KUCHYNĚ

Zdejší jídlo nás moc neohromilo. "Restaurante tipico" je to první a poslední, čemu budete v jídelních lístcích rozumět. I přes jazykovou bariéru jsme byli naštěstí 100% úspěšní. Vždycky nám přinesli jídlo. Národním jídlem je Bandeja Paisa, grilovaný steak, smažené vepřové kůže, chorizo klobásy, rýže, fazole, sázené vejce, avokádo a sladké banány. Základní příloha ke všemu je arepa, chléb z kukuřičné mouky. Na talířích se nám často objevovaly i ryby a různé vnitřnosti. Obecně se tu konzumuje spoustu masa a pořád máte před sebou fazole a vejce a banány. Všechny naše zastávky na jídlo v divných místech u silnice začínaly objednávkou: „My neumět španělsky. Pět jídel s masem a jedno bez masa.“

MEDELLÍN

Probíjíme se osadami směr proslulý Medellín a nervózně studujeme zdejší systém "Pico y placa", podle kterého nesmějí některá auta dle čísel SPZ některé dny vůbec vyjíždět. Město tím eliminuje smog. Dozvěděli jsme se, že zítra by naše auta do Medellínu nesměla vjet, ale kvůli pandemii systém dočasně zrušili, aby lidi nejezdili hromadnou dopravou. YESS!

Na ubytka máme letos jediný požadavek: parkování a bazén. V Medellínu ho splnil Hotel Portales Del Campestre. Z domova přicházejí první hysteričtější zprávy ohledně covid pandemie. Smějeme se, jak blázni. V Čechách prej zavřeli školy a do autobusů se chodí jen s rouškama, no to je džouk! My máme jiné starosti - vyrazit večer do centra nebo ne? Ještě na začátku 90. let byl Medellín centrem světového obchodu s kokainem a město s největším počtem vražd na světě. Escobar tu řídil všechno. Dneska už je bezpečnostní situace o hodně lepší, i když i my jsme nakonec místo večerní procházky raději vyrazili na projížďku auty. Nočně nasvícené druhé největší kolumbijské město působilo z vyhlídky jako socialistický vánoční stromeček.

COMUNA 13

Tohle město s 2,5 milionu obyvatel se rozhodně nikdy nenudilo. Lanovka, jak vystřižená ze švýcarského lyžařského střediska, nás vyvezla nad rozsáhlé chudinské čtvrtě, které bývaly Escobarovou hlavní oporou. Jednou z nejchudších oblastí je Comuna 13. Její slumy jsou v kopcích, neexistuje tu infrastruktura, napojení na elektřinu nebo vodu. Vedla se tu kdysi nekonečná válka armády s levicovými guerillami a narko skupinami. Lidi tu svého času mizeli jako na běžícím pásu a z mladých kluků se tu etablovali profesionální zabijáci. V průběhu 80. let tu vznikla drogová síť tzv. Medellínského kartelu, která ovládala většinu světového trhu. Escobar tu nechal během volební kampaně zabít tři kandidáty na prezidenta, je odpovědný za bombu v letadle Avianca a i za útok na Kolumbijský nejvyšší soud. Naše pocitová úroveň bezpečnosti klesá. Batůžky už nenosíme na zádech, ale na břiše a držíme se při sobě.

Veseleji je na náměstí Plaza Botero se spoustou avantgardních soch od Fernanda Botera. Tento umělec je proslulý tím, že materiálem nešetří. Medellín je prý vyhlášený krásou místních žen, které nejdou pro plastickou operaci daleko a domov neopouštějí, aniž by se řádně vyšňořily. Díky relativně nízkým cenám, dobré infrastruktuře a krásnému stabilnímu počasí (přezdívá se mu Město věčného jara) se o Medellínu v současnosti mluví jako o jednom z nejpříjemnějších míst pro život v jižní Americe. Na stromě kousek od hotelu jsme zahlédli krásný papoušky. A my blázni chtěli kvůli nim do daleké a divoké Amazonie…

VALLE DO COCORA, LOS NEVADOS

Náš další cíl je unikátní ekosystém tropických hor, kávových plantáží a sopek v Národním parku Los Nevados. Do hostelu La Floresta Boutique v Salentu jsme dojeli s jazykem na spojce pozdě večer. Vyřizuji svůj první telefonát ve španělštině v životě. Rezervovala jsem nám chatu v horách! Zítra nám začíná vysokohorská expedice, takže není čas na hrdinství - jdeme na pizzu. Druhého dne máme spousty práce v terénu, a tak vstáváme zavčasu. Zpětně jsme se dozvěděli, že jsme měli vstát o 5 hodin dřív. Máme před sebou 14 km s převýšením 1800 metrů s cílem ve výšce 3.700 m.n.m. Moc to ale nešířím, abych nešířila paniku. Do údolí Cocora, startu našeho treku, jezdí z náměstí stylové staré americké džípy. Kdo se nevešel, musel jet na stojáka na stupátku. Kdo celý rok řádně posiloval, dojel zdárně až do cíle. Údolí Cocora je součástí národního parku Los Nevados a je proslavené četným výskytem národního stromu bizarní voskové palmy, nejvyšší palmy na světě. Palmy stále ubývají. Tu je potřeba něco na stavbu domů, tu vosk na výrobu svíček, tu listy na výzdobu kostelů, no a brzo byly fuč. Fyzickou i psychickou rovnováhu jsme tohoto dne prověřili mnohokrát. Prodíráme se liduprázdnou klouzavou tropickou vegetací, přecházíme chatrné mosty přes říčky, fotíme barevné ptáčky jarabáčky. Minuli jsme i cedulku se zvířátky, která tu žijí. Pumy americké prý obvykle loví za soumraku zakousnutím do krku. Ještěže my tu za soumraku rozhodně už nebudeme.

V domečku Casa de los Colibríes jsme zastavili na posilnění nejen my, ale i kolibříci. Na uvítanou jsme tu dostali tradiční aquapanelu se sýrem. To je horká voda se sušenou šťávou z cukrové třtiny a skořicí. Kolibříci tu dostávají od majitelů na uvítanou taky dobroty. Jedním okem tedy šilháme hlady a druhým po kolibřích. Po kolibřících přestala veškerá prdel. Začalo jít do měkkého a strmého. Začali jsme se brodit bahnem, lapat po dechu a nervózně sledovat přicházející soumrak. Po pokoření magické hranice 3.000 m.n.m. se přestala Pavla usmívat na fotkách a začala zaujímat pozici, která se stala navždy legendární. Po pokoření hranice 3.500 m.n.m. a s příchodem mlhy a paráma (unikátní tundra alpínského typu), jsme přestali pózovat všichni. Účastníci dodnes s láskou vzpomínají, jak jsem v závěru treku každých 10 minut s očima zabodnutýma do mobilu slavnostně hlásila, že nám do cíle zbývá už jen jeden kilometr. S přibývající tmou a mlhou jsem zjistila, že jsme sešli z cesty do Valle de Los Perdidos. Údolí ztracených. A že nám asi zbývá víc než jeden kilometr. Poslední dvě hodiny jsme bloumali neznačeným parámem černočernou tmou. Atmosféra i frekvence sprostých slov houstla.

Pochváleny buď mapy.cz, které nás okolo 22:00 vyvedly totálně vyčerpaný, ale živý z Údolí ztracených až k chatě La Primavera. Majitelé nás už netrpělivě vyhlíželi s baterkou a vysílali morseovku. Mobilní signál je tu velmi slabý, stejně tak jako je slabé vybavení chaty. Byla tu jen jediná malinká společenská místnost, která se trochu vytápěla a sloužila zároveň jako kuchyň, jídelna a škola pro dceru majitelky. Každý se zachumlal do svého pelíšku, jak nejlépe uměl. Pája se zachumlala pro jistotu i do izotermické fólie. Ostatně ráno jsme měli na postelích led, vysněná dovolená v tropech.

Uprostřed noci nás probudil zoufalý výkřik Arsy: "Ježiš! Mě něco spadlo na hlavu!" Minuta ticha. "Je to kočka." Ráno moudřejší večera. V dáli se tyčí zaledněná sopka Nevado del Tolima, neaktivní stratovulkán starý přibližně 40.000 let, pětitisícovka, takže vyrážíme mlžnou krajinou paráma na lehko směrem k ní. Vlastně jak se to vezme. Lehko to moc nebylo. Síly a kyslíku se nám moc nedostává. Všude tu rostě endemická rostlina klejovka s překvapivě hebkými listy. Přežije i -15°C a roste strašně pomalu. takže máme hodně společného. Dolezli jsme do tábořiště do 4.000 m.n.m. Pokud máte s sebou mačky a cepín, můžete pokračovat i dál. My si snědli tatranku a nechali se na zpáteční cestě přepadnout slejvákem. To je furt lepší než puma. Zachránila nás nedaleká usedlost, kterou spravovali dva náctiletí kluci. Udělali nám na otevřeném ohni kafe a strašně se čertili, když jsme jim chtěli něco zaplatit. Nejhezčí počasí a pohledy na Tolimu byly paradoxně k večeru, když už jsme se od ní vzdalovali.

Cpeme se paralenem proti bolesti hlavy a vyrážíme zpět do údolí po krásné hřebenovce přes Cerro la Virgen. Po cestě je furt na co koukat a brzy začíná být i co dýchat. Při sestupu jsme potkali vysmátou Venezuelanku, která měla namířeno domů. Kluci se jí nabídli, že jí pomůžou se zavazadly. V kabelce si slečna nesla krásnýho papouška. Vysvětlujeme jí, že má do své země asi zavřené hranice kvůli pandemii. Ona vysvětluje nám, že se otvírají po otevření peněženky.

SALENTO, NÁVRAT DOMŮ & KATASTROFY V DESTINACI

Při výstupu z parku nás překvapily závory a výkřiky o tom, že se park kvůli koronaviru neprodyšně uzavřel už včera. Pak jsme konečně natrefili na mobilní signál a začalo čoromoro: „Ministerstvo zahraničních věcí vyzývá turisty z ČR pobývající v Kolumbii, aby urychleně opustili zemi.“ Pandemie vypukla v plné své celosvětové palbě před pár dny. Park byl již obehnán armádou a turisti urychleně lifrováni ze země. Vzdušný prostor se prý uzavírá za pár dní. Coronavirus byl od té doby prostě všude. Začali jsme být bombardováni telefony od ambasády, abychom se urychleně přesunuli do Bogoty. Prohlídku Salenta a rychlý nákup suvenýrů jsme si ale neodpustili. Jindy turistické městečko se totálně vylidnilo. Náš pan domácí se nás vyjukaně vyptává, zda se máme jak dostat domu. My to stále nechápeme. Jsme na dovolené, chceme jet dál! Večer nám postupně všem přišly emaily o tom, že náš zpáteční let do Evropy byl zrušen. Když už i Martin s českou výslovností zahlásil: „Tak já už mám taky cancelled“, začali jsme tušit, že je vymalováno. Situace začala být mírně nepřehledná. Zjistili jsme, že zavřeli restaurace. Zavedli zákaz večerního vycházení. S hamburgery v igelitce nás ten večer doprovázela k hostelu policejní hlídka.

V Bogotě jsme vystřídali dva hotely. Ten první vypadal pěkně, ale v noci na nás začala téct ze stropu světlem proudy vody. Zjistili jsme taky, že od zítřka je v celé Bogotě zákaz vycházení a taxi ani MHD nefunguje. A my potřebujeme dojít na letiště a nějak celou tuhle sračku vyřešit. Zatím to řešíme alkoholem, ale jsme spíš zralí na kokain. Na letišti to začalo být bouřlivé. Spoustu lidí, málo letadel. Naše skupina operuje systematicky na všech podlažích letiště. Bouřlivě to vypadalo i v našich emailových schránkách. Každý máme koupený letenky přes jiný webový portál, takže chaos na druhou. Podařilo se nám prozatím dostat aspoň na seznam ambasády Čechů v nouzi. Tím jsme se ale dostali do začarovaného kruhu, kdy nám ambasáda začala nutit koupit letenky za astronomické částky. Předstíráme snahu korunovanou neschopností a zahájili jsme raději systematický tlak na naši aerolinku. Bylo z toho nakonec pěkné umístění na seznamu náhradníků.

Nakonec to klaplo. Druhý den jsme se ze seznamu náhradníků dostali na seznam pasažérů a zahajujeme nevyžádaný předčasný návrat, který jsme pracovně nazvali: „ze sraček do sraček“. Vystavili nám sice letenku jen do Istanbulu, ale na to se teď nehraje. Celosvětový letový provoz prořídnul na nulu. Letadlo bylo poloprázdné, protože kvůli krátké dráze v Bogotě, její nadmořské výšce a nemožnosti běžného mezipřistání na tankování v zavřené Panamě, museli natankovat plnou. A s plnou nádrží i plnou palubou by to dobře nedopadlo. V Istanbulu nám bez problémů vystavili palubní vstupenku do Prahy. V Praze nás pak čekalo prázdné letiště duchů, lockdown, roušky a covid blázinec. V Kolumbii jsme místo plánovaných 20 dní strávili jen 10. Pohlednice, které jsme odeslali pár minut před odletem z Kolumbie v březnu 2020, dorazily adresátům až v únoru 2021.

Nebýt covidu, naše další kroky by směřovaly na sever ke Karibskému moři do národního parku Tayrona. V plánu byl relax v oblasti Minca, kávové plantáže a tukani.  Chtěli jsme jít také čtyřdenní trek džunglí k ruinám Ciudad de Perdida, Ztraceného města, které bylo postaveno o 600 let dříve než Machu Picchu. Navštívit jsme chtěli i přístavní město Cartagena, poušť Tatacoa a mořský národní park Rosario. Itinerář je načrtnut, jen ho jednou dokončit…

ITINERÁŘ

1. den:	ČB - Vídeň, let Vídeň - Istanbul s Turkish Airlines
2. den:	let Istanbul - Bogota s Turkish Airlines, Bogota
3. den:	půjčení auta, Bogota - Natural Caňon del Río Claro
4. den:	Natural Caňon del Río Claro - Guatape
5. den:	Guatape, Piedra del Peňol, přejezd do Medellínu
6. den:	Medellín a přejezd do Salenta
7. den:	trek v Los Nevados, z údolí Cocoroa na chatu La Primavera
8. den:	trek v Los Nevados od La Primavera směrem k Tolimě
9. den:	trek v Los Nevados od La Primavera do údolí Cocoroa
10. den:	přejezd Salento - Bogota
11. den:	Bogota - evakuace
12. den:	evakuace, let Bogota - Istanbul - Praha

KOLIK TO STÁLO?

zpáteční letenka Vídeň - Bogota	13.300,-Kč
letenka Bogota - Santa Marta:	2.600,-Kč
půjčení auta 1 den/osoba:	300,-Kč
garážová snídaně v Bogotě:	35,-Kč
oběd v lokálních jídelnách:	80,-Kč
ubytování v Bogotě:	150,-Kč
SIM karta s internetem na 30 dní:	280,-Kč