Region Blízkého východu, dějiště světového bestselleru Bible, jsem vůbec neměla v hledáčku. Z televizních zpráv jsem totiž měla dojem, že tam můžu být v hledáčku spíš já. Anička se ale bude vdávat a chce jet na dámskou jízdu do Izraele. A taky možná trochu do Palestiny. A taky je možná trochu těhotná. Půjdem spolu do Betléma?

Autorem tohoto cestopisu nejsem já sám, ale má sestra Tereza Daňková. Já jsem tu pouze v roli vydavatele a technické podpory.

2. - 9. května 2018

PŘÍPRAVY PŘED ODLETEM & UŽITEČNÉ INFORMACE

Blízký východ je odjakživa neuchopitelná směsice kultur, náboženství, emocí, napětí a konfliktů. Neexistuje pár dní, aby se v médiích něco z této oblasti nepřetřásalo. Buď se to tam zrovna třese, nebo se třes očekává nebo se nějaký vyhodnocuje. Pokud vás zajímá například současný nejbouřlivější konflikt se Sýrií a s Palestinou, vyhraďte si dva tři roky a usedněte do knihovny ke studiu. V zásadě si ale vystačíte s informací, že se nejezdí do válečné Gazy, Golanských výšin a na Západní břeh Jordánu. Tam totiž dodnes není obloha zcela bez mráčku a zcela bez raket. Izrael je země nevelká rozlohou, ale velká významem. Odedávna přitahuje cestovatele svojí atmosférou, rozmanitou kulturou a krajinou, kde se snoubí starověký ráz s vyspělými technologiemi. Navštívit v jeden den starobylý Jeruzalém i moderní Tel Aviv je jako zažít cestování strojem času. Navíc, jelikož je teď strašně moderní navštěvovat místa, kde se natáčely slavné filmy a odehrávaly známé příběhy, je návštěva Izraele hodně cool i na Instagram a Facebooky. V tomhle místě se totiž na každém kroku reálně odehrával příběh hlavního světového bestselleru - Bible.

Kulturní bohatství Izraele je jistě nedocenitelné, na vše ostatní si ale Izraelci umějí cenovku připevnit. Jde o nejdražší asijskou zemi vůbec, takže izraelský šekel se u vás nikdy pořádně neohřeje. Balení na pár dní v Izraeli je ale radost, při které jsem dokonce pokořila můj dosavadní rekord. Můj batůžek se vešel do objemu 20 litrů a váhy 3,7 kg. V podstatě potřebujete jen jednu kajícnou delší sukni do Jeruzaléma, jednu prostopášnou do Tel Avivu, nějaké to tričko, staré plavky do solné lázně, sandále a opalovací krém.

Málem bych zapomněla. Ještě potřebujete povolení ke vstupu do Izraele, které nahrazuje kontroverzní izraelské razítko v pase. Nedostanete ho nijak jinak, než že absolvujete vstupní pohovor s agentem Mossadu, což je legendární izraelská tajná služba. Pokud letíte s El Al Israel Airlines, proběhne pohovor rovnou na Ruzyni ještě před odbavením, ostatní společnosti dělají pohovory až v Izraeli. To jsem nevěděla, a proto jsem zprvu na toho usměvavého česky (!) mluvícího chlápka s pobavením koukala, srkajíc brčkem ledovou kávu, proč mne zpovídá a co je mu do toho. Podala jsem mu svůj cestovní pas (samozřejmě ten druhý, protože každý ví, že do Izraele musíte mít druhý pas bez razítek z arabských zemí) a na jeho ráznou otázku, zda mám ještě nějaký jiný, jsem mu dala ráznou odpověď: „Ano“. icon_smile.gif Poté, co si prolistoval mé obrázky z Bruneje, Malajsie, Indonésie, Malediv a Spojených arabských emirátů, jeho úsměv navždy zmizel, konstatoval, že velmi dobře chápe, proč mám druhý pas a odešel na několik minut kamsi do zákulisí. V tu chvíli mi došlo, že tohle už je „ten pohovor!“ Rozhlídla jsem se a zjistila, že holky už jsou rovněž přiděleny svému agentovi a všechny se již také potí v soudružském rozhovoru. Letíme na tuhle dámskou jízdu ve čtyřech. Já znám jen Peťu a Aničku, Anička zná jen mne, Janča zná jen Peťu a Peťa zná jen mne a Janču. To bude slušnej oříšek i pro tajnou službu. Brzo začínají postupně odcházet do zákulisí i agenti od ostatních holek. To poté, co se postupně všichni dozvěděli, že tahle naše povedená parta se vidí dnes na letišti poprvé v životě, všechny jsme byly tak různě po světě v arabských zemích, v některých i společně, nemáme jasnou organizační strukturu, nemáme jasné plány, plánujeme v Izraeli dokonce i stanovat („Chcete mi opravdu tvrdit, že jedete stanovat s tímhle batůžkem?“) a navíc máme jednu velkou společnou tašku, kterou odbavujeme na Janči jméno a ona netuší, co jsme jí tam vlastně daly („Chcete mi opravdu tvrdit, že ty holky dnes vidíte poprvé v životě, ale souhlasila jste s tím, aby vám každá z nich do vašeho zavazadla něco dala?“) Zpětně jsem se dočetla, že právě mladé nezadané dívky jsou nejvíce rizikovými skupinami, které se podrobují obzvláště řádnému prověření, protože se občas nechají omámit nějakým povedeným Libanoncem, Palestincem nebo Syřanem a provedou pro ně ve jménu lásky všelijaké protiizraelské věcičky.

Agent střílí otázky, jednu za druhou a nehne ani brvou. „Proč letíte do Izraele? Čí to byl nápad? Kdo komu a kdy to navrhl? Jak se znáte? Kdo to plánuje, kdo to vede? Máte nějaké kontakty v Izraeli? A v Palestině? A v Sýrii? Chystáte se na místě rozdělit? Nechystáte se do Palestiny? Ukažte mi všechny papíry ohledně této cesty, co máte v batohu. Proč jste byla v Bruneji? Co jste tam dělala? Kdy jste se naposled viděla s Petrou? Kde se scházíte? V jaké hospodě jste spolu naposled byly? Tak si vzpomeňte. Já mám čas.“ Neskutečné se stalo skutečností a ve finále všechny držíme v ruce palubní vstupenku. Ještě potřebujeme panáka vodky, Lexaurin a dva dni na zotavenou. Silný začátek silného výletu!

izrael-2.jpg
izrael-3.jpg

KDY VYRAZIT?

V tomto bouřlivém regionu by vás předněji než počasí mělo zajímat aktuální válečné zpravodajství. Preferujte období relativního míru, protože rakety středního doletu vám můžou slunění na pláži znepříjemnit diskomfortem. Co se týče podnebí, je tu středomořské, subtropické klima, horká léta, mírné zimy. Pokud se neradi koupete ve vlastním potu, zaměřte se na podzimní nebo jarní měsíce. My jsme vyrazily v květnu a už bylo docela slušný vedro. Srážky připadají na období od ledna do března, nejnižší teploty okolo 5- 12°C panují v lednu. V horských oblastech převládá chladné a větrné podnebí. Vrchol hory Hermon má po většinu roku sněhovou pokrývku a každoročně sněží i v Jeruzalémě. Kromě ročního období je ještě důležité zapátrat po probíhajících svátcích a bacha - datumy se často mění. V září a říjnu je jich například tolik, že se život v zemi prakticky zastaví. O Vánocích asi netřeba mluvit. Bohatě stačí, že vám zcela pravděpodobně do vašeho výletu zasáhne šabat. Od západu slunce v pátek do západu slunce v sobotu tady nefunguje zhola nic. Jsou zavřené obchody, banky, restaurace, některé ulice, nejezdí MHD. Šabat na Čechy, to je takovej klid!

PŘÍLET DO IZRAELE

Během čtyřhodinového nočního letu z Prahy do Izraele jsme se cítily na výsost bezpečně. Všechna letadla Izrael Airlines mají totiž RWR systém, kterým poznají, když je někdo zaměří radarem a umějí odpalovat i klamné cíle. Žádná jiná civilní letadla na světě tohle nemají. Hned na letišti víte, v které jste zemi. Všude pobíhají Židé v tradičním oděvu. Černé dlouhé kaftany, černé vysoké klobouky, dlouhé vousy a kudrnaté pejzy podél obličeje. Představte si ten ranní nával v koupelně u kulmy, když si židovští kluci vyrazí společně na výlet! Někteří nosí na hlavě jen malou jarmulku (neboli „kipu“). Tu nosí proto, aby nestáli před Bohem nazí a aby jim připomínala, že je vždy něco mezi nimi a Bohem. Na hlavu si to přichytávají malými sponkami, což je někdy velmi komické. Brzy ale zjistíme, že židovský úbor tímto zdaleka nekončí. Další módní vychytávky přicházejí se slavnostními příležitostmi...Všimněte si také, že většina Židů velmi rychle chodí, spíše utíkají. To prý proto, aby Bůh viděl, že neztrácejí čas. Židé se také nazývají Synové Izraele. Pokud se píše s velkým prvním písmenem, označuje slovo Žid příslušníka židovského národa, tedy Žida v etnickém slova smyslu, zatímco žid je příslušníkem židovského náboženství. Oba významy se do velké míry překrývají, protože židovské náboženství bylo původně náboženstvím národním. Judaismus uctívá jediného Boha, ohledně kterého navíc platí přísný zákaz zobrazování. Židé nepřijímají Ježíše Krista jako Mesiáše, a tím pádem neuznávají část Bible - Nový zákon. Po založení státu Izrael roku 1948 byl přijat zákon zaručující, že každý člověk, který byl nacisty a jejich rasovými zákony označen za Žida, a jako takový perzekuován, má právo odstěhovat se do Izraele. Tato klauzule pak dala vzniknout Zákonu o návratu, podle kterého je každý, kdo má alespoň jednoho židovského prarodiče, považován Státem Izrael za Žida a je možné mu udělit občanství.

Hned po přistání se sháníme po dopravě z hlavního města Izraele do největšího města Izraele, to jest z Tel Avivu do Jeruzaléma. Podle Izraele je sice jejich hlavním městem Jeruzalém, zbytek světa si to ale nemyslí. I ve 3:00 ráno jsme bez problémů nasedly hned na letišti do autobusu a během necelé hodinky jsme se ocitly v jeruzalémských ranních uličkách, kde máme rezervovaný nocleh přes airbnb.com. Nemusíme ve 4:00 nikoho budit ani se prosit někde v hotelu o uskladnění zavazadel. Prostě jsme dostaly adresu a instrukce jako při bojové hře. Klíč od bytu byl zabezpečený tajným kódem a schovaný v poštovní schránce v horním patře starého činžovního domu. Když zámek cvaknul a my otevřely dveře, měly jsme pocit jako vítězové v pevnosti Boyard. S ubytováním jsme měly vůbec šťastnou ruku. Byt byl v centru (Mesilat Yesharim 13), měl dva balkony, dvě ložnice a na stole nás přivítala lahev červeného vína. Izraelci jsou odjakživa obklopeni nepřáteli, takže se ke všem, kteří přijeli do jejich země v míru, chovají neskutečně přátelsky. Když jsem se majitele zeptala, zda by se někde nedalo půjčit vybavení na kempování na další dny, prostě nám v pokoji nechal čtyři spacáky, čtyři karimatky a dva stany. Nic za to nechce, jen mu to pak někdy máme vrátit. Zcela mimo české chápání. Jak jsme se přesvědčili v následujících dnech, Izraelci vůbec reagují na slovo Czech Republic neskrývaným nadšením. Po pouhých sedmi hodinách po vyhlášení nezávislého státu Izraele v roce 1948 totiž Izrael napadla vojska okolních arabských zemí. K tomu, že Izrael nakonec přežil, přispělo velkou měrou právě tehdejší Československo, které jim dodalo zbraně a letadla. Není zač!

Židé v ulicích Jeruzaléma, slavnostní talit a tfilin a kožešinový Shtreimel
Židé v ulicích Jeruzaléma, slavnostní talit a tfilin a kožešinový Shtreimel
Židé v ulicích Jeruzaléma, slavnostní talit a tfilin a kožešinový Shtreimel

Židé v ulicích Jeruzaléma, slavnostní talit a tfilin a kožešinový Shtreimel
Židé v ulicích Jeruzaléma, tradiční běžný oděv
Židé v ulicích Jeruzaléma, tradiční běžný oděv
Židé v ulicích Jeruzaléma, tradiční běžný oděv

Židé v ulicích Jeruzaléma, tradiční běžný oděv

JERUZALÉM

První den jsme spánek vynechaly, a tak jsme zastihly Jeruzalém ještě spící. S východem slunce vyrážíme do víru Svatého města. Ulice se teprve umývají, ale my už jsme umyté a právě jsme posnídaly flašku vína. Anička byla v Izraeli už loni, takže ji posloucháme a pasujeme na velitelku výpravy. Aničky plán je ambiciózní. Jako vždy. Začínáme stylově, procházíme křížovou cestu Via Dolorosa. Není to ale ledajaká křížová cesta. Tahle je ta jediná a pravá, kterou kráčel Ježíš. Jednotlivá známá zastavení lemují trhovci s růženci, tretkami a trepkami. Business je business. Potkáváme i církevní zájezdy cestovek, které tudy procházejí s velkým křížem, zpívají a modlí se. Tu a tam ve zdejších ulicích potkáte i lidi, kteří vypadají jako ze starých biblických příběhů či hlásají příchod soudného dne. Ve spojení s Jeruzalémem je totiž lékaři popisován velmi kuriózní „Jerusalem Syndrome“, při kterém si návštěvníci pod tíhou zdejšího všudypřítomného duchovna začnou sami myslet, že jsou proroci či biblické postavy.Tento stav je oficiálně odborníky z řad psychiatrů popsán a pozorován zhruba u 100 lidí ročně. Odezní sám zhruba po týdnu. Do Jeruzaléma tedy zamiřte ideálně hned na začátku výletu, abyste v nejhorším měli dostatek času na převlečení z biblického roucha do džínů. icon_smile.gif

Poslední čtyři zastavení křížové cesty jsou v Chrámu Božího hrobu. Chrám leží na místě, které většina křesťanů uctívá jako Golgotu neboli horu Kalvárii, kde byl ukřižován Ježíš Kristus. Už od ranních hodin se chrámem vine jako had fronta křesťanských poutníků, kteří chtějí pokleknout v malé sluji, kde byl Ježíš pohřben. Na průběh zde dohlíží stráž, jejímž úkolem je po každých 5 sekundách popohnat poutníky k opuštění prostoru slovem: „Next“. Vtip je v tom, že podobných dalších míst je v chrámě víc a jednotlivé odnože různých církví se dohadují o tom, které je to pravé. Kuriozitou je, že klíče od tohoto nejsvětějšího chrámu křesťanství drží dle tradice dvě muslimské rodiny, které každé ráno odemykají. Vlastnictví kostela je dnes společné pravoslavné, katolické a arménské církvi. Věčné spory připomíná dřevěný žebřík viditelný z nádvoří. Církve se kdysi nebyly schopny domluvit, kdo z nich ho má uklidit, a tak tam zůstal. V chrámu najdete i kámen, na kterém mrtvý Kristus dostal poslední pomazání a byl zabalen do plátna. Lidé kámen matlají oleji a pak si zase šátky matlají od olejů a matlají sebe. My už jsme se zmatlaly tím vínem.

staré město ze střechy Rakouského hospice
staré město ze střechy Rakouského hospice
Anička v Chrámu Božího hrobu
Anička v Chrámu Božího hrobu
Chrám  Božího hrobu a ranní světlo
Chrám Božího hrobu a ranní světlo
Chrám  Božího hrobu a žebřík uprostřed
Chrám Božího hrobu a žebřík uprostřed

Není čas naříkat nad mrtvým Kristem, Anička už nás žene ke Zdi nářků, což je označení, které Židé nesnášejí. Má se tomu říkat Západní zeď. Je to pozůstatek hradeb, které dříve obklopovaly Chrámovou horu s nejsvětějším chrámem všech Židů, který byl posléze zbořen. Dnes je to tedy nejposvátnější místo Židů a zároveň místem smutku nad zničením Chrámu. Těchto pár kamenů je v podstatě jediné, co Židům zbylo. Takže trochu naříkají, ale nechtějí to přiznat. Obzvláště tady se skutečně zastavil čas. Židé tu chodí slavnostně oděni a vypadají jako z historických filmů. S velkou vážností oblékají talit - slavnostní modlitební bílý plášť s tmavými pruhy. Někteří ho nosí přes ramena, jiní si ho hodí přes hlavu. Asi podle toho, zda mají zrovna umyté vlasy nebo zda jim manželka půjčila kulmu na pejzy. Na hlavě a na ruce mají upevněn tfilin - malou černou krabičku, která vypadá jako outdoorová kamera a připevňuje se modlitebními řemínky. Uvnitř krabiček ale není GOPRO, ale pergamenové svitky s pasážemi z Tóry. Zeď přešla během šestidenní války v roce 1967 pod vládu Izraele a od té doby je znovu, po dvou desetiletích jordánské nadvlády, přístupná všem. Prostor je považován za synagogu, takže je tu požadováno pokrytí hlavy a oddělení mužů a žen. Zdejším oblíbeným zvykem je napsat přání na papírek a vsunout ho mezi kameny. Prostě něco jako „Zeď“ na Facebooku. Ke Zdi se chovejte stejně jako k sochám Buddhům. Nikdy se k ní neotáčejte zády. Obzvláště když chcete splnit to přání! Ve čtvrtek je tu obzvláště rušno, jelikož je to tradiční den, kdy se pořádají židovské živelné slavnosti Bar micva. Jsme tu tedy v pravý čas. Na baru jsme ostatně vždycky jako první. Zpěv, tanec a hra na hudební nástroje rozhodně nepůsobí upjatě nábožensky. Je to pořádná párty a uprostřed je malý kluk, který kouká jak z jara. Při tomto obřadu se totiž 13letí kluci uvádí do rituální dospělosti. Od rodiny dostávají 18 symbolických darů. Izraelci jsou obecně považováni za národ, který umí hodně slavit a radovat se ze života. Ze své pohnuté historie dobře vědí, že nemusí být veselo pořád... Nám je obzvláště veselo po obědě v Abu shukri restaurant, která leží na Křížové cestě a pyšní se pověstí nejlepšího hummusu ve městě. Hummus byl opravdu výborný, žádný humus.

Zeď nářků
Zeď nářků
Zeď nářků a Skalní dóm
Zeď nářků a Skalní dóm

Všude po Izraeli visí modrobílé státní vlajky s šesticípou Davidovou hvězdou, a to nejen kvůli nedávným oslavám 70. výročí vzniku státu. Stejně tak na každém kroku potkáte příslušníky izraelské armády, která je kapitolou sama pro sebe. Služba v ní je povinná (pro Židy, nikoliv pro Araby) a Izraelci moc dobře vědí, proč. Izraelská armáda je jednou z nejlépe vyzbrojených a vycvičených armád světa, využívá nejmodernější technologie a Izrael je také jednou z devíti zemí světa vlastnící jaderné zbraně. Z jejich Iron Domu, dokonalého systému protivzdušné obrany, učurávají všichni vojenští nadšenci. Vojenská služba je povinná pro muže i ženy starší 18 let. Izrael je tak připraven v podstatě kdykoliv povolat celou zemi do války. Vojna musí být vykonána před nástupem na vysokou školu. Muži slouží 3 roky, ženy 22 měsíců. Po dobu jednoho roku dostane každý zbraň, kterou musí nosit 24 hodin denně, spát s ní a prostě ji neztratit. Nejdřív jsem myslela, že je to vtip, ale ti lidi jsou všude. Třeba si kupují zmrzlinu v cukrárně...

vojanda u Zdi nářků
vojanda u Zdi nářků
vlajka Izrael
vlajka Izrael
Izraelka při povinné vojenské službě
Izraelka při povinné vojenské službě

Na světě nenajdete kontroverznější stavbu na kontroverznějším místě, než je dominanta Jeruzaléma - zářivý Skalní dóm, muslimská svatyně na Chrámové hoře. Nádherně barevná nepřehlédnutelná stavba pokrytá 80 kily zlata, které sem daroval jordánský král Husajn. Prodal jeden ze svých domů v Londýně a bylo to. Pro takovou dobrou věc by to udělal každý z nás... Skalní dóm je třetí nejposvátnější muslimské místo, hned po Mecce a Medině. V jejím středu je skála, na kterou byl podle Koránu přenesen Mohamed při své Noční cestě. Je to ale i místo, kde podstupoval Abrahám zkoušku své oddanosti Bohu a místo, kde kdysi stál První chrám všech židů. Muslimové a židé se tedy nemají rádi. Obrovský základní kámen této stavby je židy považován za střed světa a muslimy uctíván jako místo odpichu Mohammeda před vstupem na nebe. Není divu, že to tu čas od času zatouží někdo srovnat se zemí, takže v době jakékoliv politické nestability se to tu pro jistotu úplně uzavírá. Z důvodu neutrality tohoto citlivého místa spadá správa zdejších svatyň pod náboženskou nadaci jmenovanou Jordánskem. Právě tohle místo je jedním z důvodů izraelsko -palestinského konfliktu. Mnoho odborníků zastává názor, že by se s ohledem na veškerá historická fakta měl Jeruzalém stát hlavním městem obou států. Až do poloviny 19. století sem byl nemuslimům zakázán vstup. Od roku 1967 byl povolen, ale se zákazem modliteb. Po návštěvě izraelského ministerského předsedy Ariela Šarona v roce 2000, což bylo posouzeno jako provokativní gesto, byl všem nemuslimům opět zakázán vstup až do roku 2006. Pak došlo k znovuotevření, a tak jsme tady. Dovnitř Skalního dómu ani přilehlé mešity Al Aksá nás ale nepustili, byť nás u vchodu vymódili do teplých hnusných tyrkysových hadrů, protože se jim ani naše super cudné róby nezdály dost cudné. Vem to muslimský či židovský čert, ta stavba je prostě nádherná.

Skalní dóm
Skalní dóm
Getsemanská zahrada
Getsemanská zahrada

Vypadáme asi již dost zuboženě, neboť Anička nám volí k odpočinku Rakouský hospic Svaté rodiny. Je to klidná oáza uprostřed ruchu Starého města, o které málokdo ví a můžete si tu dát pravý rakouský štrúdl. Za malý poplatek jsme se tady navíc dostaly až na střechu budovy, odkud je snad nejhezčí výhled na celý Jeruzalém vůbec. Střecha je navíc krásně nahřátá, takže jsme si tu odpolední šlofík opravdu užily. Celé město připomíná z vyhlídky obří mraveniště. Zdejší labyrint úzkých uliček, ve kterém často vypadává signál GPS, dokáže člověka bez orientačního smyslu zabavit na dlouhou dobu. V lenivém odpoledni sem z kostelů doléhá zvuk zvonů a v mezičasech i melodické volání muezínů. Anička už vábí a volá také. Ukazuje nám na kopec v dáli...

Na Olivetskou horu je to z centra pěšky příjemná procházka pro Aničku a pořádná štreka pro nás. Podle Bible je právě tady to místo, kde v soudný den Bůh spasí mrtvé. Mnoho Židů si tu tedy nenažraně rezervuje místo, aby byli první v řadě. Zdejší hřbitov je jedním z nejstarších a nejrozsáhlejších na světě. Všude kam se podíváme, jsou tady strohé náhrobky, na které se místo květin pokládají kamínky. Co se týče náboženství, najdete v Jeruzalémě plné regály. Jedním z důkazů je ruský opulentní zlatý pravoslavný kostel sv. Máří Magdaleny opodál. Nakoukly jsme i do legendární biblické Getsemanské zahrady, kterou jsem si představovala rozhodně rozlehleji. Zde se Ježíš se svými apoštoly modlil předtím, než byl zatčen. Ježíšova muka jsou zde popisována tak, že potil krev. Některé olivovníky v této zahradě jsou údajně tak staré, že skutečně mohly být svědky těchto událostí. Ale Bůhví.

Večeříme v jedné z malých restaurací na úžasném trhu Mahane Yehuda Market. Mimo historické centrum je Jeruzalém překvapivě velmi moderní velkoměsto se spoustou kaváren a barů. Evropské ceny jsou nicméně samozřejmostí. Ušetřit můžete snad jen na vodě, protože ta se může pít v celé Izraeli bez problémů z kohoutku a všude po městě jsou k dispozici různé fontánky. Voda byla přitom paradoxně historicky jedním z hlavních důvodů konfliktů v tomto vyprahlém regionu. Dnes je Izrael s vodou soběstačný, odsoluje ji a umí vyčistit skoro každou a má dokonce jednu z největších spotřeb vody na světě.

P.S. V Jeruzalémě mějte u sebe stále svůj cestovní pas. Kontrolujou ho u bezpečnostních rámů, kterými procházíte často.

pohled na Jeruzalém z Olivetské hory
pohled na Jeruzalém z Olivetské hory

Už při přistání v Tel Avivu jsme nemohly přehlédnout všudypřítomnou informaci, že právě během našeho pobytu odstartuje v Jeruzalémě 101. ročník slavného cyklistického závodu Giro d'Italia, a to vůbec poprvé mimo Evropu, takže okolo toho byl obrovský humbuk. Izraelci za tento kontroverzní start dali 12 milionů eur, čímž přeplatili zbytek světa. Nedivím se, věděli totiž, že se přijedeme podívat... Rozhodnutí umístit start do Izraele vyvolalo silný odpor u mnoha bojovníků za lidská práva (včetně 29 členů Evropského parlamentu) vyzývajících k bojkotu závodu, kteří tvrdili, že pořádání má sloužit k zakrytí politických problémů země. S ohledem na vyhrocenou situaci měli prý pořadatelé dokonce náhradní program v podobě startu v Apulii. Start ale proběhl dle plánu a jen v Jeruzalémě přišlo fandit přes 10.000 lidí. Bezpečnost byla zajištěna velkolepě, jen ve vzduchu nad městem byly neustále alespoň dva vrtulníky. Premiér Izraele Benjamin Netanjahu také nenechal nic náhodě a před startem navštívil papeže s žádostí o požehnání. Závod trval 3 dni a trasa vedla z hlavního města na jih do přístavu Eilat. V Jeruzalémě proběhla jen úvodní 10 km časovka. Ačkoliv není ani jedna z nás fanouškem cyklistiky, tahle událost nešla přejít bez povšimnutí, protože většina ulic nešla normálně přejít. Celé město během našeho pobytu v podstatě nežilo ničím jiným a ty růžový billboardy a dresy byly prostě všude. I v našem nabytém programu jsme si tedy našly chviličku a zafandily těm pumpičkářům u cílové rovinky.

izrael-22.jpg
izrael-23.jpg

ŠABAT

Blíží se pátek, a tak je nutné přemýšlet dopředu. Od západu slunce v pátek do západu slunce v sobotu v Izraeli totiž nefunguje zhola nic. Šabat je nejdůležitější židovský svátek, sedmý den v týdnu věnovaný odpočinku, jehož dodržování je nařízeno přímo Desaterem. Výhoda práce v Izraeli je nasnadě. Nikdo na světě vás tu k práci v sobotu nedonutí. Práce zakázané o šabatu zahrnují ale i veškeré každodenní činnosti jako je třeba vaření, manipulace s elektřinou, koupání v teplé vodě, cestování atd. Zbožní Židé se proto musí na šabat předem důkladně připravit. Ani běžní turisté nesmějí podcenit přípravu. Během pátečního dne je tedy nejen potřeba nakoupit veškeré jídlo a pití, ale také vymyslet logistiku dalšího dne, protože v sobotu nejezdí žádné autobusy ani tramvaje a kromě pár arabských výjimek je v podstatě všechno zavřené. Jelikož se nám nechtělo jen tak lelkovat po prázdných ulicích, vymyslely jsme výlet do muslimské Palestiny, kde se pochopitelně šabat neslaví. Jelikož jsme si pak chtěly na víkend zapůjčit auto a během šabatu žádná autopůjčovna nefunguje, půjčujeme si ho již v pátek a necháváme ho stát před půjčovnou. K našemu bytu jsme ho přeparkovaly až v sobotu během šabatu, kdy je veškeré parkování ve městě zadarmo. Logicky zde není nikdo, kdo by parkoviště obsluhoval nebo dával pokuty. Mějte také na paměti, že k půjčení automobilu je potřeba kreditní karta, nestačí debetní a majitel karty musí být totožný s řidičem. Řidičský průkaz vám postačí ten český, není potřeba žádné mezinárodní haluzní plachty. Během šabatu si také povšimnete, že příslušníci nejkonzervativnějšího směru ortodoxního judaismu Charedim sundávají své tradiční černé klobouky a nasazují kožešinovou specialitku Shtreimel. Jedná se o velmi drahou libůstku, která má navíc trochu problém, když začne pršet. Židé si proto k tomuto klobouku nosí i plastovou nepromokavou ochranu. Plastový pytel na kožich jsme bohužel neviděly, protože nepršelo, ale těch kožešinovým krasavců procházelo Jeruzalémem opravdu dost.

PALESTINA

Označení Palestina může být obecně použito ve spojitosti s Palestinskou autonomií a Státem Palestina, entitou uznanou více než 100 státy světa. Palestina má status území okupovaného Izraelem, takže pokud jste izraelský občan, hrozí vám tu smrt. Na hranicích je několik cedulek pro méně chápavé. Pokud byste to nepochopili, na kruhových objezdech či náměstích vás tady asi přesvědčí fotky oslavovaných Palestinců, kterým se podařilo zabít Žida. Západní břeh Jordánu je rozdělen na tři zóny. V první zóně spravuje Izrael všechno. V druhé zóně si občanské záležitosti spravují Palestinci, ale na bezpečnost dohlíží Izrael. Ve třetí zóně dohlíží na vše Palestinci. Palestina je země, která existuje i neexistuje, je velmi malá, ale nepřehledná. Země nicméně proklamuje, že má zájem na turistickém ruchu a cizí návštěvníci jsou zde vítáni.

BETHLEHEM

Pojedu s Tebou do Betléma, důdlaj důdlaj důdlajdá. V Jeruzalémě ráno nasedáme na Arab bus station do malého autobusu č. 21 směřujícího do Betléma, do Palestiny. Pro turisty to není nic oficiálně zakázaného. Tenhle autobus jezdí i během šabatu, protože je provozovaný Araby. Autobus jezdí velmi často a v Betlémě je během 30 minut. Projíždíme checkpointem, kde všichni kromě nás musí vystoupit na kontrolu. První věc, na kterou v Betlémě narazíme, je Izraelská bezpečnostní bariéra, částečně postavená zeď mezi Izraelem a Západním břehem Jordánu. Není velkým překvapením, že jde o vysoce kontroverzní projekt. Zastánci bariéry tvrdí, že nezbytně chrání izraelské civilisty před palestinským terorismem. Odpůrci bariéry zase tvrdí, že je to jen ilegální pokus o anexi palestinské půdy a porušením mezinárodního práva. OSN označilo zeď jako nelegální, neboť tu a tam vede přes obsazená území, která OSN nepovažuje za součást Izraele. Proti se postavila i Evropská unie. My se do stanovisek nepouštíme, ale pouštíme se na procházku podél zdi, která je bohatě zdobená politicky zaměřenými graffitti. Nápis „Make hummus not walls“ nás obzvláště pobavil.

Izraelská bezpečnostní bariéra
Izraelská bezpečnostní bariéra
Vstup Izraelcům zakázán
Vstup Izraelcům zakázán

Obzvláště proslulá jsou graffiti od britského sprejera Banksyho, který dělá kontroverzní politické malůvky blízkovýchodních konfliktů. Umělec dodnes úspěšně tají svoji identitu. Čas od času se stane, že někdo originál jeho graffiti ze zdi vyřízne a prodá za pár miliónů. Banksy si v Betlémě dokonce nedávno otevřel The Walled Off Hotel, který je prezentován jako hotel s nejhorším výhledem na světě. Stojí pět metrů od zdi a má upozorňovat na utlačování Palestinců. Hotel je zároveň galerií a muzeem, takže jsme se do něj i podívaly. No dobře, vůbec jsme to netušily, ale chtělo se nám čůrat. icon_smile.gif Asi jeho nejznámější zdejší graffiti je mírová holubička v neprůstřelné vestě. Putovat po stopách zdejších grafitti není žádná sranda. Některé občas někdo přemaluje, některé zničí, některé jsou podvrh. Obzvláště z nálezu holubičky jsme tedy měly velkou radost. Trochu menší radost jsme měly, když jsme tutéž holubičku zahlédly o pár dní později ve světových televizních zprávách. Projíždělo kolem ní obrněné vozidlo a střílelo na lidi...

Po politických kontroverzích už míříme do daleko tradičnějších turistických cílů Betléma. Vyrážíme do místa, kde se narodil Ježíšek. Tady někde seděl pan Lada, když kreslil své jesličky... Ostatně sněžit tu v zimě prý opravdu může. Hlavním turistickým cílem je tu tedy pochopitelně Bazilika Narození Páně, která je postavená nad místem, kde se narodil. Ježíšek, ne Lada! Chrám má trochu menší vchod, než jsme čekaly, ale důvod je prostý. Do takového kostela vám rozhodně nevjede kůň. Ani kůň s ozbrojeným páníčkem. Je to jedno z nejsvětějších míst křesťanů a nejdéle nepřetržitě fungující křesťanský kostel na světě. Vánoční bohoslužby se odtud vysílají do celého světa. Vlezly jsme i do Mléčné jeskyně, kde podle legendy pobývala Panna Maria s Ježíškem před útěkem do Egypta. Když jednoho dne kojila, ukáplo jí prý několik kapek mléka na zem a skála celá zbělala. Křesťanky i muslimky se sem chodí modlit za otěhotnění. Obraz, na kterém má Panna Maria prachsprostě vytažený prso, je kuriózní. Divím se, že skála spíše nezrudla studem.

Banksyho graffiti v Betlémě
Banksyho graffiti v Betlémě

Banksyho graffiti v Betlémě
město Betlém
město Betlém
Bazilika Narození Páně
Bazilika Narození Páně

MAR SABA

Odpoledne startujeme směr Palestina i zapůjčený automobil, což přináší o kapku větší adrenalin. Neplatí nám tu pojištění a auto s izraelskou espézetkou je obecně na Západním břehu Jordánu trochu jako pěst na oko. Izraelský taxík vás sem pochopitelně nedoveze. Turistická auta z autopůjčovny jsou ale k rozeznání na první pohled, takže je to postupitelné riziko. Anička naviguje, já řídím. Problém je, že mapy.cz přidaly oblast Izraele do navigace teprve nedávno, takže to ještě není úplně bez chybičky. Občas mi Anička sdělí, že ta silnice, na kterou jsem měla odbočit, je ta přímo nad naší hlavou, občas mi sdělí, že tahle silnice na mapě vůbec není, občas mne pošle do pěší zóny.

Míříme nicméně pomalu ale jistě k vyhlédnutému cíli - řeckému ortodoxnímu klášteru Mar Saba. Jen samotná cesta je zážitkem. Území Palestiny totiž není pokryto našimi mapami vůbec. Naštěstí jsme v Lonely Planet vyčetly, že z většího města Beit Sahout je Mar Saba značena ukazateli, což byla opravdu pravda. Navigace bez navigace a čtyři dívky v autě, tomu říkám zábavný road trip. Ke klášteru jsme nicméně dorazily chvíli před západem slunce a byla to pecka. Úchvatná perla Palestiny a čtyři úchvatné perly Čech, to vše v liduprázdné Judské poušti. Klášter je impozantní, vystavili ho uprostřed pustiny v ohromující krajině horského srázu nad říčkou. Velmi unikátní a velmi neturistické místo. Komplex kláštera ukrývá až 110 mnišských cel. Dnes je tu asi 20 mnichů z celého světa striktně dodržujících staré tradice. Dovnitř smějí jen muži, což nás tolik netrápí. Spíše nás trochu trápí, že naše autíčko lelkuje daleko od nás na protější straně kopce spolu s lelkujícími palestinskými hochy. Je tu hrobové ticho, široko daleko nikde nikdo a my tu lezeme po skalách v sukýnkách a sandálcích, protože z druhé strany kopce budeme mít hezčí selfie. Dobrodružnost celé výpravy nám pokazí jen zkazka v průvodci, že někteří cestovatelé tady dokonce stanují v poušti přes noc, musí se prý dát jen pozor na hyeny.

Další adrenalinový zážitek na sebe nicméně nenechal dlouho čekat na zpáteční cestě v bezejmenné palestinské vesnici. Zničehonic se proti nám v prachu a špíně vyrojil dav lidí a rychle se blížil. Uprostřed davu jsme matně rozeznaly projíždějící auto s otevřenou střechou s několika stojícími lidmi. V malé vteřině mi probleskla myšlenka, že mají v ruce zbraně a že tohle je fakt v prdeli. V druhé vteřině jsem si uvědomila, že v tom zapůjčeném autě kurva ani nevim, jak se dává zpátečka! V třetí vteřině jsme zahlédly ženu v bílých šatech. icon_smile.gif S nadšením si oddechujeme a provoláváme slávu novomanželům, svatebčané na nás přátelsky mávají, halekají a my nakonec i trochu doufáme v pozvání na hostinu. „Doma“ v Jeruzalémě máme ale nakoupeno na soukromou šabatovou večeři, takže jsme bezpečný návrat oslavily pravou pyžamovou párty na jednom z našich balkonů. Tak dneska ten přípitek na zdraví skutečně sedl.

klášter Mar Saba v Palestině
klášter Mar Saba v Palestině

klášter Mar Saba v Palestině
pasák ovcí v palestinské vesnici (foto by Janča)
pasák ovcí v palestinské vesnici (foto by Janča)
krajina v Palestině
krajina v Palestině

NÁRODNÍ PARK EN GEDI

Prokličkování ranním centrem Jeruzaléma během šabatu považuji za svůj dosud největší řidičský úspěch. Už teď se těším na pokuty v hebrejštině. Těch jednosměrek a uzavřených ulic jsem projela opravdu hodně. Nejvíc jsme se bály, když jsme omylem vjely do ortodoxní židovské čtvrti. Tam se pochopitelně nesmí a není ani moc velká sranda se odtud vymotat ven. Kolem nás chodili po silnici ortodoxní charedim v kožešinových kloboucích, kroutili si pejzy, mávali modlitebními řemínky a nekoukali přívětivě. Zpětně jsme se dočetly, že v takových situacích házejí po autě shnilé mandarinky nebo kameny. Kdyby nakoukli do auta a zjistili, že máme navíc všechny na sobě krátká tílka a kraťásky, hledali by pořádnej balvan.

My ale dneska jedeme naším bourákem k moři. Včera zvládl Palestinu, dneska jede k Mrtvému moři do oázy a národního parku En Gedi. O tomto místě najdete opět hodně zmínek v Bibli. Do zdejších jeskyní se totiž nejspíš před Saulem ukryl David, slavný to vítěz nad Goliášem a budoucí izraelský král. Oblast bývá přirovnávaná k biblické rajské zahradě. Uprostřed nehostinné pouště tu čekají vodopády, průzračné tůňky a zeleň. Anička říkala, že nám do Izraele v pohodě stačí sandály, že nebudeme chodit žádným náročným terénem, a tak vyrážíme v poledním žáru na trek judskou pouští směrem k hoře Mount Yishay. Cestička se brzo mění v suťové pole ostrých kamenů, vyprahlá prašná země klouže a značení se ztrácí. Do závratné výšky 214 m.n.m. lezeme z nížiny mínus 400 metrů pod hladinou moře. V poledním žáru tu pochopitelně lezeme jediní. Lonely Planet píše, že odpoledne už tu nikdo nechodí a jsou tu jen „mad dogs and Englismen“. Pravda, nad námi hopsá jen pár kozorožců. Mají krásná mláďátka a jejich kopýtka umí uvolnit tolik kamínků, že by vám bez problémů prorazily lebku. V nekonečném suchu a vedru nás osvěžuje jen výhled na Mrtvé moře. Jakmile narazíme na nápis varující před náročným úsekem, opouštíme bezpečnou pěšinku a vrháme se ve smýkajících sandálcích do útrob zpropadené rokle. To bude zkratka a bude to zajímavý! V útrobách kaňonu plného průzračných jezírek obklopeného strmými skalami jsme pak konečně potkali prvního člověka. Byla to rangerka a přátelsky nám sdělila, ať odtud okamžitě vypadneme. Je pozdě a hrozí bleskové záplavy, které by nás tu uvěznily. Výstup na vrchol jsem nakonec jako jediná vzdala. Měla jsem totiž úpal, infarkt, smrt nebo něco takovýho. Správce parku nás pak ale ještě těsně před zavíračkou pustil k osvěžujícím jezírkům na koupel, kde si holky užily zaslouženou odměnu za pokoření hory a já biblické zmrtvýchvstání. Turisté již oázu opustili, ze svých děr ale vylezli damani, roztomilí savci připomínající velká morčata. Na internetu jsem se dočetla, že je daman příbuzný slonům. To bych si taky tipla!

daman
daman
Mount Yishay
Mount Yishay
sestup z hory Yishay, terén na sandálky
sestup z hory Yishay, terén na sandálky
kaňon v Ein Gedi National Park
kaňon v Ein Gedi National Park

MRTVÉ MOŘE A KEMPOVÁNÍ

Po treku v oáze nebyl čas ztrácet čas. Pláž přímo pod oázou je již delší dobu bohužel zavřená, neboť se jim tam nějak začala propadat zem pod nohama. Říkají tomu důvtipně „sinkholes“. Nebudeme tam chodit, protože tam lidé nechodí, ale padají. V mapě jsme si ale vyhlídly Ein bokek beach a v supermarketu jsme si vyhlídly pivo. Snad tu mají pro řidiče nějakou alkoholovou toleranci. Snad máme v autě stan, který půjde postavit. Snad najdeme v okolí nějaký pěkný kemp na spaní. Snad to stihneme za světla. Tyhle povrchní starosti nás brzo přešly. Ta voda je nádherně vyhřátá. Pivo je krásně vychlazený. Nadnáší to tělo a povznáší mysl. Je to boží! Jsme na nejnižším místě na Zemi a ta voda je zhruba 9x slanější než běžný moře. Do dnešního dne jsem nevěřila, že to může tak strašně nadnášet, že si třeba můžete ve vodě v klidu číst knížku. Fakt že jo! Nohy vlastně nejde dát vůbec na dno, okamžitě vám vystřelují samy nahoru nad hladinu. Stačí prostě usednout a nechat se nadnášet. Je to strašná sranda, nemůžeme se toho nabažit.

Hladina Mrtvého moře klesá ročně asi o 70 cm a dle předpokladů by to tu do roku 2050 mohlo úplně vyschnout. Na vině je umělé zadržování vody hlavního přítoku řeky Jordán v Galilejském jezeře a průmyslová těžba na jihu. Horké klima způsobuje vysokou mineralizaci vody, která se díky tomu také daleko lépe ohřívá. Často je teplejší než vzduch. Zdejší extrémně slaná voda má léčivé a omlazující účinky, což věděla už královna Kleopatra. Větší požití vody může být ale pro člověka smrtelné. Blahodárné bahno jsme posléze ozkoušely na pláži Kalia beach. Vstup je zde zpoplatněn a je to tu taková jedna velká senior párty. I proto tu asi platí přísný zákaz koupání na břiše. Nemotorní důchodci se jim tu totiž topili. Nožičky a ručičky totiž vystřelí nahoru na hladinu a plácáte se hlavou o hladinu. Pro budoucí nevěstu je omlazující bahno víceméně povinnost a mají tu nejnižší bar na světě. Patláme se jako o závod. Bahno obsahuje vysoké procento hořčíku, draslíků, bromu a dalších důležitých minerálů a stopových prvků. Dost rychle shne, dost klouže a dost blbě se smývá. Osobní poznatek závěrem? Mírné spálení od sluníčka v Mrtvém moři štípe jako kráva. Odborná literatura varuje i před holením. To může dokonce štípat jako bejk.

Stan jsme samozřejmě nakonec vztyčovaly až za tmy. Kempovat jsme se z praktických důvodů rozhodly na místě označeném v Lonely Planet jako „Camping zone - Nature Cultural Hall“, které se nacházelo jen 2 kilometry od začátku treku na Masadu z východní strany. Tento kemp je místo, které není označené jako kemp a nevypadá jako kemp. Je to nehostinné místo plné kamení, není tam žádné zázemí, žádné poplatky, není tam vůbec nikdo a celé to vlastně vůbec nevypadá jako dobrý nápad. Široko daleko ani noha, jen auto plné Arabů, kteří se v poklidu modlili na koberečku v poušti do té doby, než jsem k nim v tílku s obtisknutou mokrou podprsenkou a kraťáscích nepřiběhla s dotazem, kde je tady ten kemp? Vůbec mi neodpovídali, dál se modlili a netvářili se vůbec přívětivě. Před chvílí tu navíc přímo před námi prošel bez okolků opravdickej dikobraz. Je černočerná tma, svítíme si reflektory od auta a vítr fouká jako prase, takže stan nejde postavit. Hlavně je nám jasné, že tam nepůjde spát, protože pod sebou máme kamenolom a bydlí tu dikobraz. Zoufalost situace dokáže věrně popsat jen fakt, že nám Anička navrhla, zda nepůjdeme radši spát na podlahu nedalekých veřejných záchodků a všem se nám to zdálo jako docela přijatelný nápad. Dokonce jsme se v rámci rozčarování rozhodly dojet podívat na další přilehlý kemp, který je zpoplatněný a slibuje daleko více. Byly tu sice záchody i bar, ale k postavení stanu nám za 700,-Kč na osobu nabídli betonový plácek. Tak to se radši vracíme k dikobrazovi! Automobil jsme nakonec použily jako větrolam a stan postavily. I tak jsme ho nemohly opustit bez toho, aby tam alespoň dvě z nás vždy nezůstaly coby zátěž a neodvážily jsme se ho nikdy otevřít víc než „do úrovně dikobraza“. K našemu překvapení jsme se ale nakonec docela i do růžova a do 4:10 vyspaly. To jsme totiž měly budíček na další výlet. Dokonce jsme ráno našly i karimatku, kterou nám v noci vítr někam odfoukl do pouště. Na tý spal asi dikobraz. Můj bratr mi doma následně položil k fotce izraelského „kempu“ velmi příhodnou otázku: „A jaký je tedy rozdíl mezi normální pouští a kempem?“ P.S. Na netu nevypadá špatně kemp Campsite Masada west, jenže ten je autem z Jeruzaléma o hodně hůře dostupný. Jak název napovídá, je na západní straně od Masady.

izrael-38.jpg
izrael-39.jpg
izrael-40.jpg
izrael-41.jpg

MASADA

Naše kroky ranní tmou vedou historickou dvoukilometrovou Hadí stezkou, která tu byla už za krále Heroda. Hadů ani dikobrazů se nebojíme. Stezka je často od 9:00 již zavřená, protože to většina turistů kvůli vedru nedává a UNESCO na svých klenotech nerado vidí vrtulníky. Dneska se můžete na vrchol svézt i lanovkou o kapacitě 80 lidí, ale lyže si neberte. Vystoupit jednou na Masadu je pro Izraelce trochu snem a trochu povinností. My jsme si tu daly snídani z vlastních zásob a pokochaly se východem slunce nad Mrtvým mořem. Pevnost Masada je jeden z největších symbolů státu Izrael, symbol nepokořeného odporu. Židé se na Masadu uchýlili po zničení jeruzalémského chrámu v roce 70. Po dobu několika let tu vzdorovali římským legiím a pak se raději zabili, než aby padli do římského zajetí. Na všech zdejších zdech vidíte černou linku, která naznačuje, kam až se stavba zachovala. Vše, co je nad ní, bylo pracně rekonstruováno. V době krále Heroda zdejší budovy zářily barvami, stěny byly pokryty freskami, podlahy mozaikami. Téměř nedobytná Masada uprostřed vyprahlé pouště měla vodu pořešenou natolik, že se zdejší obyvatelé mohli rochnit i v lázních. Z Masady je krásně vidět zbytek největšího z osmi římských táborů, které sloužily k jejímu dobývání. Římané usoudili, že sice většina cest vede do Říma, ale některá musí vést i na Masadu. Dnes je Masada symbolem svobodného židovského národa. Izraelští vojáci zde při slavnostním skládání přísahy slibují „Masada už nesmí nikdy padnout.“

izrael-42.jpg
izrael-43.jpg
izrael-44.jpg

KUCHYNĚ

Jídlo je v Izraeli drahý (a dobrý) jako prase. Náhled do jídelníčku nás nenechal chladnými, ani hladovými (dokonce ani vegetariánku Janču). Základem kuchyně je hummus (studená kaše z uvařené cizrny s různými přísadami), falafel (smažené kuličky z cizrny), shawarma (oholené maso z grilu v placce) a shakshuka (rajčatové a paprikové lečo zalité vajíčkem). Židé podle Tóry nesmí míchat maso a mléko, striktně je tedy oddělují nejen na talíři, ale i v kuchyni. V tzv. košer restauracích si tedy nedáte steak s cappuccinem. Za to čerstvý džus z granátového jablka je všude. Je nejdražší, ale taky nejlepší. Ze sladkého tu frčí hlavně tradiční orientální chalva ze sezamu. Izrael je plný výborného pečiva, kterým týrají vaše čichové buňky přímo v ulicích. Stejně tak se všude prodávají olivy a datle, jedna z mála plodin, která v Izraeli roste. Samostatnou kapitolou jsou pak izraelské snídaně. Alespoň jednou si ji užijte v plné parádě a vyhraďte si na ni spoustu času. Ta klasická izraelská sice neobsahuje maso (ryby ovšem ano!), ale naprosto vám ho nahradí nekonečná přehlídka barevných mističek - spoustu mléčných produktů (např. sýr halloumi), pomazánek (např. Baba ganuš z lilku), hummusu, pečiva, vajíček, jogurtů, zeleniny, ovoce. Oblíbená snídaňové jídlo je i výše uvedená shakshuka.

hummus, dezert s pistáciemi, falafel a shakshuka
hummus, dezert s pistáciemi, falafel a shakshuka
izraelská snídaně
izraelská snídaně

TEL AVIV

Přesun od Mrtvého moře přes Jeruzalém do Tel Avivu jsme zvládly na jedničku. Auto v Jeruzalémě jsme vracely pět minut před zavíračkou. Stihly jsme dokonce vrátit našemu dobrodincovi i zapůjčené kempingové vybavení. Strašně se smál, když jsme se ptaly, na co byly u stanu přibaleny ty kolíky, když kemp je tvrdý jako kámen. To je prý přece jasné, že jsou úplně k ničemu! Do Tel Avivu jsme pak odjely autobusem. Ubytování jsme si opět zařídily přes Airbnb a s majitelkou jsme se opět vůbec nepotkaly. Tahle nám nechala klíče v nezamčené schránce přímo na ulici. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Tel Aviv působí jako balzám na duši pro cestovatele znavené náboženským konzervatismem zbytku Svaté země. S ohledem na jeho polohu u moře a veselou spontánní atmosféru se mu říká Izraelská Barcelona. Druhé největší město země překvapuje svou otevřeností a tolerancí. Můžete tu chodit v minišatech s pivem v ruce a nikdo ani nemrkne. Tel Aviv ostatně překvapí i vaši peněženku, neboť je to nejdražší město Blízkého východu a 14. nejdražší město světa. České Budějovice jsou až někde za ním. Moderní kosmopolitní čisté velkoměsto v nás vyvolává pocit, že tohle snad ani nemůže být Asie. Cítily jsme se tady jako v západní Evropě. Jsou tu mrakodrapy, hospody, bary, fast foody a parky plné relaxujících lidí. Relax a pohoda byly ostatně u samého zrození města. Tel Aviv totiž založelo v roce 1909 na holé pláni 60 židovských rodin. Sedli si společně na kafe, koupili 12 hektarů pouště, nakreslili si to a konkrétní parcely si pak rozlosovali pomocí mušlí z moře. Že nás něco podobnýho taky nenapadlo!

izrael-47.jpg
izrael-48.jpg
izrael-49.jpg
izrael-50.jpg
izrael-51.jpg

Super je, že tohle město má prý 300 slunečních dnů v roce. No. Ráno padaly kroupy. O pár hodin později, které jsme strávily na dlouhé izraelské snídani v originálním hipsterském podniku, jsme se ale už skutečně koupaly na zdejších nejčistších městských plážích na světě za slunečného počasí. Písečný pruh 14 kilometrů láká hlavně k vodním sportům. Najdete tu ale i venkovní posilovny nebo pláže pro psy. Pejsci se tu mají vůbec dobře. Mají tu i vlastní hřiště a parky, psi tu spolu klábosí, randí a jezdí se svýma páníčkama na elektro koloběžkách. Průzkum města jsme zahájily uprostřed rušného trhu Ha´Carmel Market, který přetékal kořením, ovocem a delikatesami. Pak jsme zavítaly do vetešnické čtvrti blízko starého města. Anička šílela nadšením nejen v nábytkovém vetešnictví (málem s námi letěl domů super stůl) či na bleším trhu, ale i ve značkovém sekáči. Peťa v jednom z nich objevila i boty od slavného Manolo Blahnika. My ale máme po včerejšku všechny boty od Bahníka, takže nás tyhle šunty nemůžou nijak oslnit. V části Bílé město najdete 5.000 moderních bílých budov v praktickém a strohém architektonickém stylu zvaném Bauhaus. Původní vyhláška, limitující výšku staveb, byla brzo zrušena. Stejně tak jako mnoho dietářů i Tel Aviv brzo pochopil, že je lepší růst do výšky, než do šířky. Nenechaly jsme si ujít ani návštěvu Jaffy, jednoho z nejstarších přístavů na světě. Ano, pochopitelně, samozřejmě že je v Bibli. Rychle rostoucí Tel Aviv ale brzo Jaffu pohltil a dnes je jeho součástí. V křivolakých uličkách arabského přístavu narazíte na spoustu umělců, jejichž výtvory vás přesvědčí, že Tel Aviv je velmi svobodomyslné velkoměsto. Ostatně i na trhu v Jeruzalémě, kousek od ortodoxní židovské čtvrti, prodávali trenky s nápisem „I am Jewish, you can check". V Jaffě vedle sebe žijí muslimové, židé a křesťané již odnepaměti. Na jedné z ulic jsme v pozdním odpoledni zase vlítly přímo do hlučné izraelské svatby. Asi tradice.

HAIFA A ACHZIV BEACH

V Tel Avivu jsme si znovu půjčily auto a vyrážíme po pobřeží směrem na sever do Haify, třetího největšího města s moderním přístavem. V Haifě hned zkraje bez výčitek míříme do hospody. Podává se rajčatová shakshuka, salát s teplým halloumi sýrem a tradiční placky. Venku totiž prší jak z konve, tak si raději z konve naléváme horký syrský bylinný čaj. Ven se drápeme akorát s prvními slunečními paprsky. Zdejší Bahajské zahrady na hoře Karmel jsou proslulé a jsou zdarma, což nenechá žádného Žida ani Čecha chladným. Mnozí návštěvníci zahrady dokonce považují za osmý div světa a přirovnávají je k babylonským visutým zahradám. Doporučujeme vyjet místní MHD k hornímu vchodu a pěšky se příjemně projít směrem dolů. My jsme to pro zajímavost ozkoušely v opačném směru a musíme potvrdit, že směrem nahoru se lze projít spíše nepříjemně. Výhled seshora je nicméně famózní. Pokud jde o čísla, stálo to 250 milionů dolarů, pracuje tu 100 zahradníků a těch 19 teras se stavělo 10 let. Bahaismus je nejmladší náboženská víra na světě, jejíž zakladatel Bab se považuje za následníka Abrahama, Mojžíše, Buddhy, Krista i Mohameda. Jak prosté. Nemusí vymýšlet nic nového a budou ho mít rádi všichni. Zdejší dlouhé mírové soužití muslimů, židů i křesťanů je ostatně vzorem pro celý Izrael. Poučení pro dnešní den? Kdo má zahrady, není zádumčivý!

Dámský road trip jsme zakončily na krásné pláži Achziv poblíž hranice s Libanonem. Chladnější počasí a velké vlny nás sice odradily od koupele, procházku po pláži podél pozůstatků staré pevnosti jsme si ale ujít nenechaly. Sídliště Achziv je zmiňováno již v biblické knize Jozue. Vlastně jsme v Izraeli snad neviděly žádné místo, které by nebylo zmiňováno v Bibli. Davy turistů jsme tu ale nepotkaly, vlastně jsme tu nepotkaly vůbec nikoho. Není divu. Sýrie je tu skoro za humny a turisté, jak je známo, jezdí raději za humry.

Bahajské zahrady, Haifa
Bahajské zahrady, Haifa
Achziv Beach
Achziv Beach

POSLEDNÍ VEČEŘE

Auto jsme vrátit nestihly, přijely jsme hodinu po zavíračce. Nestihly jsme ani západ slunce. Přijely jsme minutu po zavíračce. Stihly jsme ale poslední večeři, což je v těchto končinách populární fenomén. A stihly jsme taky vyrazit do proslulého víru nočního Tel Avivu, kde většina podniků v noci živelně přetejká do ulice. V hipsterském podniku Hoodna bar jsme zvolily ten správný hipster směr. Lily jsme místní oblíbený drink Anynas, jehož základem je pálenka arak. Ráno moudřejší večera. Auto jsme vrátily na druhý pokus ráno. V půjčovně byli tak rádi, že ho vůbec vidí, že nám ani nedali žádnou pokutu. Teda, po pár měsících mi ji sice z kreditky strhli, ale po krátkém emailu mi ji zase vrátili s omluvou a nabídkou slevy na další zápůjčku (= „Velmi se omlouváme, že jste nám nevrátila auto včas. Omlouváme se za naúčtování pokuty dle platného sazebníku. Přijeďte zas a my vám za tuto újmu poskytneme slevu“). Dovolím si kacířsky tvrdit, že poslední snídaně je v Izraeli stejně fenomenální jako poslední večeře. Běhavá Anička byla navíc neuvěřitelnou výhodou, neboť v rámci svých ranních výběhů, kterých se odmítá vzdát kdekoliv na světě, vždy vyčíhala, kde to vypadá a voní nejlépe, ještě předtím, než my jsme vůbec otevřely oči. Na letiště jsme se bez problémů dostaly vláčkem. To tak bejvá ve všech normálních zemích na světě kromě Česka. Izrael se s námi rozloučil přátelsky, jakoby nás trochu lákal k opětovné návštěvě. Výstupní pohovor s agentem Mossadu byl přesným opakem vstupního teroru: „Tak co v Izraeli, dovolená? Jo, líbilo se? Fajn, šalom!“ Tak jako tak na to ale nespoléhejte a při letech do Izraele nebo z Izraele se dostavte na letiště minimálně o hodinu dříve než jindy.

Izrael nebyla moje vysněná destinace a ocitla jsem se tu víceméně náhodou. O to více mne ale nadchnula. Je to mystický kout země protknutý živým náboženstvím, válečnými konflikty, starobylými památkami, které dodnes vzbuzují emoce a napětí, pouštní krajinou, výborným jídlem, ortodoxními Židy v tradičních oblecích i mladými hipstery v džínách s kvérem u pasu a jarmulkou na hlavě. Ať už procházíte ulicemi Jeruzaléma, Betléma, malých vesnic v Palestině nebo po stezkách u Mrtvého moře, můžete mít skoro vždycky oprávněný pocit, že procházíte místy, kde se psaly dějiny. Snad se tam tedy ještě jednou podívám, než se začnou psát dějiny znovu.

KATASTROFY V DESTINACI

Tradiční reakce na můj odjezd z destinace tentokrát následovala řádově v hodinách po našem návratu domů, kdy iránské jednotky v Sýrii vypálily dvě desítky raket na Golanské výšiny. Izrael útok opětoval. Dva dny na to přišly bouřlivé nepokoje v Gaze a Betlémě v reakci na přesun americké ambasády do Jeruzaléma. Vidět střílející obrněná vozidla projíždět v místech, kde jsme se ještě před pár hodinami s velkým smíchem fotily, moc k smíchu nebylo.

ŠŤASTNÉ UDÁLOSTI MIMO DESTINACI

Aničce se 8 měsíců po výletě do Izraele narodil syn s biblickým jménem Barnabáš.

Mne bylo 6 měsíců po výletě do Izraele strženo z kreditky pár drobných za dopravní přestupky v biblickém písmu hebrejštině.

ITINERÁŘ

1. den, středa: noční odlet z Prahy
2. den, čtvrtek: ranní přílet do Tel Avivu, ubytování v Jeruzalémě, Jeruzalém
3. den, pátek: šabat, Palestina (busem do Betléma a autem do Mar saba)
4. den, sobota: šabat, Mrtvé moře - Ein Gedi National Park, Ein Bokek Beach, stanování
5. den, neděle: Mrtvé moře - Masada, Ein Bokek Beach, Kalia Beach, přejezd busem do Tel Aviv
6. den, pondělí: Tel Aviv
7. den, úterý: autem do Haify a na Achziv Beach
8. den, středa: Tel Aviv, odpolední odlet

KOLIK TO STOJÍ?

letenka Praha - Tel Aviv: 5.873,-Kč
autobus Tel Aviv - Jeruzalém: 120,-Kč
ubytování osoba/noc: 720,-Kč
půjčení auta 3 dni/osoba: 1.170,-Kč
vstup na Masadu: 180,-Kč
vstup do národního parku Ein Gedi: 180,-Kč
hlavní jídlo v levném bistru na trhu: 400,-Kč
izraelská snídaně v restauraci: 500,-Kč
pivo: 130,-Kč
lahev průměrného vína: 300,-Kč
lístek na MHD: 40,-Kč
vlak Tel Aviv - letiště: 100,-Kč
vstupy do chrámů a kostelů: 0,-Kč
průměrné výdaje na místě (osoba/den): 2.100,-Kč

Více fotografií pro nenasytné jedince najdete v této veřejné fotogalerii: https://www.facebook.com/media/set/?set=a.10216460613737680&type=1&l=f6b143d3b2

4 komentáře

Neváhejte napsat k článku komentář

Nevyplňujte:

  1. 1
    Jana Vavřincová

    jana.vavrincova<zavináč>seznamtečkacz

    Je to poprvé, co hodnotím někde nějaký cestopis. Ten váš je prostě úžasné čtení. Vtipně a poutavě napsané, dokonce jsem si ho vytiskla a dala na čestné místo mezi průvodce do knihovny. Gratuluju.

    • Na komentář odpověděl(a) Tereza v komentáři #2
  2. 2
    Tereza

    teressa<zavináč>centrumtečkacz

    Je mi velkou ctí, děkuju moc!

    • Tento komentář je reakcí na příspěvek #1, který napsal(a) Jana Vavřincová
  3. 3
    Matous

    Cestopis je skvělý. Také jsme strávili nějaký čas v Izraeli (něco přes dva měsíce). Hezky jsem si to připoměl.

  4. 4
    Peregrino

    info<zavináč>peregrino.mablogtečkaeu

    Výborný cestopis. Spousta zajímavých a užitečných informací. Navíc se to čte úplně samo.